Během následujících dnů si o Fredově a Georgeově letu ke svobodě vyprávěli všichni pořád dokola, takže Harry si byl jist, že se z toho brzy stane jedna z bradavických legend; po týdnu byli i očití svědkové napůl přesvědčení, že viděli, jak dvojčata dělají na Umbridgovou bombardovací nálety hnojůvkami a pak teprve mizí dveřmi ven. Těsně po jejich odletu mluvilo hodně lidí o tom, že by je napodobili. Harry mockrát slyšel, jak někdo říká, že "upřímně, ale někdy mám pocit, že bych hnedka skočil na koště a letěl" nebo "ještě jedna taková hodina a je ze mě Weasley."

Fred a George se postarali, aby na ně hned tak někdo nezapomněl. Za prvé, nenechali žádný návod, jak se zbavit bažiny, která teď pokrývala chodbu v pátém patře východního křídla. Umbridgová a Filch tam byli mnohokrát spatřeni, jak se marně pokoušejí ji odstranit. Nakonec byla oblast ohraničena provazem a Filch musel se skřípějícími zuby převážet studenty na některé hodiny na voru. Harry si byl jist, že učitelé jako McGonagallová nebo Kratiknot by dokázali bažinu odstranit, než bys řekl švec, ale zdálo se, že se jim pohled na zoufalství Umbridgové líbí čím dál víc.

A pak tu byly dvě velké díry tvaru košťat ve dveřích do kabinetu Umbridgové, skrze které proletěly Zametáky Freda a George, aby se mohly opět připojit ke svým pánům. Filch přinesl nové dveře a Harryho Kulového bleska zamkl do sklepení, kde ho – alespoň se to říkalo – na příkaz Umbridgové hlídal troll. Avšak potíže tím ještě ani nezačaly.

Velký počet studentů se teď pokoušel, inspirován Fredem a Georgem, zaujmout uvolněné místo vrchních vyráběčů problémů. I přes nové dveře se někomu podařilo propašovat Umbridgové do kabinetu hrabáka, zvířátko s chlupatým rypákem a zálibou v lesklých věcech, které z kabinetu udělalo kůlničku na dříví a když Umbridgová vstoupila, skočil na ni a pokusil se ohlodat jí z tučných prstů prsteny. Chodby byly bombardovány hnojůvkami a smradlavými kuličkami tak často, že se mezi studenty stalo přímo módou nosit na hlavě kouzlo Bublina, které jim zaručovalo zásobu čerstvého vzduchu, i když vypadali jako by měli na hlavě obrácené kulaté akvárko pro rybičky.

Filch číhal na chodbách s bičem na koně, celý žhavý ničemy pochytat, jenže těch bylo tolik, že nevěděl, kam dřív skočit. Vyšetřovací četa se mu pokoušela pomáhat, ale jejím členům se neustále děly divné věci. Warrington ze zmijozelského famfrpálového týmu se přihlásil na ošetřovně s ekzémem na obličeji, díky kterému vypadal jako pokrytý kukuřičnými lupínky; Pansy Parkinsonová druhý den – k velké Hermionině úlevě – zmeškala všechny hodiny, protože jí vypučela tykadla.

Brzy také vyšlo najevo, kolik Vyhýbacích svačinek stačili Fred a George před svým odletem prodat. Stačilo, aby Umbridgová vkročila do třídy a studenti začali houfně omdlévat, zvracet, třást se horečkou a chrlit krev z obou nosních dírek. Vřeštíc zuřivostí a frustrací snažila se záhadné symptomy vysledovat až ke zdroji, ale studenti jí neústupně tvrdili, že trpí "umbridgitidou". Poté, co nechala po škole celé čtyři třídy a k ničemu to nevedlo, musela to vzdát a nechávat po houfech své žáky odcházet na ošetřovnu s krvácením, malátností, zvracením a pocením.

Ale ani uživatelé Vyhýbacích svačinek nemohli soutěžit s mistrem chaosu, Protivou, který si vzal Fredova slova na rozloučenou opravdu k srdci. S šíleným smíchem poletoval po škole, převracel stoly, vyrážel z tabulí, převrhoval vázy a sochy; dvakrát zavřel paní Norrisovou v brnění, odkud ji musel, hlasitě vyjící, vysvobozovat neméně zuřivý školník. Protiva rozbíjel lucerny a sfukoval svíčky, žongloval hořícími pochodněmi nad hlavami ječících studentů, zapaloval vzorně srovnané hromádky pergamenů nebo je vyhazoval z oken; v druhém poschodí nastala potopa poté, co ve všech koupelnách otevřel kohoutky, jednou při snídani upustil doprostřed velké síně pytel tarantulí a když si dal náhodou přestávku, poletoval celé hodiny za Umbridgovou a vyfukoval z nosu velké hlučné bubliny pokaždé, když promluvila.

Kromě Filche se nikdo z personálu nijak nenamáhal jí pomoci. Naopak, týden po Fredově a Georgeově odletu Harry na vlastní oči viděl profesorku McGonagallovou, kterak prošla kolem Protivy, který se právě ze všech sil snažil povolit křišťálový lustr a byl by přísahal, že mu nenápadně pošeptala: "Šroubuje se to na druhou stranu."

K dovršení všeho se Montague ještě nevzpamatoval ze svého pobytu na záchodě; zůstával zmatený a dezorientovaný a každé úterý bylo lze na příjezdové cestě spatřit jeho opravdu rozzlobené rodiče.

"Neměli bychom něco říct?" řekla ustaraně Hermiona, zatímco, nalepená tváří na okně v učebně formulí, sledovala pana a paní Montaguovy. "O tom, co se mu stalo? Třeba by to madam Pomfreyové pomohlo?"

"Jistěže ne, uzdraví se," řekl Ron nezúčastněně.

"A navíc, je to další problém pro Umbridgovou, ne?" ozval se spokojeně Harry.

Oba s Ronem poklepali hůlkami na čajové šálky, které měli očarovávat. Harryho hrnečku narostly tři kraťoučké nožičky, kterými nedosáhl na stůl a bezmocně jimi mrskal ve vzduchu. Ronův měl naopak nohy dlouhé a tenké jako stopky, s velkým vypětím se na nich nadzvedl, několik vteřin se třásl a pak nohy povolily a šálek se rozbil.

"Reparo," řekla rychle Hermiona a Ronův šálek spravila. "To je všechno hezké, ale co když bude mít Montague trvalé následky?"

"No a co?" řekl podrážděně Ron, zatímco jeho hrneček se opět postavil a kolena se mu zase rozklepala. "Tak se Montague neměl pokoušet sebrat Nebelvíru všechny ty body! Jestli se chceš o někoho bát, Hermiono, boj se o mě!"

"O tebe?" zeptala se a chytila svůj šálek, který vesele uháněl po stole na čtyřech solidních nožkách s vrbovým vzorkem a postavila ho před sebe. "Proč bych se o tebe měla bát?"

"Protože až se mámin příští dopis konečně dostane přes Umbridgovou a její filtrační proces," řekl Ron kysele a přidržoval hrneček, který se snažil postavit na křehkých nohách, "tak jsem v těžkém průšvihu. Nedivil bych se, kdyby poslala Huláká."

"Ale –"

"Jen počkej, bude to moje vina, že Fred a George odešli," řekl Ron chmurně, "řekne, že jsem je měl zastavit, chytit konce jejich košťat a za něco je zaháknout... jo, bude to všechno moje vina."

"Ale jestli to opravdu řekne, tak to nebude fér, nemohl jsi nic dělat! Ale jsem si jistá, že to neudělá, jestli mají opravdu prostory v Příčné ulici, museli to plánovat už věky."

"Ale to je další věc, kde vzali ty prostory?" řekl Ron a praštil do hrníčku hůlkou, takže nožičky pod ním opět povolily a svalil se na stůl. "Je to trochu divné, ne? Pronájem místa v Příčné ulici stojí spoustu galeonů. Bude chtít vědět, jak se k takovému množství zlata dostali."

"Ano, také už mě to napadlo," řekla Hermiona a nechala svůj šálek pobíhat kolem Harryho hrnečku, který stále nemohl dosáhnout nožkama na desku stolu. "Co když je Mundungus přesvědčil, aby prodali něco kradeného nebo něco na ten způsob?"

"Nepřesvědčil," řekl stručně Harry.

"Jak to víš?" zeptali se zároveň Ron i Hermiona.

"Protože –" Harry zaváhal, ale vypadalo to, že chvíle pravdy nastala. Jestliže by měli Fred s Georgem být podezříváni z něčeho ilegálního, nemělo smysl to dál tajit. "Protože ty peníze mají ode mě. Dal jsem jim vloni v červnu výhru z turnaje tří škol."

V nastalém šokovaném tichu Hermionin šálek doběhl na kraj stolu, spadl dolů a rozbil se.

"Ach, Harry, to ne," řekla.

"Ale ano," řekl Harry, "a nelituju toho. Já jsem ty peníze nepotřeboval a ti dva budou mít skvělý krámek se šprýmovnými předměty."

"Ale to je výborný!" řekl nadšeně Ron. "Za všechno můžeš ty, Harry – máma nemůže vinit mě! Můžu jí to říct?"

"Asi raději ano," zahuhlal Harry, "zvlášť jestli si myslí, že berou kradené kotlíky nebo tak něco."

Hermiona už do konce hodiny nic neřekla, ale Harry měl podezření, že její sebeovládání nevydrží dlouho. A také že ne – když vyšli z hradu na slabé májové sluníčko, upřela na něj nesmlouvavý pohled, nadechla se a otevřela pusu.

Harry nečekal, až promluví.

"Nemá cenu mě sekýrovat, už se stalo," řekl pevně, "zlato má Fred s Georgem – podle všeho z něj už něco utratili – a já jim ho nemůžu sebrat a ani nechci. Takže šetři dechem, Hermiono."

"Ale já jsem nechtěla o Fredovi a Georgeovi říct ani slovo!" bránila se dotčeně Hermiona.

Ron si nevěřícně odfrkl a Hermiona ho probodla pohledem.

"Opravdu ne!" zlobila se. "Ve skutečnosti jsem se chtěla Harryho zeptat, kdy hodlá jít za Snapem a požádat ho o další hodiny uzavírání!"

Harry se lekl. Když se téma "Fred a George a jejich dramatický odlet" vyčerpalo a Ron s Hermionou chtěli znát novinky od Siriuse. Protože jim Harry nechtěl říci, proč chtěl se Siriusem mluvit, musel si rychle něco vymyslet; nakonec jim řekl, a byla to koneckonců pravda, že Sirius chtěl, aby začal zase chodit na hodiny uzavírání. Okamžitě toho také litoval; Hermiona na to nemohla zapomenout a připomínala mu to pokaždé, když to nejméně čekal.

"Nemůžeš mi tvrdit, že už nemáš žádné divné sny," řekla Hermiona tentokrát, "protože Ron mi řekl, že jsi minulou noc zase mluvil ze spaní."

Harry hodil po Ronovi zuřivým pohledem. Ten měl alespoň tolik slušnosti, že se tvářil zahanbeně.

"Jen jsi tak trochu huhlal," zamumlal omluvně, "něco jako ‚ještě kousek‘."

"Zdálo se mi, že se dívám, jak hrajete famfrpál," zalhal Harry, "chtěl jsem, aby ses natáhl ještě kousek a chytil camrál."

Ronovy uši zrudly. Harry pocítil pomstychtivou radost; ve skutečnosti se mu samozřejmě nic takového nezdálo.

Minulou noc se znovu ocitl v chodbě na Oddělení záhad. Prošel kruhovou místností, pak místností plnou cvakání a tančícího světla a nakonec dorazil do jeskynní místnosti plné regálů se zaprášenými skleněnými koulemi.

Spěchal k řadě devadesátsedm, otočil se vlevo a běžel podél... Možná pak promluvil nahlas... A než doběhl na konec řady, už zase ležel ve své posteli a díval se nad sebe na nebesa.

"Ale snažíš se uzavřít svoji mysl, že?" zeptala se Hermiona a pořád si ho zkoumavě měřila. "Snažíš se v uzavírání pokračovat?"

"Jistě," řekl Harry co nejdotčenějším hlasem, ale do očí se jí nedíval. Pravda byla taková, že opravdu chtěl vědět, co je v té místnosti plné zaprášených koulí, toužil, aby sny pokračovaly.

Problém byl v tom, že do zkoušek zbýval sotva měsíc a veškerý volný čas musel věnovat opakování, takže když se konečně dostal do postele, měl toho v hlavě tolik, že měl co dělat, aby vůbec usnul; a když se mu to podařilo, jeho vyčerpaný mozek mu dodával povětšinou sny o zkouškách. Měl také podezření, že jistá část jeho mysli – ta, která promlouvala Hermioniným hlasem – cítila vinu, když se blížil k černým dveřím, a vždycky ho probudila, než stačil dojít na konec cesty.

"Víš," řekl Ron, jehož uši stále červeně svítily, "jestli se Montague neprobere, než bude Zmijozel hrát s Mrzimorem, máme šanci pohár vyhrát."

"Taky bych řekl," souhlasil Harry, šťastný, že se změnilo téma.

"Jeden jsme prohráli, jeden vyhráli – jestli Zmijozel s Mrzimorem příští sobotu prohraje –"

"Jo, to je pravda," řekl Harry, aniž by věděl, s čím souhlasí. Přes nádvoří prošla Cho Changová a schválně se na něj ani nepodívala.

 

Poslední zápas sezóny, Nebelvír proti Havraspáru, se konal poslední květnový víkend. Přestože byl Zmijozel v zápase s Mrzimorem o fous poražen, Nebelvír si netroufal doufat ve vítězství, hlavně kvůli Ronovým (ale nikdo mu to neříkal) gólmanským schopnostem. Ron ovšem nabyl nevídaného optimismu.

"Přece se už nemůžu zhoršit, ne?" řekl Harrymu a Hermioně při snídani před zápasem, "Není přece co ztratit?"

"Víš," řekla Hermiona, když spolu s Harrym mířili ke hřišti, obklopeném velmi vzrušeným davem, "myslím, že Ron by mohl být lepší, když tu není Fred a George. Nikdy mu nedodávali moc sebedůvěry."

Luna Lovegoodová prošla kolem nich a na hlavě měla něco, co vypadalo jako živý orel.

"Proboha, já zapomněla!" řekla Hermiona a sledovala, jak orel plácá křídly a Luna míjí skupinku hihňajících se zmijozelských. "Cho bude hrát také, že ano?"

Harry, který na to nezapomněl, jen něco zabručel.

Našli si místa v nejhornější řadě. Byl jasný den; Ron si nemohl přát lepší a Harry zadoufal, že nedá zmijozelským další důvod pro zpěv popěvku "Weasley je náš král."

Lee Jordan, který nebyl od zmizení Freda s Georgem ve své kůži, opět dělal komentátora. Když týmy přicházely na hřiště, vyjmenovával hráče bez svého obvyklého nadšení.

"...Bradley... Davies... Changová," řekl, když Cho se svými lesklými černými vlasy, vlnícími se ve vánku, vstoupila na trávník a Harryho žaludek neudělal známý kotrmelec, spíš jen takové malé poskočení. Nebyl si jist, co by vlastně chtěl, jen věděl, že už by nesnesl další hádku. I to, že Cho se živě baví s Rogerem Daviesem, v něm vyvolalo jen mírné píchnutí žárlivosti.

"A jsou nahoře!" spustil Lee. "A Davies se okamžitě ujímá camrálu, havraspárský kapitán Davies má camrál, vyhnul se Johnsonové, Bellové i Spinnetové... Letí přímo na bránu! Chystá se střílet a – a –" Lee hlasitě zaklel. "A dává gól."

Harry a Hermiona spolu s ostatními nebelvírskými zasténali. Zmijozelští pochopitelně okamžitě spustili:

"Weasley ten má dneska ránu, neubrání ani žádnou bránu...

"Harry," ozval se u Harryho ucha drsný hlas, "Hermiono..."

Harry se otočil a mezi sedadly spatřil Hagridovu vousatou hlavu. Zjevně prošel všemi řadami odspodu, protože prvňáci a druháci, které minul, vypadali trochu převálcované. Hagrid byl z nějakého důvodu sehnutý, jako kdyby nechtěl, aby ho někdo viděl, ovšem i tak byl o dobré čtyři stopy vyšší než všichni ostatní.

"Poslechněte," zašeptal, "mohli byste jít se mnou? Teď? Když všichni vostatní koukaj na zápas?"

"Eh... Nemohlo by to počkat, Hagride?" zeptal se Harry. "Až skončí zápas?"

"Ne," řekl Hagrid, "musí to bejt hned, Harry... Když se všichni koukaj na druhou stranu... Prosím?"

Z Hagridova nosu mírně odkapávala krev. Obě oči měl orámované černými modřinami. Harry ho takhle zblízka neviděl od doby, kdy se vrátil do školy; vypadal opravdu žalostně.

"Jistě," řekl, "samozřejmě půjdeme."

Spolu s Hermionou vyrazili přes tribunu a provázelo je rozladěné mručení ostatních diváků, kteří kvůli nim museli vstát. Lidé ve spodní řadě, kde šel Hagrid, neprotestovali, jen se snažili zmenšit se tak, jak jen to šlo.

"Fakt si toho vážim, vopravdu," řekl Hagrid, když dorazili ke schodům. Pořád se nervózně rozhlížel. "Jen doufám, že si nás nevšimne, jak vodcházíme."

"Myslíš Umbridgovou?" řekl Harry. "Ta si nás nevšimne, má u sebe celou svoji vyšetřovatelskou četu, nevidíš? Zřejmě očekává nějaké problémy při zápasu."

"Pár trablí by neškodilo," řekl Hagrid a rozhlédl se za tribunu, jestli je trávník mezi hřištěm a jeho chýší prázdný. "Dalo by nám to víc času."

"Co se děje, Hagride?" zeptala se Hermiona, když spěchali po trávníku k lesu.

"Hned uvidíš," řekl Hagrid a ohlédl se přes rameno, protože z tribun se ozval řev. "Že by někdo dal gól?"

"Havraspár," řekl Harry.

"Jo... Jo...," řekl nepřítomně Hagrid, "to je dobře..."

Museli popoběhnout, aby mu stačili. Když dorazili k chýši, Hermiona automaticky odbočila ke dveřím. Ale Hagrid šel stále rovně, přímo do lesa a sebral kuši, kterou měl opřenou o strom. Když si uvědomil, že už s ním nejsou, otočil se.

"Jdeme tam," řekl a hodil hlavou k lesu.

"Do lesa?" nechápala Hermiona.

"Jo. Dělejte, honem, než nás někdo zmerčí!"

Harry a Hermiona se na sebe podívali a pak se sehnuli a vlezli pod stromy za Hagridem, který už mizel v zeleni před nimi. Harry a Hermiona popoběhli.

"Hagride, proč jsi ozbrojený?" zeptal se Harry.

"Jen pro jistotu," řekl Hagrid a pokrčil obrovskými rameny.

"Když jsi nám ukazoval thestraly, nebral sis kuši," namítla Hermiona.

"Ne, to jsme nešli tak daleko," řekl Hagrid. "A bylo to předtím, než z lesa vodešel Firenze."

"A jaký je v tom rozdíl?" zeptala se zvědavě Hermiona.

"Protože vostatní kentauři na mě nejsou tak hodný," řekl tiše Hagrid. "Bejvali – no, ne sice přátelský – ale bylo to v pohodě. Dělali si svoje, ale když jsem chtěl něco probrat, vobjevili se. Teď už ne."

Zhluboka si povzdychl.

"Firenze tvrdí, že jsou rozzlobení, protože šel dělat pro Brumbála," řekl Harry a zakopl o kořen, protože místo na cestu koukal na Hagrida.

"Jo," řekl Hagrid, "ale nedá se říct, že by byli rozzlobený. Spíš naštvaný do ruda. Kdybych se do toho nevložil, bejvali by Firenzeho ukopali k smrti –"

"Oni ho napadli?" řekla šokovaně Hermiona.

"Jo," zavrčel Hagrid a rozhrnul několik nízkých větví. "Šla po něm půlka stáda."

"A tys je zastavil?" zeptal se Harry, na kterého to udělalo dojem. "Sám?"

"No jasně, měl jsem se snad dívat, jak ho zabíjej?" řekl Hagrid. "To byla klika, že jsem šel vokolo... A řek bych, že si na to Firenze moh vzpomenout, než mi poslal to svý pitomý varování!" dodal neočekávaně.

Harry a Hermiona se na sebe podívali, ale Hagrid už to dál nerozváděl.

"Každopádně," pokračoval, "vod ty doby jsou na mě kentauři naštvaný a problém je v tom, že maj v lese docela vlivný postavení... Jsou tady nejchytřejší."

"Kvůli tomu jsme tady, Hagride?" zeptala se Hermiona. "Kvůli kentaurům?"

"Ale ne," zatřásl Hagrid hlavou. "Kvůlivá těm ne. Mohli by to sice zkomplikovat, to jo... Ale za chvíli uvidíte, vo co jde."

Sotva to dořekl, zmlkl a přidal do kroku, takže Harry s Hermionou měli co dělat, aby mu stačili.

Cesta byla opravdu zarostlá a stromy rostly tak blízko u sebe, že tu bylo šero jako za soumraku. Brzy byli daleko za pasekou, kde jim Hagrid ukazoval thestraly, ale Harrymu to nevadilo, dokud Hagrid najednou nesešel s cesty a nezačal se prodírat mezi stromy přímo do temného srdce pralesa.

"Hagride!" zavolal Harry a snažil se probojovat se skrze husté ostružiní, které Hagrid bez obtíží zašlápl. Velmi dobře si pamatoval, co se stalo posledně, když v pralese sešli s cesty. "Kam to jdeme?"

"Ještě dál," řekl Hagrid přes rameno. "Dělej, Harry... Musíme se držet pohromadě."

Držet se Hagrida dalo hodně práce; on trním a větvemi prošel tak lehce, jako by to byly pavučiny, ale Harrymu a Hermioně se o ně zachytávaly hábity a často se museli dokonce zastavit, aby se z nich vymotali. Harryho ruce a nohy byly brzy pokryté škrábanci. Byli už tak hluboko v lese, že Harry občas před sebou viděl jen obrys Hagridovy postavy. V tom tichu zněl každý zvuk hrozivě. Zvuk zlomené větévky se hlasitě rozléhal a i při tom nejtišším šelestu, který mohla způsobit nevinná vlaštovka, se Harry pečlivě rozhlížel kolem. Napadlo ho, že se ještě nikdy nedostal takhle daleko do lesa, aniž by potkal nějakého tvora; jejich nepřítomnost byla zarážející.

"Hagride, mohli bychom rozsvítit hůlky?" zeptala se potichu Hermiona.

"Eh... Tak jo," zašeptal Hagrid, "Vlastně –"

Najednou se zastavil a otočil se; Hermiona do něj narazila a zavrávorala. Harry ji chytil, než stihla dopadnout na zem.

"Možná bysme se měli na chvíli zastavit, abych vám řek, vo co tu jde," řekl Hagrid. "Než tam dorazíme."

"Fajn!" řekl Hermiona. Oba řekli "Lumos!" a jejich hůlky se rozsvítily. Hagridova tvář se vynořila ze zeleného šera a Harry si opět všiml, že vypadá nervózně a smutně.

"Fajn," řekl Hagrid, "Takže... Jde tu vo to, že..."

Zhluboka se nadechl.

"No, je tu velká šance, že mě každým dnem vyhoděj," řekl.

Harry a Hermiona se podívali na sebe a pak zase na něj.

"Ale vydržel jsi přece až doteď," řekla Hermiona povzbudivě, "tak proč myslíš, že –"

"Umbridgová si myslí, že jsem to byl já, kdo jí hodil do kabinetu toho hrabáka."

"A byls to ty?" vyletělo z Harryho, než se mohl zarazit.

"No to jsem teda sakra nebyl!" řekl Hagrid dotčeně. "Stačí, aby to mělo co dělat s kouzelnejma tvorama a hned si myslí, že to má co dělat se mou. Víte, že se snaží najít záminku, proč se mě zbavit vod chvíle, co jsem se vrátil. Samozřejmě nechci jít, ale kdyby nebylo toho... No... Nebejt těch vokolností, který se vám chystám vysvětlit, šel bych hned, než to udělá vona před celou školou jako to provedla Trelawneyový."

Harry a Hermiona začali protestovat, ale Hagrid jen mávl velkou rukou.

"To není konec světa, můžu pomáhat Brumbálovi i když budu pryč, můžu bejt užitečnej v řádu. A vy budete mít Červotočkovou, takže – takže dobře uděláte zkoušky..."

Hlas se mu zachvěl a zlomil.

"Nebojte se vo mě," řekl rychle, když ho Hermiona poplácala po ruce. Vyndal z kapsy obrovský skvrnitý kapesník a otřel si oči. "Koukněte, neříkal bych vám to, kdybych nemusel. Kdybych vodešel... Nemůžu vodejít bez toho, že bych... Že bych to někomu řek... Protože – potřebuju, abyste mi pomohli. A Ron, když bude chtít."

"Samozřejmě, že ti pomůžeme," řekl okamžitě Harry. "Co máme udělat?"

Hagrid hlučně popotáhl a poklepal Harryho po rameni takovou silou, že ho to odhodilo do stromu.

"Já věděl, že řeknete, že jo," huhlal do kapesníku, "ale... nikdy... nezapomenu... no... Pojďte... Už je to jen kousek... Pozor, tady jsou kopřivy..."

Dalších patnáct minut kráčeli v naprostém tichu; když už Harry otevíral pusu, aby se zeptal, jak ještě daleko budou must jít, Hagrid zvedl pravou ruku na znamení, aby zastavili.

"Teď fakt vopatrně," řekl tiše, "potichu..."

Plížili se ještě kousek dopředu a nakonec se ocitli u hladkého kopečku, vysokého skoro jako Hagrid a Harryho s hrůzou napadlo, že to je určitě nora nějakého obrovského zvířete. Kolem kopečku bylo hodně stromů vyrvaných i s kořeny, takže byl na holém místě, obklopeném plotem z kmenů a větví, za nímž teď Hagrid, Harry a Hermiona stáli.

"Spí," vydechl Hagrid.

A skutečně, Harry slyšel vzdálené rytmické dunění, které znělo jako dvě obrovské pracující plíce. Podíval se na Hermionu, která zírala na kopeček s otevřenou pusou. Vypadala opravdu vyděšeně.

"Hagride," zeptala se hlasem sotva slyšitelným přes funění spícího stvoření, "kdo to je?"

Harrymu ta otázka přišla divná... On sám se chtěl zeptat spíš "Co je to?"

"Hagride, ty jsi nám řekl –" začala Hermiona a hůlka v ruce se jí třásla, "– ty jsi nám řekl, že nikdo z nich nechtěl přijít!"

Harry se na ni koukl a pak, když mu to došlo, podíval se na kopeček a zalapal po dechu děsem.

Hromada země, na kterou by si s Hagridem a Hermionou lehko mohli stoupnout, se pomalu pohybovala nahoru a dolů do rytmu s dechem. Vlastně to nebyl žádný kopeček. Byla to kulatá záda něčeho, co jistě byl –

"No – ne – von nechtěl jít," řekl zoufale Hagrid, "ale musel jsem ho přivíst, Hermiono, musel!"

"Ale proč?" zeptala se Hermiona a podle všeho měla na krajíčku. "Proč – co – ach, Hagridel"

"Prostě jsem věděl, že když ho přivedu," řekl Hagrid a podle všeho také neměl daleko k pláči, "a – a naučim ho kapku se chovat – budu ho moct vyvíst ven a všem ukázat, že je neškodnej!"

"Neškodný!" zapištěla Hermiona a Hagrid začal rychle sykat, aby byla zticha, protože obrovské stvoření zavrčelo a zavrtělo se. "To on tě celou tu dobu zraňoval? Proto máš všechna ta zranění!"

"Von jen nezná svoji vlastní sílu!" řekl Hagrid vážně. "A lepší se to, už se se mnou nepere –"

"Takže proto ti trvalo dva měsíce, než ses dostal domů!" řekla Hermiona. "Ach, Hagride, proč jsi ho sem bral, když nechtěl jít? Nebyl by šťastnější mezi svými?"

"Všichni ho mlátili, Hermiono, protože je tak malej!" řekl Hagrid.

"Malý?" řekla Hermiona. "Malý?"

"Hermiono, nemoh jsem ho tam nechat," řekl Hagrid a po tváři plné modřin mu do vousů stékaly slzy. "Je to – je to můj brácha!"

Hermiona na něj zůstala zírat s otevřenou pusou.

"Hagride, když říkáš ‚bratr‘," řekl Harry pomalu, "tak myslíš–?"

"No dobře – nevlastní brácha," připustil Hagrid. "Když moje máma vopustila tátu, tak to dala dohromady s jiným vobrem a pak měli Gropa –"

"Gropa?" řekl Harry.

"Jo... aspoň tak nějak to zní, když řekne svý jméno," řekl Hagrid, "neumí moc anglicky... Snažil jsem se ho naučit... Nevypadá to, že by ho měla vo moc radši než mě. Pro vobryně je důležitý mít velký a pořádný děcka a von byl spíš takovéj zakrslej – jenom šestnáct stop –"

"No ano, mrňavej!" řekla Hermiona hystericky sarkastickým hlasem. "Úplně miniaturní!"

"Všichni do něj kopali – nemoh jsem ho tam prostě nechat –"

"A madam Maxime ho taky chtěla vzít s sebou?" zeptal se Harry.

"No, vona – vona viděla, že je to pro mě důležitý," řekl Hagrid a rozpačitě točil rukama. "Ale musim přiznat, že po nějaký době ji přestal bavit... Tak jsme se rozdělili... Slíbila, že to nikomu neřekne..."

"Jak jsi ho sem proboha dostal, aniž by si toho někdo všiml?" zeptal se Harry.

"No, právě proto mi to trvalo tak dlouho," řekl Hagrid. "Mohli jsme jít jen v noci a skrz lesy a tak. Jasně, umí se dobře schovat, když chce, jenže se pořád chtěl vrátit."

"Ach, Hagride, tak proč jsi ho nenechal!" řekla Hermiona, posadila se na vyvrácený strom a schovala tvář do dlaní. "Co myslíš, že budeš dělat s agresivním obrem, který tu ke všemu ani nechce být!"

"No, tak ‚agresivní‘, to je trošku tvrdý," řekl Hagrid a pořád si nervózně hrál s rukama. "Přiznávám, že mě párkrát praštil, když měl špatnou náladu, ale lepší se to, fakt se to lepší, uklidňuje se."

"Tak na co jsou tu ty provazy?" zeptal se Harry.

Právě si totiž všiml tlustých provazů, vedoucích od do klubíčka stočeného Gropa ke kmenům těch nejtlustších stromů.

"Ty ho musíš přivazovat?" pípla slabě Hermiona.

"No... Jo..." řekl nervózně Hagrid. "Helejte – je to jak řikám – jen neumí vodhadnout svoji sílu."

Teď už Harry chápal, proč se v těchto končinách nevyskytují žádní jiní živí tvorové.

"Co je tedy to, co chceš abychom s Harrym a Ronem udělali?" zeptala se s obavami Hermiona.

"Abyste se vo něj postarali," zachraptěl Hagrid, "až tady nebudu."

Harry a Hermiona si vyměnili zoufalé pohledy; Harry si uvědomil, že už Hagridovi slíbili udělat cokoli, o co je požádá.

"A co – co přesně to obnáší?" zeptala se Hermiona.

"Žádný jídlo ani nic takovýho!" řekl rychle Hagrid. "To si umí vobstarat sám. Ptáky a srnky a tak... To ne, jen potřebuje společnost. Kdybych prostě věděl, že se mu někdo snaží pomoct... Učit ho..."

Harry nic neříkal, ale znovu se podíval na gigantického tvora ležícího před nimi na zemi. Na rozdíl od Hagrida, který byl prostě jako přerostlý člověk, Grop vypadal podivně neforemně. To, co Harry pokládal za velký balvan pokrytý lišejníkem, byla ve skutečnosti Gropova hlava. Její poměr k tělu byl mnohem větší než u člověka, byla téměř dokonale kulatá a pokrytá silný, kudrnatými chlupy v barvě kapradí. Na vršku byl vidět okraj velkého, masitého ucha; celá hlava seděla spíš přímo na ramenou než na krku, který, podobně jako u strýce Vernona, prakticky chyběl. Záda, pokrytá něčím, co vypadalo jako hrubě spíchnutý oděv ze zvířecích kůží, byla velmi široká; a jak Grop oddychoval, švy na oděvu se napínaly. Nohy měl stočené pod tělem. Harry viděl velká, špinavá, bosá chodidla, položená jedno na druhém na zemi.

"Ty chceš, abychom ho učili," řekl Harry dutě. Teď už věděl, co znamenalo Firenzeho varování. Nemá cenu se pokoušet. Měl by toho raději nechat. Ostatní obyvatelé pralesa museli jistě slyšet Hagridovy neúspěšné pokusy naučit Gropa anglicky.

"Jo – jen kdybyste s ním občas kapku promluvili," řekl Hagrid s nadějí v hlase. "Protože si myslím, že když bude umět mluvit s lidma, líp pochopí, že ho máme všichni fakt rádi a chceme, aby zůstal."

Harry se podíval na Hermionu, která ho pozorovala zpoza roztažených prstů.

"Skoro by si člověk přál, aby tu zas byl Norbert, že?" řekl Harry a velmi nervózně se zasmál.

"Tak to uděláte?" zeptal se Hagrid, který Harryho narážku zjevně nepochopil.

"My..." řekl Harry, protože už se k tomu stejně zavázal, "my se pokusíme, Hagride."

"Já věděl, že s tebou můžu počítat, Harry," řekl Hagrid a jeho uslzený obličej, který si opět utíral kapesníkem, zářil. "A nechci, abyste to zas tak přeháněli... Já vim, že máte zkoušky... Jen kdybyste sem mohli skoknout pod neviditelným pláštěm tak jednou za tejden a kapku s ním pokecat. Tak já ho vzbudim – představím vás –"

"Co – ne!" vyskočila Hermiona, "Hagride, ne, nebuď ho, opravdu, nepotřebujeme –"

Ale to už Hagrid překročil kmen stromu a mířil ke Gropovi. Když byl asi tak deset stop od něj, zvedl dlouhou zlomenou větev, povzbudivě se usmál přes rameno na Harryho a Hermionu a pak větví vší silou dloubl Gropa do zad.

Obr zařval, až se to rozlehlo po celém pralese; ptáci, hřadující na stromech nad ním, se s křikem zvedli a odletěli. Obrovský Grop se pomalu začal zvedat ze země, která se zachvěla, když se opřel, aby se nadzvedl na kolena. Otočil hlavu, aby se podíval, co ho vyrušilo.

"Jak se máš, Gropy?" zeptal se Hagrid co nejveseleji a ustupoval, větev zdviženou, připraven znovu do Gropa rýpnout. "Spals dobře?"

Harry a Hermiona ustoupili tak daleko, jak jen to šlo, aniž by ztratili obra z dohledu. Grop klečel mezi dvěma stromy, které ještě nestačil vyvrátit. Dívali se do jeho děsivě velké tváře, která připomínala velký šedý úplněk, plovoucí v šeru mýtinky. Vypadala, jako kdyby někdo vytesal něčí podobu do velkého kamenného balvanu. Zavalitý, beztvarý nos, křivá ústa plná špatně rostlých žlutých zubů velikosti polovičních cihel; oči, na obra malé, měly blátivě hnědozelenou barvu a teď byly ještě napůl slepené. Grop si je promnul jako kriketové míčky velkými, špinavými klouby na rukách a pak se náhle s překvapivou rychlostí a mrštností vyhoupl na nohy.

"Panebože!" vykvikla Hermiona zděšeně.

Stromy, ke kterým byl Grop připoután za zápěstí a kotníky zavrzaly. Měřil, jak Hagrid říkal, minimálně šestnáct stop. Grop se rozhlédl zastřeným zrakem, natáhl ruku velikosti plážového slunečníku k vysoké borovici a sundal z její koruny ptačí hnízdo; obrátil ho vzhůru nohama a vztekle zařval, protože tam nebyl žádný pták. Vejce padala dolů jako granáty a Hagrid si před nimi chránil hlavu rukama.

"Hele, Gropy," křikl Hagrid a opatrně vzhlížel nahoru, jestli neletí ještě nějaká vejce. "Přived jsem ti nějaký kamarády. Vzpomínáš, jak jsem ti říkal, že to udělám? Vzpomínáš, jak jsem ti říkal, že budu muset možná vodejít na takovej malej vejlet a nechám je tady, aby se vo tebe postarali? Vzpomínáš, Gropy?"

Ale Grop jen znovu zařval; nedalo se poznat, jestli Hagrida poslouchá nebo jestli vůbec vnímá zvuky, které Hagrid dělal, jako řeč. Popadl korunu borovice a táhl ji k sobě, evidentně jen pro to potěšení, aby viděl, jak daleko se ohne, když ji pustí.

"Hej, Gropy, to nedělej!" houkl Hagrid. "Takhles vytáh ty vostatní –"

A opravdu, Harry viděl, jak země kolem kořenů praská.

"Přived jsem ti společnost!" zavolal Hagrid. "Společnost, koukni! Podívej se dolů, ty přerostlej šašku, přived jsem ti kamarády!"

"Ach, Hagride, ne," zasténala Hermiona, ale to už Hagrid zvedl větev a rýpl Gropa do kolena.

Obr pustil strom a podíval se dolů; borovice se zakývala a na Hagrida dopadla sprška jehličí.

"Todle," řekl Hagrid a popošel k Harrymu a Hermioně, "todle je Harry, Grope! Harry Potter! Bude sem za tebou chodit, když budu muset jít pryč, jasný?"

Obr si teprve teď všiml, že tu Harry a Hermiona jsou. S velkým znepokojením sledovali, jak se balvanovitá hlava sklonila a pomalu si je prohlížela.

"A todle je Hermiona, vidíš? Her-" Hagrid zaváhal. Otočil se na Hermionu a zeptal se: "Nebude ti vadit, když ti budu říkat Hermy, Hermiono? Je to pro něj dost těžký jméno na zapamatování."

"Vůbec ne," kvikla Hermiona.

"Todle je Hermy, Grope! Taky sem za tebou přijde! Není to skvělý? Ech? Dva noví kamarádi pro – GROPY, NE!"

Gropova ruka náhle vyrazila proti Hermioně; Harry ji popadl a zatáhl za strom, takže Gropova ruka škrábla kmen a sevřela se naprázdno.

"ZLEJ KLUK, GROPY!" křičel Hagrid, zatímco Hermiona se třásla a tiskla se k Harrymu. "MOC ZLEJ KLUK! NESMÍŠ CHYTAT – AU!"

Harry vystrčil hlavu zpoza stromu a spatřil Hagrida, jak leží na zádech a drží se za nos. Grop zjevně ztratil zájem a už se zase věnoval tahání za borovici.

"Tak jo," zahuhňal Hagrid a vstal, jednu ruku na krvácejícím nose a v druhé kuši. "Fajn... Tak je to... Seznámili jste se a – a teď už vás pozná, až sem zas přijdete. Jo... Takže..."

Podíval se na Gropa, který rval za borovici a v balvanovité tváři se mu zračilo potěšení; kořeny vrzaly a pomalu, ale jistě vylézaly ze země.

"No, myslím, že pro tentokrát to stačí," řekl Hagrid. "Takže asi – asi půjdem zpátky, ne?"

Harry a Hermiona přikývli. Hagrid si hodil kuši na rameno a, s rukou stále na nose, vyrazil zpět mezi stromy.

Nikdo drahnou dobu nepromluvil, ani když zaslechli vzdálené zapraštění prozrazující, že Gropovi se nakonec podařilo strom vytáhnout. Hermiona byla bledá a měla trochu ztuhlý výraz. Harryho nenapadalo nic, co by mohl říci. Co by se proboha stalo, kdyby někdo zjistil, že Hagrid schoval Gropa v Zapovězeném lese? A to mu slíbil, že s Ronem a Hermionou budou pokračovat v Hagridových nesmyslných pokusech obra zcivilizovat. Jak si mohl Hagrid, i se svou neomezenou schopností namlouvat si, že zubaté příšery jsou jen roztomile neškodné, namlouvat, že Grop bude moci někdy existovat mezi lidmi?

"Stůjte," řekl najednou Hagrid, zrovna když se Harry a Hermiona pokoušeli vymotat z husté trávy. Vytáhl z toulce šipku a nasadil ji do kuše. Harry a Hermiona zvedli hůlky; teď, když zastavili, také zaslechli poblíž pohyb.

"Ach, safra," řekl tiše Hagrid.

"Myslel jsem, že jsme ti řekli, Hagride," ozval se hluboký mužský hlas, "že tu už nejsi vítán?"

Ze zeleně se vynořilo něco, co vypadalo jako poletující nahý mužský trup; pak spatřili, že je v pase spojeno s kaštanově hnědým koňským tělem. Kentaur měl pyšnou tvář s výraznými lícními kostmi a dlouhé černé vlasy. Stejně jako Hagrid byl i on ozbrojen; na ramenou měl toulec plný šípů a dlouhý luk.

"Jak se vede, Magoriane?" zeptal se Hagrid ostražitě.

Stromy za kentaurem se rozhrnuly a objevili se další čtyři nebo pět kentaurů. Harry poznal černého vousatého Banea, kterého potkal před čtyřmi roky tu noc, kdy potkal také Firenzeho. Bane nedal najevo, že by kdy Hagrida viděl.

"Takže," řekl protivným hlasem a otočil se na Magoriana. "Myslím, že jsme se shodli, co uděláme, když se tenhle člověk ještě jednou objeví v lese?"

"‚Tendle člověk‘, jo?" ozval se Hagrid. "Jen proto, že jsem vás nenechal spáchat vraždu?"

"Neměl ses do toho zaplést, Hagride," řekl Magorian. "Naše cesty nejsou stejné, ani naše zákony. Firenze nás zradil a zostudil."

"Nevím, jak jste na to přišli," řekl netrpělivě Hagrid, "neproved nic kromě toho, že pomoh Albusovi Brumbálovi –"

"Firenze vstoupil do otroctví," řekl šedý kentaur s tvrdou tváří.

"Otroctví!" řekl kousavě Hagrid. "Dělá Brumbálovi laskavost, to je všecko –"

"Rozdává naše vědomosti a tajemství lidem," řekl tiše Magorian. "Z takové hanby není návratu."

"Když myslíte," pokrčil Hagrid rameny. "Ale já vosobně si myslim, že děláte velkou chybu –"

"Jako ty, člověče," řekl Bane, "když se vracíš do lesa poté, co jsme tě varovali –"

"A teď mě poslouchej," dohřál se Hagrid. "Brzděte s tím ‚náš les‘, jo? To není na vás, kdo sem může nebo nemůže chodit –"

"A ani na tobě, Hagride," doplnil hladce Magorian. "Dnes tě nechám projít, protože s sebou máš svoje mláďata –"

"Ti nejsou jeho!" přerušil ho Bane. "To jsou studenti, Magoriane, ze školy! Nejspíš už se přiživili na učení zrádce Firenzeho."

"Přesto," řekl Magorian klidně, "vražda hříbat je ošklivý zločin – nezabíjíme nevinné. Dnes, Hagride, projdeš. Ale drž se dál od tohoto místa. Zradil jsi přátelství kentaurů, když jsi pomohl zrádci Firenzemu uprchnout."

"Žádná banda starejch mul mě nebude vyhánět z lesa!" řekl hlasitě Hagrid.

"Hagride," zapípala Hermiona vyděšeně, když Bane a šedý kentaur zadupali, "pojď, prosím tě pojď!"

Hagrid se pohnul, ale kuši pořád držel připravenou a probodával Magoriana výhružným pohledem.

"Víme, co schováváš v lese, Hagride," zavolal za ním Magorian, když se kentauři ztratili z dohledu. "A naše shovívavost není nekonečná!"

Hagrid se otočil a vypadalo to, že je rozhodnut vrátit se přímo za Magorianem.

"Budete ho tolerovat tak dlouho, jak tu bude, je to stejně tak jeho les jako váš!" křikl, zatímco Harry s Hermionou se ho vší silou snažili udržet na místě. Pořád ještě se mračil, když se na ně podíval; jeho výraz se změnil v lehce překvapený, protože si podle všeho vůbec nevšiml, že ho někdo drží.

"Uklidněte se, vy dva," řekl a vyrazil kupředu, zatímco oni klusali za ním. "Zatracený starý muly."

"Hagride," funěla Hermiona a prodírala se kopřivami, "jestliže kentauři nechtějí v lese lidi, nevypadá to, že bychom s Harrym mohli –"

"Ále, slyšeli jste, co řekli," odmávl to Hagrid, "neubližujou hříbatům – to jako děckám. A nemůžeme se nechat tou bandou otravovat."

"Dobrej pokus," zamumlal Harry k Hermioně, která vypadala zoufale.

Nakonec se dostali zpět na cestu a po nějakých deseti minutách les prořídl; opět spatřili modré nebe a v dálce slyšeli zpívání a řev.

"Že by další gól?" zeptal se Hagrid, když spatřil famfrpálové hřiště a zastavil se mezi stromy. "Nebo myslíte, že je po zápase?"

"Já nevím," řekla Hermiona zoufale. Harry viděl, že vypadá opravdu hrozně – ve vlasech měla větvičky a listy, hábit měla na několika místech roztržený a na tváři a rukách se jí skvěly škrábance. Věděl, že sám nevypadá o nic lépe.

"Řek bych, že už je asi po!" řekl Hagrid a natahoval krk ke stadiónu. "Koukněte – už tam jsou lidi – když sebou hodíte, budete se moct ztratit v davu a nikoho nenapadne, že jste tam nebyli!"

"Dobrý nápad," řekl Harry. "Tak... Tak zatím, Hagride."

"Já tomu nevěřím," řekla Hermiona lehce hysterickým hlasem, sotva byli dostatečně daleko. "Já tomu nevěřím. Já tomu opravdu nevěřím."

"Uklidni se," řekl Harry.

"Uklidni se!" rozčílila se. "Obr! Obr v lese! A my mu máme dávat hodiny angličtiny! Pokud se, pochopitelně, dostaneme přes hordu vražedných kentaurů! Já – tomu – nevěřím!"

"Ještě jsme nemuseli udělat vůbec nic!" pokusil se ji Harry povzbudit, když se přidali k zástupu hlučících mrzimorských, mířících k hradu. "Nechce po nás nic, dokud ho nevyhodí a to se taky vůbec nemusí stát."

"Ale proboha, Harry!" řekla Hermiona rozzlobeně a zastavila se, takže ji lidé jdoucí za ní museli obejít. "Jistěže ho vyhodí a, abych byla upřímná, po tom, co jsme právě viděli, kdo by se Umbridgové divil?"

Chvíli bylo ticho. Harry se na ni díval a její oči se pomalu zalily slzami.

"To jsi nemyslela vážně," řekl Harry tiše.

"Ne... vlastně... nemyslela," řekla a rozzlobeně si utírala oči. "Ale proč si pořád tak komplikuje život – a nám?"

"Já nevím –"

"Weasley je náš král, Weasley je náš král, nechá camrál letět dál, Weasley je náš král..."

"Kdyby už s tou pitomou písničkou přestali," vztekala se Hermiona, "to se ještě nenabažili?"

Z hřiště se k nim blížil proud studentů.

"Pojďme, než sem dojdou zmijozelští," řekla Hermiona.

"Weasley všechno chytí, neopustí ani jednu bránu, proto nebelvírští zpívají: Weasley je náš král."

"Hermiono," řekl Harry pomalu.

Písnička byla stále hlasitější, ale nevznášela se nad zástupem zelenostříbrných zmijozelských, nýbrž nad červenozlatou masou, na jejíchž ramenou se natřásala osamělá postava.

"Weasley je náš král, všechny rány vychytal, Weasley je náš král..."

"Ne?" řekla Hermiona nevěřícně.

"ANO!" zařval Harry.

"HARRY! HERMIONO!" ječel Ron, mával stříbrným famfrpálovým pohárem a byl úplně bez sebe. "DOKÁZALI JSME TO! VYHRÁLI JSME!"

Když je míjel, šťastně se na něj usmívali. U dveří do hradu byla trochu skrumáž a Ronova hlava získala pár boulí od futer, ale nikdo ho zjevně nechtěl pustit dolů. Všichni, stále zpívajíce, se nacpali do vstupní síně. Harry a Hermiona je sledovali, dokud se poslední tóny "Weasleyho, našeho krále" neztratily v dálce. Pak se na sebe podívali a úsměvy jim pomalu zmizely z tváří.

"Necháme si tu novinku na zítra, ano?" řekl Harry.

"Dobře," souhlasila Hermiona, "já nespěchám."

Společně vyšli po schodech. U vstupních dveří se instinktivně otočili k Zapovězenému lesu. Harry si nebyl jist, jestli to není jen jeho fantazie, ale zdálo se mu, že nad špičkami stromů v dálce vidí poletovat ptáky, jako kdyby strom, na kterém seděli, byl právě vytažen ze země i s kořeny.