Na hrad i na školní pozemky teď hustě padal sníh. Šmolkově modrý kočár z Krásnohůlek vypadal jako obrovská studená dýně pokrytá jinovatkou, postavená vedle ledové perníkové chaloupky, v niž se proměnila Hagridova hájenka. Také kruhová okna kruvalské lodi pokrýval led a na ráhnoví byla námraza. Domácí skřítkové dole v kuchyni vymýšleli stále nová sytá jídla, která by všechny zahřála, a lahodné pudinky, a jediná Fleur Delacourová byla schopná stěžovat si kvůli kdejaké maličkosti.

"Jsou strašně těžká, vššecka ta brradavická jídla," slyšeli ji mrzoutit, když jednou večer vycházeli z Velké síně hned za ní (Ron se schovával za Harrym, aby ho nezahlédla). "Takhle sse brrzo nevejdu do ssvého společšensského hábitu!"

"To by bylo fakt neštěstí," podotkla Hermiona kousavě, když Fleur vyšla do vstupní síně. "Ta si o sobě vážně moc myslí, co říkáte?"

"Hermiono - s kým na ten ples jdeš?" vypálil místo odpovědi Ron.

Takhle na ni vybafl každou chvíli. Doufal, že když se jí zeptá v nestřeženém okamžiku, zapomene se a řekne mu to; Hermiona však jen zamračeně odsekla: "To ti nepovím, protože by ses mi posmíval."

"Ty si snad děláš legraci, Weasleyi?" ozval se za nimi hlas Draca Malfoye. "Přece mi neříkej, že takovou šeredku někdo pozval na ples? Tuhletu dlouhozubou mudlovskou šmejdku?"

Harry s Ronem se prudce otočili, Hermiona však přes Malfoye na někoho zamávala a hlasitě pozdravila: "Dobrý večer, pane profesore Moody!"

Malfoy zbledl jako stěna, uskočil a polekaně se ohlédl. Moody však ještě seděl u učitelského stolu a dojídal večeři.

"Jako fretce se ti to moc nelíbilo, co, Malfoyi?" připomněla mu Hermiona jízlivě. Všichni tři se pak rozeběhli po mramorovém schodišti a srdečně se smáli.

"Poslyš, Hermiono," Ron se najednou zamračil, jak se na ni zadíval z profilu, "co to máš se zuby?"

"A co bych s nimi měla mít?" zeptala se.

"Tak, jsou prostě jiné... zrovna jsem si toho všiml..."

"Jasně že jsou jiné - nebo sis myslel, že budu chodit s těmi tesáky, které mi Malfoy přičaroval?"

"Ne, ale máš je jiné než před tím očarováním... teď jsou všechny... rovné - a normálně velké."

Hermiona se najednou uličnicky usmála a Harry si také všiml, že se usmívá úplně jinak než dřív.

"Totiž... když jsem byla za madame Pomfreyovou, aby mi je zmenšila, postavila přede mě zrcadlo a nařídila mi, abych jí řekla, až je budu mít zas jako předtím," vysvětlila. "A já... prostě jsem ji nechala kouzlit o chvilku déle." Roztáhla ústa k ještě širšímu úsměvu. "Mamka a taťka z toho valnou radost mít nebudou. Celé roky jsem je přemlouvala, abych si je směla zmenšit, ale oni chtěli, abych nosila rovnátka. Oba dva jsou zubaři a prostě si nemyslí, že zuby a kouzla se dají - podívejte se! Papušík se vrátil!"

Na zábradlí, z kterého visely rampouchy, ztřeštěně pohoukávala Ronova sovička; na nožce měla přivázaný svitek pergamenu. Kolemjdoucí studenti si na ni ukazovali a smáli se a hlouček dívek z třetího ročníku se u ní zastavil: Je, to je mrňavá sovička! Ta je roztomilá!"

"Ty hloupý, načepýřený prevíte!" vztekal se Ron, vyřítil se do schodů a popadl Papušíka do ruky. "Dopisy musíš nosit rovnou tomu, komu patří, a ne tu okounět a předvádět se!"

Papušík spokojeně houkal, jen hlavičku vystrkoval z Ronovy dlaně. Třeťačky ohromeně koukaly.

"Kliďte se odtud!" utrhl se na ně Ron a zaháněl je rukou, ve které sovičku držel. Papušík začal houkat ještě šťastněji, když jakoby plachtil vzduchem. "Tady to máš, Harry," dodal Ron šeptem, a zatímco dívky z třetího ročníku pobouřeně prchaly, sundal Papušíkovi z nožky Siriusovu odpověď. Harry si ji strčil do kapsy a pak honem spěchali do nebelvírské věže, aby si ji přečetli.

Ve společenské místnosti nikdo nemyslel na nic jiného než na to, aby si o prázdninách užil co nejvíc, a nevšímal si, co dělají ostatní. Harry, Ron a Hermiona se posadili stranou u temného okna, které bylo čím dál víc zasněžené, a Harry četl nahlas:

 

 

"Tu právě použil Krum!" zašeptala Hermiona.

 

 

Jako kdybych slyšel Moodyho," utrousil Harry potichu a zastrčil dopis do hábitu. ",Musíte být ustavičně na pozoru!' Jeden by si myslel, že snad chodím se zavřenýma očima a každou chvíli vrážím do zdí..."

"Ale on má pravdu, Harry," prohlásila Hermiona, "ještě máš před sebou dva úkoly. Myslím, že by ses už opravdu měl podívat na to vejce a začít zkoumat, co znamená ten..."

"Hermiono, vždyť na to má ještě spoustu času!" vyjel na ni Ron. "Zahrál by sis šachy, Harry?"

"Tak jo, fajn," souhlasil ochotně, ale když si všiml výrazu v Hermionině tváři, dodal: "Prosím tě, copak bych se v tomhle rámusu mohl soustředit? Vždyť bych to vejce ani neslyšel!"

"Nejspíš máš pravdu," vzdychla, přisedla si k nim a sledovala jejich partii. Vyznamenali se při ní dva přehnaně odvážní pěšci a rozběsněný střelec a Harry dal v dramatickém závěru Ronovi mat.

 

Ráno na Boží hod procitl Harry tak náhle, jako by ho píchla vosa. Malou chvilku uvažoval, čím to mohlo být. Potom však zvedl víčka a uviděl něco s velikýma kulatýma zelenýma očima, které se na něj poulily ve tmě tak zblízka, až se s tou bytostí málem dotýkal nosem.

"Dobby!" vyjekl Harry a odtáhl se od skřítka, div že přitom nespadl z postele. "Tohle mi nedělej!."

"Dobby se omlouvá, pane!" zapištěl skřítek úzkostně, uskočil a dlouhými prsty si zakrýval ústa. "Dobby chtěl Harrymu Potterovi popřát jen veselé Vánoce a přinést mu dárek, pane! Harry Potter přece řekl, že za ním Dobby může občas přijít, pane!"

"No jasně," řekl Harry. Dech měl ještě pořád zrychlený, ale tep už byl zase normální. Jenom do mě příště trochu šťouchni, rozumíš? Takhle se ke mně nenakláněj..."

Roztáhl závěsy u své postele s nebesy, vzal si z nočního stolku brýle a nasadil si je. Jak předtím vyjekl, probudil ostatní: Ron, Seamus, Dean i Neville vykukovali štěrbinami v závěsech celí rozcuchaní a s očima napůl zalepenýma.

"Někdo tě přepadl, Harry?" zeptal se rozespale Seamus.

"Ne, ne, to je jenom Dobby," zamumlal Harry. "Spi klidně dál."

"Jé - vždyť už tu máme dárky!" probral se najednou Seamus, když postřehl hromadu balíčků v nohách své postele. Ron, Dean i Neville se také rozhodli, že si nějaké dárky rozbalí, když už jsou vzhůru. Harry se znovu obrátil k Dobbymu, který nervózně postával u jeho postele. Očividně ho mrzelo, že Harryho předtím tak vylekal. Nahoře na poutku svého ubrousku na čajník měl přivázanou nějakou vánoční cetku.

"Může Dobby dát Harrymu Potterovi svůj dárek?" vypískl nejistě.

"To víš, že můžeš," ujistil ho Harry. "Ehm... já pro tebe taky něco mám."

Nebyla to pravda: vůbec nic Dobbymu nekoupil, honem však otevřel kufr a vytáhl z něj obzvlášť vytahané stočené ponožky. Byly hořčicově žluté, nejstarší a nejošklivější ze všech. Kdysi patřily strýci Vernonovi a byly tak vytahané proto, že do nich Harry už víc než rok balil svůj lotroskop. Teď ho vytáhl, dal ponožky Dobbymu a řekl: "Nezlob se, ale zapomněl jsem je zabalit..."

Dobbyho však ten dárek nesmírně potěšil.

"Ponožky jsou Dobbyho nejoblíbenější oblečení, pane!" spěšně si stáhl nestejný pár, který měl na nohou, a vzal si ponožky po strýci Vernonovi. "Mám jich teď sedm, pane... ale... pane!" vyvalil oči, jak si ponožky natáhl až k dolnímu okraji trenek. "V krámě se museli splést, Harry Pottere! Vždyť vám dali dvě stejné!"

"Teda, Harry! Jak to, že sis toho nevšiml?" pohoršil se Ron a šklebil se na ně z postele, která teď byla samý balicí papír. "Koukni, Dobby - tu máš, vezmi si ještě tyhle ponožky a můžeš si je všechny pomíchat, jak budeš chtít. A tady máš ten svetr, co jsem ti slíbil."

Hodil skřítkovi pár fialových ponožek, které právě vybalil, a ručně pletený svetr, který mu poslala maminka.

Dobbyho úplně přemohlo dojetí. "Pán je na mě moc laskavý!" zapištěl, do očí mu znovu vhrkly slzy a hluboce se Ronovi uklonil. "Dobby věděl, že pán bude velký kouzelník, když to je nejlepší kamarád Harryho Pottera, nevěděl ale, že je taky tak velkomyslný, šlechetný a nesobecký -"

"Vždyť jsou to jenom ponožky," zamumlal Ron a lehce mu zčervenaly uši. Tvářil se ale potěšeně. "No ne, Harry -" zajásal nad dárkem,který od něj dostal. "Teda to je senzace!" a narazil si na hlavu čapku Kudleyských kanonýrů, i když s jeho vlasy nešla ani trochu dohromady.

Dobby podal Harrymu svůj malý balíček, ve kterém byly - jak jinak - ponožky. "Dobby je sám plete, pane!" prohlásil šťastně. "A vlnu si kupuje ze svého platu, pane!"

Levá ponožka byla zářivě červená a byl na ní vzor košťat; pravá byla zelená a zářila na ní Zlatonka.

"Ty jsou opravdu... opravdu... děkuji ti, Dobby," řekl Harry a natáhl si je.

Dobby se znovu rozslzel štěstím. "Ale teď Dobby musí jít, pane, v kuchyni už chystáme vánoční večeři!" řekl skřítek, zamával na rozloučenou Ronovi i ostatním a odspěchal.

Z ostatních dárků měl Harry větší radost než z Dobbyho nestejných ponožek - samozřejmě až na balíček od Dursleyových, jenž obsahoval jediný papírový kapesníček. Takhle málo od nich ještě nikdy nedostal. Domyslel si, že mu prostě nemohou zapomenout karamely Jazyk jako jelito. Od Hermiony dostal knihu Famfrpálová mužstva v Británii a v Irsku; od Rona plný sáček bomb hnojůvek; Sirius mu poslal pěkný kapesní nůž s přídavným náčiním, s nímž se dal odemknout každý zámek a rozvázat každý uzel, a Hagrid ho obšťastnil velikou krabicí cukroví, které měl nejraději - Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak, čokoládové žabky, Maxovy maxižvýkačky a šumivé bzučivky. Samozřejmě nechyběl obvyklý balíček od paní Weasleyové, v němž byl nový svetr (zelený, s velkým drakem - Charlie už jí očividně napsal dopodrobna o tom maďarském trnoocasém) a spousta domácích bochánků plněných mletým masem.

Ve společenské místnosti se Harry a Ron sešli s Hermionou a na snídani šli společně. Většinu dopoledne strávili v nebelvírské věži a těšili se z dárků. Potom se vrátili do Velké síně na velkolepý oběd, při kterém bylo na stolech přinejmenším sto krocanů a vánočních pudinků a obrovské hromady mariášových kouzelnických žabek.

Odpoledne se šli projít po školních pozemcích. Až na hluboké brázdy, které cestou do hradu vyšlapali studenti z Kruvalu a z Krásnohůlek, byl sníh neporušený. Hermiona přihlížela, jak se Harry a sourozenci Weasleyovi koulují, ale raději se k nim nepřidala, a v pět hodin jim oznámila, že půjde nahoru, aby se připravila na ples.

"Prosím tě, copak na to potřebuješ tři hodiny?" nevěřil svým uším Ron a okamžitě zaplatil za chvilkovou nepozornost: veliká sněhová koule, kterou hodil George, ho prudce zasáhla do spánku. "A s kým vůbec jdeš?" křikl za ní. Hermiona jen mávla rukou a vytratila se po kamenných schodech do hradu.

Vánoční svačina se ten den nepodávala, součástí plesu byla i hostina: v sedm hodin, když už pro samou tmu nemohli ani mířit, kluci s koulováním přestali a vrátili se do společenské místnosti. Buclatá dáma seděla v rámu se svou přítelkyní Violetou z přízemí. Obě měly pěknou opičku - ve spodní části obrazu se všude povalovaly prázdné krabice od čokoládových likérových bonbonů.

"Ano, šampionky, správně!" zahihňala se, když jí řekli heslo, vyklonila se a pustila je dovnitř.

Když se Harry, Ron, Seamus, Dean i Neville v ložnici převlékli do společenských hábitů, byli z toho rozpačití a vyjevení. Nejvíc pochopitelně Ron, který se zděšeně prohlížel v dlouhém zrcadle v koutě. Nemělo smysl, aby si cokoli namlouval: jeho hábit prostě vypadal jako dámské šaty. Aby mu dodal víc pánskou fazónu, Ron ze zoufalství použil na límec a na manžety oddělovací kouzlo. Účinkovalo celkem dobře: hábit už přinejmenším neměl nikde krajky, i když jeho okraje zůstaly žalostně roztřepené.

"Co fakt nedokážu pochopit, jak jste vy dva přišli k těm nejhezčím holkám z ročníku," reptal Dean, když společně odcházeli.

"To dělá ta živočišná přitažlivost," vysvětlil zasmušile Ron a vytahoval uvolněné nitky z manžet.

Společenská místnost se neuvěřitelně proměnila: obvyklou záplavu černi vystřídaly pestré hábity studentů, kteří se v ní shromáždili. Parvati čekala na Harryho dole pod schody. Opravdu jí to slušelo: měla na sobě křiklavě růžový hábit, v dlouhém tmavém copu zlaté stužky a na zápěstích se jí třpytily zlaté náramky. Harrymu se ulevilo, že se nehihňá.

"Ehm - moc ti to sluší," vypravil ze sebe nemotorně.

"Díky," řekla. "Padma na tebe bude čekat ve vstupní síni," sdělila ještě Ronovi.

"Prima," přikývl a rozhlížel se. "Kde je Hermiona?"

Parvati pokrčila rameny. "Tak půjdeme dolů, Harry, ne?"

"Dobrá," přitakal, ale v duchu si přál, aby mohl zůstat, kde je. Fred na něho zamrkal, když ho předešel u výstupu z podobizny.

Vstupní síň byla také plná studentů. Všichni přecházeli sem tam a čekali, až bude osm a dveře do Velké síně se otevřou dokořán. Ti, kdo se tu měli sejít s partnery z jiných kolejí, se prodírali tlačenicí a snažili se objevit jeden druhého. Parvati objevila svoji sestru Padmu a přivedla ji k Harrymu a Ronovi.

"Ahoj," řekla Padma, které to v zářivě tyrkysovém hábitu slušelo stejně jako Parvati. Zřejmě ji příliš nenadchlo, že má za partnera Rona. Tmavýma očima si ho prohlédla od hlavy k patě a dlouhým pohledem spočinula na otřepeném límci a rukávech jeho společenského hábitu.

"Ahoj," pozdravil také, ale nepodíval se na ni, rozhlížel se kolem. "Ne, to ne..."

Poklesl v kolenou a schoval se Harrymu za zády, protože kolem právě prošustila Fleur Delacourová. V hábitu ze stříbrošedého saténu vypadala fantasticky a doprovázel ji Roger Davies, kapitán havraspárského famfrpálového družstva. Když byli konečně pryč, Ron se opět narovnal a rozhlížel se přes hlavy zástupu.

"Kde je ta Hermiona?" opakoval.

V tu chvíli dorazil ze své podzemní společenské místnosti hlouček studentů ze Zmijozelu. Malfoy kráčel v čele; na sobě měl společenský hábit z černého sametu s vysokým límcem, ve kterém podle Harryho mínění vypadal jako farář. Na ruce mu křečovitě visela Pansy Parkinsonová v jemně růžovém hábitu se spoustou volánků. Crabbe a Goyle, oba v zeleném, připomínali balvany porostlé mechem, a Harry si potěšeně uvědomil, že ani jeden si nedokázal najít partnerku.

Nenadále se otevřela vstupní dubová vrata. Všichni se k nim otočili a dívali se, jak vcházejí studenti z Kruvalu s profesorem Karkarovem. V čele šel Krum s půvabnou dívkou v modrém hábitu, kterou Harry neznal. Přes hlavy kruvalských bylo vidět, že kus louky pod hradem proměnili v jakousi umělou jeskyni, ozářenou barevnými světly, a v přikouzlených růžových keřích seděly stovky opravdových živých rusalek a mihotaly se nad sochami, které nejspíš představovaly Santa Clause a jeho sobí spřežení.

Potom se ozval hlas profesorky McGonagallové: "Šampióni se svými partnery sem ke mně, prosím!"

Parvati, zářící štěstím, si upravila náramky. "Tak ahoj za chvilku," řekla Ronovi a Padmě a vykročili s Harrym vpřed. Tlachající studenti se rozestoupili, aby mohli projít. Profesorka McGonagallová v červeně kostkovaném společenském hábitu a s kouzelnickou čapkou ozdobenou kolem krempy bodláky je vyzvala, ať počkají u dveří, než se ostatní nahrnou dovnitř. Šampióni se svými partnery totiž měli vejít do Velké síně pěkně seřazení, až budou ostatní studenti sedět.

Fleur Delacourová a Roger Davies se postavili hned u dveří; Davies byl štěstím bez sebe, že má za partnerku Fleur, a nemohl z ní spustit oči. Cedric a Cho se postavili téměř těsně vedle Harryho, který se honem odvrátil jinam, aby se s nimi nemusel bavit. Pohled mu sklouzl na dívku vedle Kruma a ztuhl jako solný sloup.

Byla to Hermiona!

Vůbec však jako Hermiona nevypadala. Něco si musela udělat s vlasy: neměla je už rozježené, nýbrž uhlazené a lesklé, vzadu v týlu sčesané do slušivého uzlu. Na sobě měla hábit z jakési splývavé látky modré jako barvínek, a držení těla měla také úplně jiné - i když to možná bylo tím, že teď nevláčela na zádech obvyklých dvacet či ještě víc knih. Kromě toho se usmívala - sice dost nervózně, zato víc než kdy jindy bylo vidět, o kolik menší má teď přední zuby. Harry nechápal, jak je možné, že si toho nevšiml dřív.

"Ahoj, Harry!" pozdravila, "ahoj, Parvati!"

Parvati na ni jen nevěřícně zírala a bylo znát, že jí to není ani trochu po chuti. Zdaleka nebyla jediná: když se dveře do Velké síně konečně otevřely prošly kolem nich Krumovy fanynky z knihovny a vrhaly na Hermionu pohledy plné nejhlubšího opovržení. Pansy Parkinsonová na ni jen vytřeštila oči, když ji s Malfoyem míjeli, a Draco se dokonce ani nezmohl na žádnou urážku. Zato Ron kolem Hermiony prošel, aniž o ni zavadil třeba jen pohledem.

Jakmile se všichni ve Velké síni usadili, profesorka McGonagallová vyzvala šampionské páry, aby se seřadily a šly za ní. Všichni ve Velké síni začali tleskat, když dvojice vstoupily a zamířily k velkému kulatému stolu v hořejší části síně, kde seděli členové poroty.

Na stěnách Velké síně se třpytila stříbrná jinovatka a černý strop posetý hvězdami křižovaly nesčetné girlandy z břečťanu a jmelí. Velké stoly patřící jednotlivým kolejím pro dnešní večer zmizely: nahradila je snad stovka menších, ozářených lampičkami, a u každého sedělo asi tucet studentů.

Zatímco Harry se soustředil především na to, aby neškobrtl, Parvati se výborně bavila: rozdávala zářivé úsměvy na všechny strany a vedla Harryho tak energicky, že si připadal jako pejsek na výstavě, který má předvést vše, co dovede. Když se blížili k čestnému stolu, zahlédl ještě Rona a Padmu: Ron sledoval Hermionu přimhouřenýma očima a Padma se tvářila rozmrzele.

Brumbál se spokojeně usmíval, když šampióni kráčeli k čestnému stolu, kdežto Karkarov se na Kruma a Hermionu tvářil podobně jako Ron. Ludo Pytloun, který si oblékl zářivě rudý hábit s velkými žlutými hvězdami, tleskal stejně nadšeně jako studenti, a madame Maxime, která svůj obvyklý stejnokroj z černého saténu vyměnila za volnou hedvábnou řízu levandulové barvy, jim také zdvořile tleskala. Vtom si Harry uvědomil, že chybí pan Skrk. Na páté židli seděl místo něj Percy Weasley.

Když šampióni se svými partnery dokráčeli k čestnému stolu, Percy povytáhl volnou židli vedle sebe a významně se na Harryho podíval. Harry se dovtípil a přisedl si k němu. Percy měl na sobě úplně nový tmavomodrý společenský hábit a tvářil se nadmíru domýšlivě.

"Povýšili mě," vysvětlil svoji přítomnost u čestného stolu dřív, než se Harry stačil zeptat, a podle tónu, jakým to řekl, by se dalo usuzovat, že ho právě zvolili nejvyšším vládcem vesmíru. Jsem teď osobním asistentem pana Skrka a zde jej zastupuji."

"A proč nepřijel osobně?" zeptal se Harry. Nijak nestál o to, aby celou večeři musel poslouchat přednášku o dnech kotlíků.

"Obávám se, že pan Skrk se necítí dobře, opravdu ne. Není na tom valně už od mistrovství světa, a kdo by se tomu také divil - to má z přepracování. Není už nejmladší - je sice pořád vynikající a skvěle mu to myslí jako vždycky, jenže mistrovství světa ve famfrpálu skončilo pro celé ministerstvo fiaskem a pan Skrk navíc utrpěl osobní otřes z nepatřičného chování své domácí skřítky, té Blinky nebo jak se jmenovala. Přirozeně že ji hned nato propustil, ale - jak jsem říkal - není už nejmladší a potřebuje, aby se o něj někdo staral. Myslím, že od té doby, co od něj odešla, zdaleka už doma nemá takové pohodlí jako dřív. A pak jsme museli připravovat turnaj a vypořádat se s důsledky mistrovství světa - ta odporná Holoubková nám nedala ani na chvíli pokoj - ne, ten chudák si teď užívá opravdu zasloužené klidné Vánoce. Jsem jenom rád, že si uvědomil, že má někoho, na koho se může spolehnout, někoho, kdo ho zastoupí."

Harry měl sto chutí zeptat se, jestli už mu pan Skrk přestal říkat Weatherby, nakonec však to pokušení překonal.

Na zářících zlatých talířích nebylo zatím nic k jídlu, každý v síni však měl před sebou malý jídelní lístek. Harry jej nejistě zvedl a rozhlédl se, ale žádné číšníky nespatřil. Brumbál, který si pečlivě prostudoval svůj lístek, pak sdělil svému talíři jasným hlasem: "Vepřové kotlety!"

Vzápětí měl vepřové kotlety na talíři a podle jeho vzoru zadali talířům své objednávky i ostatní. Harry zamžoural po Hermioně, co si o tom novém a náročnějším způsobu stolování myslí - pro domácí skřítky to přece muselo znamenat spoustu práce navíc -, jejich ochránkyně však aspoň projednou na SPOŽÚS nemyslela. Zaujatě se bavila s Viktorem Krumem a nejspíš ani nevěděla, co jí.

Harry si náhle uvědomil, že vlastně Kruma nikdy neslyšel promluvit jediné slovo. Zato teď si s Hermionou povídal opravdu s nadšením.

"Totíš, my máme hrád taky, jenže né tak véliký a asi né tak pohodlný," vysvětloval Hermioně. "Má jen čtýři patra a óhně se zapalújí jedině kvůli kóuzlum. Záto školní pozemky máme větší - jenže v zímě jsou u nás dni vélice krátké a ták si je neužíjeme. Záto v létě létáme káždý den, nad jezéry a hórami -"

"Nonono, Viktore!" napomenul ho Karkarov a smál se, jeho chladné oči se však vůbec neusmívaly. "Nic dalšího už neprozrazuj, nebo tvá půvabná partnerka bude přesně vědět, kde nás najít!"

Brumbál se usmál a v očích mu zajiskřilo. "K čemu to tajnůstkářství, Igore... člověk by si málem myslel, že o návštěvy nestojíte."

"To víte, Brumbále," opáčil Karkarov a úplně vystavil své zažloutlé zuby. "Všichni si přece chráníme svá hájemství, nemyslíte? Cožpak žárlivě nestřežíme učebny a posluchárny, které nám byly svěřeny? A nejsme po právu hrdí na to, že jako jediní známe tajemství naší školy, a proto je plným právem chráníme?"

"Nic ve zlém, Igore, ale v životě bych se neodvážil tvrdit, že znám všechna tajemství Bradavic," řekl Brumbál smířlivě. "Zrovna dnes ráno jsem například cestou na toaletu špatně odbočil a octl jsem se v útulné místnůstce, kterou jsem ještě nikdy neviděl a kde byla překrásná sbírka nočníků. Když jsem se pak vrátil, abych si ji prohlédl důkladněji, zjistil jsem, že zmizela. Řekl jsem si ale, že si na ni dám pozor: třeba je přístupná jen o půl šesté ráno, nebo se objevuje, jen když je měsíc v první čtvrti, anebo jen tehdy, když ten, kdo ji hledá, má obzvlášť plný měchýř."

Harry vyprskl smíchy do svého talíře s gulášem a byl by odpřísáhl, že na něj Brumbál nepatrně zamrkal. Zato Percy se zakabonil.Fleur Delacourová mezitím před Rogerem Daviesem kritizovala výzdobu bradavického hradu.