"Viděli jste tu ženskou Červotočkovou?" zeptala se Ginny. "Co tam dělala? Hagrid přece neodešel, ne?"

"Docela bych to uvítala," řekla Luna, "nebyl to moc dobrý učitel."

"To teda byl!" ozvali se rozzlobeně Harry, Ron a Ginny.

Harry se podíval na Hermionu. Odkašlala si a rychle řekla: "Eh... ano... Je dobrý."

"No, my v Havraspáru si myslíme, že to byl spíš vtip než učitel," dodala Luna nevzrušeně.

"To teda máte dost špatný smysl pro humor," odsekl Ron a kola kočáru se rozvrzala.

Luna nevypadala, že by ji Ronova nezdvořilost nějak rozhodila; na druhou stranu ho chvíli sledovala, jako by byl jen nepříliš zajímavým televizním programem.

Kočáry se za neustálého chřestění a kývání vydaly po silnici nahoru. Když projížděly branou s vysokými kamennými sloupy se sochami okřídlených kanců na vrcholcích, naklonil se Harry dopředu a pokoušel se zahlédnout nějaké světlo z Hagridovy chýše u Zapovězeného lesa, ale všude byla úplná tma. Jen Bradavický hrad se stále přibližoval; z vysoko se tyčících věží, černých na pozadí tmavé oblohy, tu a tam zářilo okénko.

Vozy se zastavily poblíž schodiště, vedoucího k dubovým hlavním dveřím a Harry vystoupil jako první. Ještě jednou se podíval směrem k Zapovězenému lesu, ale v Hagridově chýši se nesvítilo. Pak se ještě bezděčně podíval - přestože napůl doufal, že zmizeli - na přízračné koně, ale stáli tiše v mrazivém nočním vzduchu a jejich prázdné bílé oči se leskly.

Harrymu už se jednou stalo, že viděl něco, co Ron ne, ale to byl odraz v zrcadle, něco mnohem neskutečnějšího než stovka celkem hmotně vypadajících stvoření dost silných na to, aby utáhla kočáry. Jestliže se Luně dalo věřit, byli tu odjakživa, jen neviditelní. Ale proč je on, Harry, najednou viděl - a Ron ne?

"Jdeš nebo nejdeš?" zeptal se Ron.

"Ach... ano," řekl rychle Harry a přidal se k zástupu spěchajícímu po schodech do hradu.

Vstupní síň plála světlem pochodní a po její dlážděné podlaze se hlasitě rozléhaly kroky studentů, mířících k dvojkřídlým dveří, do velké síně na uvítací oslavu.

Čtyři dlouhé stoly ve velké síni se pomalu zaplňovaly, nad nimi se klenula temná obloha bez hvězd, stejná, jako byla venku. Ve vzduchu se vznášely svíce a ozařovaly stříbřité duchy, prohánějící se kolem, a tváře studentů, kteří potkávali své kamarády, volali na sebe pozdravy a prohlíželi si nové hábity a účesy. Harry si opět všiml, že někteří naklánějí hlavy ke svým sousedům a špitají si, když ho zahlédli; zaskřípal zuby a dělal, že si toho nevšímá a že ho to ani nezajímá.

Luna odplula ke stolu Havraspáru. Když dorazili k nebelvírskému stolu, Ginny se oddělila, aby se posadila mezi známé ze čtvrtého ročníku, a Harry, Ron, Hermiona a Neville si našli místa asi v půlce stolu mezi Skoro bezhlavým Nickem, nebelvírským duchem, a Parvati Patilovou a Levandulí Brownovou, které Harryho přehnaně přátelsky pozdravily, takže si byl jist, že ještě před vteřinou mluvily o něm. Ale měl na starosti důležitější věci - snažil se přes hlavy spolužáků zahlédnout profesorský stůl vpředu.

"Není tam."

Ron a Hermiona se také podívali ke stolu u přední stěny, i když to nebylo potřeba; Hagridova postava by, pokud by tam byla, nešla přehlédnout.

"Nemohl přece odejít," řekl trochu úzkostlivě Ron.

"Jistěže nemohl," řekl pevně Harry.

"Nemyslíte si, že by... Že by jim ublížil nebo tak něco, že ne?" znepokojovala se Hermiona.

"Ne," řekl Harry rozhodně.

"Ale kde tedy je?"

Chvíli bylo ticho a pak Harry velmi tiše, aby ho Neville, Parvati a Levandule neslyšeli, řekl: "Možná se ještě nevrátil. Víte - z té mise - jak dělal v létě pro Brumbála."

"No ano... To bude ono," řekl Ron a vypadalo to, že se uklidnil, ale Hermiona se kousala do rtu a přejížděla pohledem po profesorském stole, jako by hledala nějaké vysvětlení Hagridovy nepřítomnosti.

"A kdo je tohle?" řekla najednou, ukazujíc doprostřed stolu.

Harryho zraky zamířily stejným směrem. Nejdřív padly na profesora Brumbála, sedícího v tmavě purpurovém hábitu pokrytém stříbrnými hvězdičkami a stejném klobouku ve vysokém zlatém křesle uprostřed. Brumbál se nakláněl k ženě, která seděla vedle a něco mu říkala do ucha. Vypadala jako něčí panenská tetička - malá, s krátkými kudrnatými vlasy barvy myší hnědi, do kterých si uvázala příšernou růžovou stuhu à la Alenka z říše divů, jejíž barva souhlasila s barvou kardiganu, nataženého přes hábit. Pak se otočila, aby se napila z poháru a Harry si šokovaně uvědomil, že tu bledou žabí tvář s vypoulenýma očima zná.

"To je přece Umbridgová!"

"Kdo?" zeptala se Hermiona.

"Byla na tom slyšení, pracuje pro Popletala!"

"Hezkej kardigan," poznamenal Ron.

"Pracuje pro Popletala!" opakovala Hermiona a mračila se, "tak co tu proboha dělá?"

"To nevím..."

Hermiona ještě jednou přejela pohledem stůl a její oči se zúžily.

"Ne," zamumlala, "to jistě ne..."

Harry nerozuměl, o čem to mluví, ale neptal se; za stolem se totiž právě objevila profesorka Červotočková a pomalu prošla až na konec, k židli, která bývala Hagridova. Což znamenalo, že prváci úspěšně přepluli jezero - a také ano, za chvíli se vstupní dveře otevřely a dovnitř se hrnul proud vyděšeně se tvářících dětí, vedených profesorkou McGonagallovou, která nesla stoličku s prastarým záplatovaným čarodějnickým kloboukem, jenž měl poblíž třepícího se okraje širokou díru.

Šum ve velké síni utichl. Prvňáci se seřadili před profesorským stolem a profesorka McGonagallová opatrně postavila stoličku na zem a ustoupila.

Tváře prvňáků ve svitu svící bledě světélkovaly. Malý chlapec uprostřed řady se trochu třásl. Harry si vzpomněl, jak vyděšený byl, když stál na jeho místě a čekal na neznámý test, který měl rozhodnout, do které koleje patří.

Škola čekala se zatajeným dechem. Pak se díra na kraji klobouku rozevřela jako ústa a kouzelný klobouk začal zpívat:

 

(Pozn.: překládám, jak to leží a běží, bez ohledu na rýmy. Na přebásnění možná dojde později.)

 

Za starých časů, když jsem byl nový

A Bradavice stěží stály

Zakladatelé naší školy

Mysleli, že je nic nerozdělí.

Spojoval je společný cíl,

Po jednom prahli:

Vybudovat nejlepší školu kouzel na světě

A předat své učení dalším.

"Spolu budeme budovat a učit!"

Rozhodli se čtyři dobří přátelé

A nikdy by je ani nenapadlo

Že jednoho dne budou rozděleni,

Protože byli přáteli ve všem

Jako Zmijozel a Nebelvír?

Nebo to byla ta druhá dvojice,

Mrzimora a Havraspár?

Tak jak to, že se všechno tak pokazilo?

Jak mohou taková přátelství selhat?

Proč - byl jsem tam a mohu vám to říci.

Celý ten smutný, politováníhodný příběh.

Řekl Zmijozel: "Budeme učit ty,

Jejichž původ je ryzí."

Řekl Havraspár: "Budeme učit ty,

jejichž inteligence je nejvyšší."

Řekl Nebelvír: "Budeme učit ty,

kteří mají za sebou statečné skutky."

Řekla Mrzimora: "Budeme učit všechny,

a zacházet s nimi stejně."

Ty rozdíly způsobily první sváry

když poprvé vypluly na světlo,

Protože každý ze zakladatelů měl

Jeden dům, do kterého mohl

Vzít jen ty, které chtěl, takže

Například Zmijozel

Vybíral jen čistokrevné čaroděje

Velmi mazané, jako byl on sám,

A ti s nejbystřejšími hlavami

Byli učeni v Havraspáru

Zatímco ti nejstatečnější a nejsilnější

Odešli do hrdého Nebelvíru.

A Mrzimora se ujala těch ostatních

A naučila je vše, co znala.

A tak domy a jejich zakladatele

Spojovalo silné a pravé přátelství.

A tak Bradavice byly v souladu

Po dlouhá šťastná léta,

Ále pak se do jejich stěn vplížily neshody

Které žily z omylů a strachu.

Domy, které jako čtyři pilíře,

Kdysi podpíraly naši školu,

Se teď obrátily jeden proti druhému

A začaly toužit po nadvládě.

A na nějakou dobu to vypadalo

Že škola dojde brzkého konce,

Boj stíhal boj

Přítel stál proti příteli

A nakonec přišlo ráno

Kdy starý Zmijozel odešel

A i když spory potom ustaly

Zanechal nás tu ve velkém smutku.

A od dob, kdy se čtveřice zakladatelů

Smrskla na trojici

Byly domy ve spojenectví

V jakém měly zůstat navždy.

A teď je tu starý moudrý klobouk

A vy už víte, co vás čeká:

Rozřadím vás do kolejí

Protože proto tady jsem,

Ale tento rok zajdu ještě dál,

Poslouchejte dobře moji píseň:

I když jsem povolán, abych vás rozdělil

Stále se obávám, že je to špatně,

Ale musím splnit svůj úkol

A musím dělit každý rok

A pořád si říkat

Jestli třídění nepovede ke konci, jehož se bojím.