Období příšerného slintání, neustálého tečení z nosu a ustavičného přebalování kvůli průjmu nakonec opravdu vyvrcholilo klubajícím se zubem. Minulý týden se tam objevil a od té doby se po-ma-lin-ku zvětšuje. Zatímco u Lupity jsme vůbec nezaznamenali, že by jí nějaké zuby rostli - teda jako co se případné bolesti a s ní souvisejícími projevy týče - s mladíkem to pravděpodobně bude ještě boj, než vylezou všechny kusadla, uff. Snažila jsem se tu vykukující vlnkovanou věc nějak zachytit, jenže to by se mimánek musel aspoň trochu zasmát a vyloudit úsměv na tváři našeho druhého dítěte je opravdový výkon. Zvlášť když v jedné ruce musím držet foťák. Musím totiž zapojit naprosto celé tělo a doufat, že to za tu mikrosekundu stihnu zmáčknout. Z 26 pokusů :-) předkládám následující:

Neúspěšný (něco ve stylu "Co je? Co do mě šťoucháš? Běž pryč!")

Částečný úspěch, aspoň kus dítěte zůstal v hledáčku. Vidíte zub?

No a tady už se to myslím i trochu povedlo. Jakože... něco tam je!

A ještě pár aktuálních:

Poloha měsíce

Hračka měsíce (uhodnete, co to je? ;-)

 

Nosy našich dětí mě nepřestávají na fotkách fascinovat :-D Plný šušňů, samozřejmě, protože jen co mě zmerčí, jak se k nim blížím s vatovou tyčinkou, spustí příšernej ryk. A když se s tou tyčinkou náhodou i dostanu do dírky, tak musím počítat s tím, že z boje vyjdu pěkně poškrábaná.

Lupita zbožňuje válení se po bráchovi. Ten je vůči ní kupodivu dost splachovací. Nechá si toho líbit dost a ještě se za to na ni směje. Minulý týden, na návštěvě u dvou kamarádek taktéž s podobným věkovým složením, jsem byla dost překvapená, že ty prďoly až úzkostlivě chrání před těma staršíma. No a dokonce i před naším Míšou. Toho mimina samozřejmě moc zajímají, takže se vždycky vybudí k heroickému výkonu a turbo-šnečí rychlostí se plazí sáhnout si na vrstevníka. Jenže jejich obezřetné maminy jsou většinou rychlejší a hned ho směrují opačným směrem.