"Docela to do sebe zapadá, nemyslíš?" řekl. "Pamatuješ, jak Malfoy ve vlaku vykládal, že jeho tatík a Karkarov jsou přátelé? Teď aspoň víme, odkud se znají. Nejspíš tam na mistrovství světa pobíhali zamaskovaní oba... Ale něco ti povím, Harry: jestli do Poháru vhodil tvé jméno opravdu Karkarov, musí si teď připadat jako úplný hlupák, nemyslíš? Vždyť mu to nevyšlo! Vyvázl jsi z toho s obyčejným škrábnutím! Tak pojď... Já to zařídím -"

Papušíka tak rozrušila představa, že konečně zas poletí s dopisem, že ustavičně kroužil Harrymu kolem hlavy a v jednom kuse houkal. Ron sovu chytil a přidržel ji, aby jí Harry mohl uvázat dopis na nožku.

"Ty další úkoly přece už nemohou být tak nebezpečné, co říkáš?" pokračoval Ron a nesl Papušíka k oknu. "Víš, co si myslím? Že bys ten turnaj mohl vyhrát - a myslím to vážně."

Harry věděl, že to říká jen proto, aby odčinil své chování v minulých týdnech, ale stejně mu za to byl vděčný. Hermiona však zkřížila ruce na prsou, opřela se o zeď sovince a zamračila se na něj.

"Harry toho bude muset zvládnout ještě bůhvíkolik, než turnaj skončí," poznamenala vážně. Jestli tohle byl první úkol, ani se neodvažuji domyslet, jaký bude ten příští."

"Že ale dokážeš člověka potěšit!" řekl Ron. "Ty a profesorka Trelawneyová, vy dvě byste si spolu měly někdy popovídat."

Vyhodil Papušíka z okna a sova padala ještě dobrých dvanáct stop střemhlav, než se jí podařilo vznést se. Dopis, který měla připevněný na nožce, byl mnohem delší a těžší než obvykle - Harry vylíčil Siriusovi skutečně dopodrobna, jak nad trnoocasou dračicí létal, kroužil nad ní a vyhýbal se jejím útokům.

Sledovali Papušíka, dokud nezmizel v tmách, a pak Ron řekl: "Už bychom měli jít dolů, Harry - chtějí tě překvapit, chystají pro tebe oslavu a myslím, že Fred a George už toho v kuchyni nasyslili dost."

A měl pravdu - jen co vkročili do nebelvírské společenské místnosti, ze všech stran je zaplavil nadšený křik a jásot. Všude, kam se jen podívali, byly celé hory koláčů a džbánů s dýňovou šťávou i s máslovým ležákem. Lee Jordan už odpálil několik Báječných rachejtlí doktora Raubíře (které se vznítí i za vlhka a nevydávají teplo), takže ve vzduchu bylo plno hvězdiček a jisker, a Dean Thomas, který uměl výborně kreslit, už namaloval několik nových nádherných vlajek. Na většině byl Harry, jak na Kulovém blesku krouží trnoocasé dračici kolem hlavy, na dvou ale nakreslil i Cedrika, s hlavou v jednom ohni.

Harry si důkladně naložil na talíř; skoro už zapomněl, jaké to je, když někdo má doopravdy hlad, a přisedl si k Ronovi a k Hermioně. Málem tomu nemohl uvěřit, že se cítí tak šťastný: Ron už zas seděl vedle něj, on měl první úkol za sebou a další ho čeká až za tři měsíce.

"Sakra, to je ale tíha," řekl Lee Jordan, když zvedl zlaté vejce, které Harry odložil na stůl, a potěžkal ho. "Takže do toho, Harry...otevři ho! Podíváme se, co je uvnitř!"

"Jenomže Harry má na ten klíč přijít sám," zarazila ho okamžitě Hermiona. "Tak to stojí v pravidlech..."

"Jak se dostanu drakovi za záda, na to jsem měl taky přijít sám," zamumlal tak potichu, že to mohla slyšet jen ona; malinko provinile se ušklíbla.

"No tak, do toho, Harry, otevři ho!" opakovalo několik hlasů.

Lee mu vejce podal, Harry zabořil nehty do drážky po jeho obvodu a roztáhl obě poloviny od sebe.

Vejce bylo duté a úplně prázdné - ve chvíli, kdy ho Harry otevřel, naplnil však celou místnost lomozný, skřípavý jek, nejpříšernější zvuk, jaký kdy v životě slyšel. Snad jediné, co se mu podobalo, byl orchestr duchů na oslavě úmrtí Skoro bezhlavého Nicka, kde všichni hráli na hudební pily.

"Zavři to!" zařval Fred a zakrýval si rukama uši.

"Co to bylo?" zíral Seamus Finnigan vytřeštěně na vejce, které Harry právě honem zaklapl. "Znělo to, jako když skučí smrtonoška... třeba tě jako další úkol čeká některou z nich obejít!"

"Mně to spíš připadalo, jako když někoho mučí!" řekl Neville, zbledl jako stěna a párky v těstíčku se mu rozsypaly po podlaze. "Budeš se asi muset postavit kletbě Cruciatus!"

"Co to mluvíš za hlouposti, Neville, to je přece zakázané," namítl George. "Kletbu Cruciatus proti šampiónům určitě nepoužijí. Na mě to zas působilo, jako když Percy zpívá... třeba ho budeš muset napadnout, až bude pod sprchou, Harry."

"Chceš košíček se zavařeninou, Hermiono?" zeptal se Fred.

Hermiona si podezíravě prohlédla talířek, který jí nabízel. Fred se zašklebil.

"Ten je v pořádku," ujistil ji. "S těmi jsem nic nedělal. Musíš si dát pozor jedině na ty piškoty s vaječným krémem..."

Neville, který se právě do jednoho zakousl, se zakuckal a vyplivl ho.

Fred se rozesmál. "To byla jenom legrace, Neville..."

Hermiona si vzala košíček se zavařeninou.

Potom se zeptala: "To všechno jste přinesli z kuchyně, Frede?"

"Jasně," odpověděl a zakřenil se na ni. Pak zakvílel vysokým hlasem: "Všechno, co si budete přát, pane - stačí, když řeknete!" napodoboval domácího skřítka. Jsou tak strašně ochotní... kdybych řekl, že mám opravdu hlad, přinesli by mi pečeného vola."

"A jak jste se tam dostali?" přeplavala se Hermiona zdánlivě nevinně, jako by ji to vlastně ani zvlášť nezajímalo.

"Na tom nic není," odpověděl Fred. "Vedou tam tajné dveře za obrazem s mísou ovoce. Stačí se dotknout hrušky, ta se zahihňá a -" Vtom zmlkl a podezíravě se na ni podíval: "Proč to vlastně chceš vědět?"

"Jen tak," vyhrkla Hermiona.

"Chceš je přesvědčit, aby zahájili stávku, co?" zaryl si do ní George. "Rozhodla ses, že s těmi svými letáky přestaneš, a místo toho se pokusíš vyvolat vzpouru skřítků?"

Několik studentů se rozesmálo. Hermiona neodpověděla.

"Hlavně jim nepleť hlavu řečmi o tom, že musí dostávat oblečení a plat!" řekl Fred varovně. "Nebo nám nakonec přestanou vařit!"

V tu chvíli na sebe upoutal pozornost Neville, který se proměnil ve velkého kanára.

"Co to - je, promiň, Neville!" pokoušel se Fred překřičet všeobecné veselí. "Úplně jsem zapomněl - ty piškoty s vaječným krémem jsme totiž fakt očarovali -"

Za pouhou minutu však Neville začal pelichat, a jakmile shodil peří, stál tu zas mezi nimi úplně normální; dokonce se začal smát spolu s ostatními.

"To jsou naše kanáří piškoty!" vysvětloval Fred vzrušeným divákům. "Vymysleli jsme je s Georgem - sedm srpců za kus, no nekupte to!"

Byla už skoro jedna hodina po půlnoci, když se Harry s Ronem, Nevillem, Seamusem a Deanem konečně vydali nahoru do ložnice. Ještě než Harry zatáhl závěsy na své posteli s nebesy, postavil si vedle na stolek maličký model maďarského trnoocasého draka, který na turnaji dostal; dráček si zívnul, ulehl a zavřel oči. Tedy, pomyslel si Harry, když zatahoval závěsy, na těch Hagridových názorech přece jen něco je... draci jsou vlastně docela fajn...

 

Začátek prosince vtrhl do Bradavic s větrem a plískanicemi. I když to na chodbách hradu v zimě vždycky studeně táhlo, Harry byl rád, že v něm jsou krby a mohutné zdi, zejména když procházel kolem kruvalské lodi na jezeře - ta se kymácela v prudkém větru a její černé plachty se vzdouvaly proti temné obloze. Domyslel si, že i v kočáru z Krásnohůlek to nejspíš pořádně protahuje. Všiml si také, že Hagrid dbá o to, aby koně madame Maxime měli vždy dost svého oblíbeného pití, známkové sladové whisky: výpary, které se linuly ze žlabu v rohu oploceného výběhu, stačily, aby se všem studentům při hodině péče o kouzelné tvory motala hlava. Nebylo to právě nejlepší, protože stále ještě pečovali o strašlivé skvorejše a k tomu potřebovali mít všech pět pohromadě.

"Nevím, esli se ukládaj k zimnímu spánku nebo ne," vykládal Hagrid promrzlým studentům v další hodině u záhonu s dýněmi, kde vál ledový vítr. "Myslel jsem, že prostě vyzkoušíme, jak by se jim zamlouval nějakej pelíšek... Uložíme je do těchhle beden..."

Skvorejšů už zbývalo jen deset - touha zabíjet se navzájem je patrně neopustila. Každý byl skoro šest stop dlouhý a jejich tlusté šedé krunýře, rychlé pevné nohy, třaskavé zadky, jedové trny a přísavky z nich dělaly nejodpornější stvoření, jaká Harry kdy viděl. Studenti si sklesle prohlíželi obrovské bedny vystlané polštáři a péřovými přikrývkami, které Hagrid vynesl ven.

"Prostě je zavedem dovnitř," vysvětloval Hagrid, "zatlučem víka a uvidíme..."

Záhy však vyšlo najevo, že skvorejši se k zimnímu spánku opravdu neukládají, a když je strkali do beden vystlaných polštáři a hřebíky na ně přibíjeli víka, ani trochu se jim to nelíbilo. Hagrid jen vykřikoval: "Nebojte se, přece se jich nebudete bát!" Skvorejši ale zuřili a pobíhali po záhonu s dýněmi, posetém doutnajícími zbytky beden. Většina studentů v čele s Malfoyem, Crabbem a Goylem utekla zadními dveřmi do Hagridovy boudy a tam se zabarikádovala. Harry, Ron a Hermiona však ještě s několika dalšími zůstali venku, aby Hagridovi pomohli. Společnými silami zvládli a spoutali celkem devět škvorejšů, ovšem za cenu spousty řezných ran a popálenin; nakonec zůstal už jen jeden.

"Počkejte, eště mi ho vylekáte!" vykřikl Hagrid, když Harry i Ron vytáhli hůlky a na skvorejše, který se k nim výhružně blížil a nad zadkem mu kmital vztyčený jedový trn, vypálili proudy ohnivých jisker. "Prostě mu zkuste hodit kolem toho trnu provaz, aby nemoh ublížit těm vostatním!"

"To by nám tedy bylo fakt líto!" zařval vztekle Ron, couval s Harrym ke stěně Hagridovy boudy a oba si drželi skvorejše od těla proudy jisker.

"Ale, ale, ale... koukám, že tu máte pěknou legraci!"

O plot Hagridovy zahrady se opírala Rita Holoubková a se zájmem tu vřavu pozorovala. Tentokrát měla na sobě silný fuchsiově červený plášť s nachovým kožešinovým límcem a přes rameno kabelku z krokodýlí kůže.

Hagrid se vrhl na skvorejše, který útočil na oba chlapce, a celou svou vahou přitiskl netvora k zemi; tomu ještě ze zadku vyšlehl oheň a spálil okolní dýně.

"A co vy jste zač?" otočil se k Ritě Holoubkové, když mezitím přehodil skvorejšovi smyčku kolem jedového trnu a důkladně provaz utáhl.

"Rita Holoubková, reportérka Denního věštce," usmála se na něj zářivě a v ústech se jí zaleskly zlaté zuby.

"Já myslel, že Brumbál říkal, že k nám do školy máte vstup zakázanej," mračil se na ni Hagrid a zvedal se z poněkud pošramoceného skvorejše, aby ho přitáhl k ostatním.

Rita se tvářila, jako kdyby neslyšela, co říkal.

"Jak se tihle úžasní tvorečkové jmenují?" šveholila s ještě zářivějším úsměvem.

"Třaskaví skvorejši," zabručel Hagrid.

"Opravdu?" řekla Rita tónem, jako by ji to kdovíjak zaujalo. "O těch jsem v životě neslyšela... Odkudpak pocházejí?"

Harry si povšiml, jak obrova tvář pod divokými černými vousy náhle matně zčervenala, a hrdlo se mu stáhlo úzkostí. Ano, odkud se ti skvorejši u Hagrida vlastně vzali?

Hermiona zřejmě uvažovala stejně jako on, a proto honem vyhrkla: Jsou ohromně zajímaví, viď, Harry?"

"Cože? Au!... Jo... opravdu jsou zajímaví," přitakal, když mu významně dupla na nohu.

"No ne, ty jsi tu taky, Harry?" zaradovala se Rita Holoubková a šmejdila kolem očima. "A péče o kouzelné tvory tě baví, že? Určitě je to jeden z tvých oblíbených předmětů?"

"Jistě," přisvědčil Harry důrazně. Hagrid ho za to obdařil zářivým úsměvem.

"To je báječné," rozplývala se reportérka. "Fakt báječné. Učíte už dlouho?" obrátila se znovu k Hagridovi.

Harry viděl, jak klouže pohledem z Deana, který měl levou tvář ošklivě pořezanou, přes Levanduli Brownovou v ohořelém hábitu na Seamuse, který si foukal na popálené prsty, a potom k oknům hájenky, kde stála většina studentů s nosem přitisknutým ke sklu. Ti čekali, až budou moci bezpečně vyjít ven.

"Teprve druhej rok," odpověděl Hagrid.

"Paráda... Nejspíš byste ale odmítl, kdybych vás požádala o rozhovor, že? Abyste se s námi podělil o své zkušenosti s kouzelnými tvory? Jak jistě víte, máme ve Věštci každou středu rubriku o zvířatech. Mohli bychom v ní představit ty vaše - ehm - třískací smolejše."

"Třaskavý skvorejše," řekl Hagrid rozdychtěně. "Ehm - no a proč ne?"

Harrymu se to ani trochu nezamlouvalo, nemohl to však Hagridovi dát najevo, aby to Rita Holoubková nepostřehla. Mohl jen stát a mlčky poslouchat, jak se Hagrid s Ritou domlouvá, že se ještě tento týden spolu sejdou U Tří košťat a tam jí poskytne náležitě dlouhý rozhovor. Potom už nahoře na hradě zazvonil zvon, který jim oznámil konec hodiny.

"Sbohem, Harry!" křikla za ním Rita Holoubková vesele, když s Ronem a s Hermionou zamířil pryč. "A na shledanou v pátek večer, Hagride!"

"Překroutí všechno, co jí řekne," poznamenal Harry potichu.

"Jen jestli ty skvorejše nedovezl nezákonně nebo něco takového," zazoufala si ustaraná Hermiona. Podívali se s obavami na sebe - něco takového totiž bylo Hagridovi podobné.

"Vždyť už má za sebou tolik malérů, a Brumbál ho ještě nikdy nevyhodil," uklidňoval je Ron. "V nejhorším případě bude muset ty skvorejše dát pryč. Co to povídám... v nejhorším případě? Chtěl jsem říct v tom nejlepším!"

Harry s Hermionou se dali do smíchu, a tak šli na oběd v poněkud veselejší náladě.

Na odpolední dvouhodinovce jasnovidectví se Harry upřímně bavil; pořád se zabývali hvězdnými mapami a předvídáním věcí příštích, ale teď, když byli s Ronem znovu kamarádi, mu to všechno připadalo jako ohromná legrace. Profesorka Trelawneyová, která z nich před časem měla takovou radost, když si předpověděli vlastní strašlivou smrt, se záhy rozčilila, když se teď pochechtávali při jejím výkladu o různých způsobech, jak může Pluto narušit každodenní život.

"Domnívám se," řekla a její tajuplný šepot nezakryl, jak ji rozladili, "že někteří z vás -" a významně přitom pohlédla na Harryho - "by patrně nebyli tak lehkovážní, kdyby viděli to co já, když jsem se včera večer dívala do své křišťálové koule. Seděla jsem tu a vyšívala a náhle mě přemohlo nutkání zeptat se jí, co nás čeká. Vstala jsem, posadila jsem se před svoji orbitu a ponořila zrak do jejích křišťálových hlubin... a co myslíte, že jsem tam spatřila, jak hledí přímo na mě?"

"Starou ošklivou můru, která měla moc velké brýle?" zamumlal Ron potichu.

Harryho stálo velké úsilí zachovat vážnou tvář.

"Smrt, moji milí."

Parvati a Levandule si rukou zakryly ústa a tvářily se zděšeně.

"Je to tak," profesorkaTrelawneyová přikývla, aby svá slova ještě zdůraznila, "ona opravdu přichází blíž a blíž, krouží nad námi jako sup, snáší se níž a níž... stále níž k hradu..."

Zabodla se pohledem do Harryho, který okázale, zeširoka zívl.

"Asi by to na mě působilo víc, kdyby nám to nevykládala stokrát," prohlásil Harry, když se konečně octli na čerstvém vzduchu, na schodišti pod profesorčiným pokojem. "Vždyť kdybych měl umřít pokaždé, když mi to předpověděla, předváděli by mě doktoři jako zázrak."

"Byl by z tebe takový extra zadumaný duch," rozřehtal se Ron, právě když míjeli Krvavého barona, který šel opačným směrem a zlověstně třeštil své doširoka otevřené oči. "Ale aspoň jsme od ní nedostali žádný domácí úkol. Doufám, že Hermiona jich od profesorky Vectorové schytá spoustu - vždycky mě hrozně těší nic nedělat, když ona musí makat..."

Hermiona však na večeři nebyla, a nebyla ani v knihovně, když ji tam šli hledat. Vysedával tam jedině Viktor Krum. Ron chvíli postával za knižními regály, hltal ho očima a šeptem se dohadoval s Harrym, jestli ho má požádat o autogram - když však zjistil, že v sousední uličce číhá šest nebo sedm dívek a dohadují se o tomtéž, naráz ho to přestalo lákat.

"To bych rád věděl, kam se ta Hermiona poděla?" přemítal Ron, když se s Harrym vraceli do nebelvírské věže.

"Nemám tušení... Třesky plesky!"

A sotva se Buclatá dáma začala vyklánět dopředu, spěšné dupání za nimi jim ohlásilo, že Hermiona právě přichází.

"Harry!" zafuněla a prudce zabrzdila, těsně vedle něj (Buclatá dáma na ni přísně pohlédla a povytáhla obočí).

"Harry, musíš jít se mnou - jednoduše musíš, stalo se něco, co mě úplně ohromilo -"

Popadla Harryho za ruku a snažila se ho vtéct chodbou nazpátek.

"Co se děje?" chtěl vědět Harry.

"Ukážu ti to, až tam budeme - ale teď pojď, prosím tě, rychle -"

Harry se otočil k Ronovi, který mu opětoval stejně udivený pohled.

"Tak dobře," souhlasil Harry a vydal se s Hermionou nazpátek. Ron přidal do kroku, aby jim stačil.

"Běžte, běžte, na mě se vůbec neohlížejte!" křikla za nimi rozčileně Buclatá dáma. "A vůbec se mi nemusíte omlouvat, že jste mě zbytečně obtěžovali! Budu tu viset otevřená dokořán, dokud se nevrátíte - přejete si to přece, že ano?"

"Ano, a díky!" křikl Ron přes rameno odpověď.

"Kam nás to vlečeš, Hermiono?" vyzvídal Harry, když už byli o šest poschodí níž a po mramorovém schodišti scházeli do vstupní síně.

"Však uvidíte, za chvilku to uvidíte sami!" odpověděla jejich kamarádka vzrušeně.

Pod schodištěm zahnula vlevo a kvapně zamířila ke dveřím, kterými odešel Cedric Diggory onoho večera, kdy Ohnivý pohár vyhodil lístky pergamenu s jeho a Harryho jménem. Harry tu ještě nikdy nebyl. Scházeli za Hermionou po kamenném schodišti dolů; místo aby se však octli v nějaké ponuré podzemní chodbičce podobné té, jež vedla ke Snapeově sklepní učebně, byli najednou v široké kamenné chodbě jasně ozářené pochodněmi a vyzdobené přívětivými obrazy, na nichž bylo převážně jídlo.