Po loňské vypuštěné sezóně jsme se letos rozhodli vyrazit na ledovec v květnu, kdy už bude dole v údolí hezky a Lupita tam bude moct šmejdit po venku. Taky to byla první zkouška cestování autem na delší vzdálenost, to jako víc jak 3 hodiny. Po neblahých zkušenostech známých, kteří s ročním dítětem vyrazili na konec Rakouska přes noc (v bláhovém tušení, že dítě noc prospí a cesta tak bude naprosto hladká... Nebyla, mimi se po 2 hodinách vzbudilo... v nepohodlné autosedačce není divu... nechápalo, kde je, všude kolem tma, a tak řvalo a řvalo a řvalo), jsme se v klídečku vypravili ráno až kolem 10. Vzhledem k tomu, že jsme s sebou vezli babičku jakožto babysittera na plný úvazek, většinu cestu si vzadu četly a nebo kreslily na magickou tabulku (opět potvrzuju, že je to super věc!) a nebyl problém. Jen když Lupitě jaksi nešlo zabrat a za hranicema jsme museli zastavit a já najít na dně tašky zahrabošený dudlík, který normálně používáme jenom na večerní spaní. Tentokrát jsme ale naznali, že to nebudeme hrotit a tak Lupiťajs dudala skoro celou cestu. Jinak ale těch 9 hodin zvládla bezvadně - včetně 2 stojacích kolon a 2 odpočivadel s dětským hřištěm, který jsme samozřejmě minuli ;-)


Tři dny lyžování, počasí všeho druhu (sníh, mlha, vítr, jasno, slunečno), sněhu víc než v lednu, paráda.


Aspoň takhle musely nohy občas odpočívat. Jinak jsou tam totiž většinou kotvy a tak to byl - hlavně na moje kašovitý nohy - celkem záhul.


A tady se procházela Lupitka.


A protože je to děvče pracovité, tak se tam hned chopila smetáku, že jim tam ten rakouskej čurbes uklidí :-)