Harry se pevně chytil thestralí hřívy, odrazil se nohou od pařezu a vyškrábal se mu na hřbet. Neprotestoval, jen otočil hlavu, zuby vyceněné, a snažil se pokračovat v olizování jeho hábitu.

Harry zjistil, že si může položit kolena za klouby křídel a sedět tak bezpečněji a pak se ohlédl po ostatních. Neville se vytáhl na záda dalšího thestrala a teď se snažil přehodit přes jeho hřbet jednu krátkou nohu a posadit se. Luna už seděla – stranou, jako v dámském sedle – a uhlazovala si hábit, jako by to dělala denně. Ron, Hermiona a Ginny stále čekali a koukali do prázdna.

"Co je?" zeptal se.

"Jak na ně máme vylézt," zakvikal Ron, "když je nevidíme?"

"Je to jednoduché," řekla Luna, slezla a šla jim pomoct. "Takhle..."

Odtáhla je k dalším thestralům a jeden po druhém se pak vyškrábali na jejich hřbety. Všichni tři vypadali opravdu nervózně, když jim Luna zamotávala ruce do hřív a říkala, aby se pevně drželi. Pak se vrátila ke svému koni.

"Tohle je šílený," mumlal Ron a hladil volnou rukou thestrala po krku. "Šílený... Kdybych ho mohl vidět –"

"Radši doufej, že zůstane neviditelný," řekl Harry temně. "Takže připraveni?"

Všichni přikývli pevně stiskli kolena.

"Takže..."

Podíval se na lesklou černou hlavu svého thestrala a polkl.

"Ministerstvo kouzel, vchod pro návštěvníky, Londýn," řekl nejistě. "Eh... Jestli víš... Kde to je..."

Chvíli se Harryho thestral ani nepohnul; pak náhle rozvinul křídla, až Harry málem spadnul; lehce se přikrčil a pak vystřelil vzhůru tak rychle, že se Harry musel chytit nohama i rukama co nejpevněji, aby nesklouzl po kostnatých zádech. Zavřel oči a přitiskl obličej do hedvábné hřívy, zatímco kůň proletěl mezi vrcholky stromů a ocitl se pod rudým nebem v záři zapadajího slunce.

Harry si nevzpomínal, že by kdy letěl tak rychle: thestral, divoce mávaje křídly, přeletěl nad hradem; ledový vzduch bil Harryho do tváře; s očima přivřenýma ve větru se otočil a spatřil pět svých přátel, všichni byli také pevně přitisknutí na hřbety svých koní, aby nespadli dolů.

Přeletěli nad pozemky kolem hradu, nad Prasinkami; Harry viděl v dálce pod sebou hory a rokle. Denní světlo se vytrácelo a pod sebou mohli spatřit malé shluky světel z vesnic nebo zakroucenou silnici s osamělým autem...

"To je bizarní!" volal Ron a Harryho napadlo, že to musí být zvláštní pocit, letět vzduchem v takové výšce bez viditelné podpory.

Padl soumrak; obloha nabyla světle purpurové barvy s poházenými stříbrnými hvězdičkami a za chvíli už je jen světla mudlovských měst informovala o tom, jak vysoko jsou a jak rychle letí. Harry pevně objímal krk svého koně a přál si, aby letěli ještě rychleji. Kolik času uplynulo od chvíle, kdy viděl Siriuse ležet na podlaze Oddělení záhad? Jak dlouho ještě může Sirius Voldemortovi odolávat? Všechno, co Harry věděl bylo, že jeho kmotr ještě Voldemortovi ani nepomohl, ani nezemřel, protože si byl jist, že v obou případech by Voldemortovo běsnění pocítil ve vlastním těle a jizva by ho pálila jako tehdy v noci, když byl napaden pan Weasley.

A letěli dál temnotou; Harryho tvář byla ztuhlá zimou, nohy mu dřevěněly, jak tiskl thestralovy boky, ale netroufal si změnit polohu, aby nesklouzl... Řev větru ho ohlušoval a ústa měl vyschlá a studená z ledového nočního vzduchu. Netušil, jak daleko se dostali; všechnu svou víru vkládal do stvoření pod sebou, neomylně směřujícímu k cíli, mávajícímu křídly a řítícímu se vpřed.

Co když je už pozdě...

Ještě pořád žije, ještě pořád bojuje, cítím to...

Kdyby Voldemort poznal, že Siriuse nezlomí... Věděl bych to...

Harryho žaludek nadskočil; thestralova hlava teď mířila přímo dolů a sklouzl několik palců po jeho hřbetě. Konečně klesali... Zaslechl za sebou výkřik a otočil se, ale neviděl žádné padající tělo... Nejspíš jen všichni byli v šoku z náhlé změny směru, stejně jako on.

Na všech stranách rostla oranžová světla; viděli střechy budov, proudy světel, bledé svítící obdélníky oken. Najednou se řítili přímo na chodník; Harry se vší silou chytil thestrala a připravil se na dopad, ale kůň přistál tak lehce jako stín a Harry sklouzl s jeho hřbetu, rozhlížeje se po ulici, kde stála známá telefonní budka, pobledlá v záři oranžového světla pouličních lamp.

Ron přistál o kousek dál a okamžitě spadl s thestrala na chodník.

"Už nikdy," řekl a vyškrábal se na nohy. Chtěl poodejít od thestrala, ale protože ho neviděl, narazil do jeho zadku a málem zase upadl. "Už nikdy, nikdy... To byla ta nejhorší –"

Přistála Hermiona s Ginny; sestoupily trochu důstojněji než Ron, i když jejich výrazy se příliš nelišily; Neville se třásl; Luna hladce sklouzla dolů.

"A teď jdeme kam?" zeptala se Harryho zdvořile, jako kdyby to celé byl jen zajímavý výlet.

"Sem," ukázal na budku. Vděčně thestrala poplácal a zamířil k otlučené budce a otevřel dveře. "Tak pojďte!" pobídl ostatní, když váhali.

Ron a Ginny poslušně napochodovali dovnitř; Hermiona, Neville a Luna se nacpali za nimi; Harry se ohlédl po thestralech, kteří se krmili shnilými zbytky z odpadků a pak se vmáčkl dovnitř za Lunou.

"Kdo jste u sluchátka," vytočte šest dva čtyři čtyři dva!" řekl.

Ron vytočil číslo zkroucenou rukou; když se číselník vrátil, zazněl budkou chladný ženský hlas.

"Vítejte na ministerstvu kouzel. Prosím uveďte vaše jméno a důvod příchodu."

"Harry Potter, Ron Weasley, Hermiona Grangerová," vychrlil Harry, "Ginny Weasleyová, Neville Longbottom, Luna Lovegoodová... Jsme tu, abychom něco zachránili, pokud to vaše ministerstvo nedokáže samo!"

"Děkuji," řekl hlas, "návštěvníci si prosím vezmou cedulky a připíchnou si je na hábity."

Ze šachtičky na mince vypadlo půl tuctu cedulek. Hermiona je sebrala a podala je Harrymu přes Ginninu hlavu; podíval se na tu první a viděl nápis Harry Potter, záchranná mise.

"Návštěvníci ministerstva, jste povinni podrobit se prohledání a předložit svou hůlku k registraci u bezpečnostního pultu, který je na konci atria."

"Fajn!" houkl Harry, protože ho píchlo v jizvě. "Můžete se už laskavě pohnout?"

Podlaha budky se zatřásla a chodník začal stoupat; thestralové zmizeli; kolem se rozhostila temnota a se skřípáním klesali stále hloub.

Pak jim nohy osvítil proužek zlatého světla, rozšířil se a stoupal. Harry se skrčil a držel hůlku tak napřaženou, jak jen to šlo a sledoval okolí, jestli na ně v atriu někdo nečeká, ale bylo úplně prázdné. Světlo bylo slabší než ve dne; v krbech nehořely ohně, ale když výtah přistál, spatřil, že zlaté symboly na stropě se pořád proměňují.

"Ministerstvo kouzel vám přeje příjemný večer," řekl ženský hlas.

Dveře budky odskočily a Harry vypadl ven, následován Nevillem a Lunou. Jediným zvukem v atriu bylo šumění vody ve fontánce.

"Jdeme," zavelel tiše Harry a všichni utíkali halou kolem vodotrysku ke stolu, kde předtím seděl hlídač a který byl teď úplně opuštěný.

Harry si byl jistý, že by tu měl někdo být a že tohle není dobré znamení; jeho předtucha se jen potvrdila, když prošli bránou k výtahům. Stiskl tlačítko a výtah tu byl téměř okamžitě, zlaté mříže se odsunuly a všichni se vrhli dovnitř. Harry zmáčkl číslo devět; mříže se s prásknutím zavřely a výtah začal klesat. Když tu Harry byl s panem Weasleym, nevšiml si, jak moc hlučný výtah je; byl si jist, že rachot by musel vzbudit každého člena bezpečnostní služby v budově, ale výtah zastvil v devátém patře, hlas oznámil "Oddělení záhad" a mříže se otevřely. Vstoupili do chodby, kde se nic nepohnulo, jen plameny nejbližších pochodní.

Harry se obrátil k černým dveřím. Po měsících a měsících snů tu konečně byl.

"Tak jdeme," zašeptal a vyrazil chodbou, Luna těsně za ním s otevřenou pusou.

"Tak, a teď poslouchejte," řekl Harry, když se zastavil asi šest stop od dveří. "Možná... Možná by vás tu pár mohlo zůstat – jako hlídači a –"

"A jak ti dáme vědět, že se něco blíží?" zeptala se Ginny se zvednutým obočím. "Můžeš být míle daleko."

"Jdeme s tebou, Harry," řekl Neville.

"Jdeme na to," pobídl ho Ron.

Harry je s sebou všechny nechtěl, ale vypadalo to, že nemá na výběr. Otočil se ke dveřím a vykročil vpřed... Stejně jako ve snu se otevřely a překročil práh, ostatní mu šli v patách.

Stáli ve velké kruhové místnosti. Všechno tu bylo černé včetně podlahy a stropu; identické, neoznačené černé dveře bez klik byly rovnoměrně rozmístěné podél stěny, osvětlené modře hořícími svícemi; jejich ledové světlo se odráželo na lesklé mramorové podlaze, která vypadala jako temná vodní hladina.

"Zavřete někdo dveře," řekl Harry.

Litoval toho rozkazu hned, jak ho Neville splnil. Bez světla z chodby byla místnost najednou tak temná, že chvíli neviděli nic jiného než chvějící se modré plamínky a jejich přízračné odrazy v podlaze.

Ve svých snech Harry vždycky okamžitě vyrazil přes místnost k protějším dveřím. Ale byl tu celý tucet dveří. Zrovna když hleděl na dveře proti sobě a přemýšlel, které z nich to byly, ozval se rachot a svíčky se pohnuly na stranu. Kruhová stěna rotovala.

Hermiona chytila Harryho za ruku, jako by se bála, že se podlaha pohne také, ale nestalo se. Po několik sekund se modré plameny slily v neonové pruhy, jak se zeď točila; pak stejně náhle všechno utichlo a stěna se zastavila.

Harry měl v očích vypálené modré pruhy; bylo to to jediné, co viděl.

"Co to bylo?" zašeptal Ron poplašeně.

"Myslím, že to bylo proto, abychom nevěděli, kudy jsme přišli," řekla Ginny tiše.

Harrymu došlo, že má pravdu: mohl se stejně tak pokoušet najít na černé podlaze mravence jako identifikovat dveře, kterými vstoupili; a dveře, kterými potřebovali projít, mohli být kterékoliv z těch dvanácti.

"Jak se teď dostaneme ven?" zajíkl se Neville.

"To je teď stejně jedno," řekl Harry a zamrkal, aby se zbavil modrých čar a pevně sevřel hůlku. "Nepotřebujeme ven dřív, než najdeme Siriuse –"

"Hlavně ho nevolej!" řekla naléhavě Hermiona, ale Harry její radu nepotřeboval; instinkt mu kázal být tak potichu, jak jen to bylo možné.

"A kam tedy půjdeme, Harry?" zeptal se Ron.

"Já nevím –" začal Harry. Polkl. "Ve snu jsem prošel dveřmi z chodby od výtahu do tmavé místnosti – to je tahle – a pak jsem šel do další místnosti, která se jakoby... Třpytila. Mohli bychom zkusit pár dveří," navrhl rychle, "poznám správnou cestu, až ji uvidím."

Vydal se ke dveřím přímo proti sobě, položil levou ruku na jejich chladný lesklý povrch, zvedl hůlku a zatlačil.

Dveře se okamžitě otevřely.

V porovnání s temnotou v hlavní místnosti vypadala tahle, ozářená světlem z lamp, visících se stropu na zlatých řetězech, mnohem světleji, ale mihotavá světla, jaká si Harry pamatoval, tu nebyla. Bylo tu prázdno až na pár stolů a uprostřed místnosti stálo velké skleněné akvárium plné temně zelené tekutiny, tak velké, že by si v něm klidně mohli všichni zaplavat; v tekutině se líně převalovalo několik perlově bílých objektů.

"Co to je?" zašeptal Ron.

"Nemám páru, řekl Harry.

"Jsou to ryby?" vydechla Ginny.

"Aquavirioví červi!" zajásala Luna. "Táta říkal, že ministerstvo chová –"

"Ne," řekla Hermiona divně přiškrceným hlasem. Popošla blíž k nádrži. "To jsou mozky."

"Mozky?"

"Ano... Zajímalo by mě, co s nimi dělaji?"

Harry se k ní připojil. Takhle zblízka nebylo pochyb. Slabě se zaleskly a zmizely v temně zelených hlubinách, ne nepodobné slizkým květákům.

"Pojďme odsud," řekl Harry, "tohle není ono, musíme zkusit jiné dveře."

"Tady jsou taky dveře," řekl Ron a ukázal kolem. Harryho srdce pokleslo; jak velké to místo bylo?

"Ve snu jsem šel do druhých dveří v té temné místnosti," řekl, "myslím, že bychom se měli vrátit a zkoušet to tam."

Běželi zpět do velké kruhové místnosti; před Harryho očima se teď místo modrých plamenů míhaly přízračné mozky.

"Počkejte!" řekla Hermiona ostře, když Luna chtěla zavřít dveře, "Flagrate!"

Zamávala hůlkou a na dveřích se objevilo ohnivé "X". Jakmile dveře zacvakly, ozval se známý rachot a stěna se roztočila, ale mezi modrými šmouhami teď byla i jedna červená a když zase nastalo ticho, ohnivý kříž stále zářil a označoval dveře, které už zkusili.

"Dobrý nápad," řekl Harry, "teď zkusíme tyhle –"

Znovu vyrazil přímo za nosem a otevřel dveře, hůlku stále připravenou.

Další místnost byla o něco větší než ta poslední, obdélníková a tlumeně osvícená, uprostřed se zanořenou podlahou, tvořící velkou, asi dvacet stop hlubokou jámu. Stáli v nejvyšší řadě něčeho, co vypadalo jako kamenné lavice, klesající postupně po způsobu amfiteátru; vypadalo to podobně jako soudní síň, ve které probíhalo Harryho disciplinární řízení. Místo křesla s řetězy však dole na kamenném podstavci stál kamenný oblouk, který se zdál tak prastarý a popraskaný, že bylo divu, že ještě vůbec stojí. Oblouk byl přikrytý potrhaným černým závěsem nebo závojem, který se i přes dokonale nehybný vzduch kolem jemně pohyboval, jako by se ho právě někdo dotkl.

"Je tam někdo?" zavolal Harry a seskočil o lavici níž. Nikdo neodpověděl, jen závoj se stále pohyboval.

"Opatrně!" zašeptala Hermiona.

Harry sestoupil po kamenných lavicích až na dno jámy; jeho kroky se hlasitě rozléhaly. Zblízka vypadal kamenný oblouk mnohem vyšší. Závoj se stále lehce pohyboval, jako by kolem něj zrovna někdo prošel.

"Siriusi?" zkusil to Harry tiše.

Měl podivný pocit, že za závěsem někdo stojí. Sevřel pevně hůlku a oblouk obešel, ale nikdo tam nebyl; jediné, co viděl, byla druhá strana potrhaného závoje.

"Pojďme pryč," zavolala Hermiona. "Tady to není ono, Harry, pojď pryč."

Její hlas zněl vyděšeně, mnohem vyděšeněji než v místnosti s mozky, ale Harryho napadlo, že na oblouku je něco krásného, i když byl tak starý. Vlnící se závoj ho lákal; cítil silnou touhu vyšplhat se na podstavec a projít skrz.

"Harry, pojď nahoru, ano?" naléhala Hermiona.

"Dobře," řekl, ale nepohnul se. Právě něco zaslechl. Na druhé straně závěsu něco šeptalo, ozývaly se odsud nejasné hlasy.

"Co to říkáte?" zeptal se velmi hlasitě, takže jeho hlas se rozléhal všude kolem.

"Nikdo nic neřekl, Harry!" řekla Hermiona a vyrazila za ním.

"Někdo tam šeptá," trval na svém Ron, poodešel a mračil se na závoj. "To jsi ty, Rone?"

"Já jsem tady, kamaráde," řekl Ron a objevil se na druhé straně oblouku.

"Slyšíte to ještě někdo?" zeptal se Harry, protože šeptání bylo stále hlasitější; všiml si, že už stojí na podstavci.

"Já je taky slyším," vydechla Luna, která se k nim právě připojila a zírala na závoj. "Tam vevnitř jsou lidé!"

"Co tím myslíš, vevnitř?" zlobila se Hermiona, "není žádné vevnitř, je to jen oblouk, není tam pro nikoho místo. Harry, pojď pryč –"

Vzala ho za ruku a zatáhla, ale nepohnul se.

"Harry, přišli jsme sem kvůli Siriusovi!" řekla vysokým přiškrceným hlasem.

"Sirius," opakoval zmateně Harry a zíral na vlnící se závoj. "Jo..."

Něco mu konečně zacvaklo v hlavě na správné místo; Sirius, zajatý, svázaný a mučený a on tu stojí a kouká na oblouk...

Poodstoupil z podstavce a odtrhl zraky od závoje.

"Jdeme," řekl.

"O to jsem se právě snažila – tak jdeme!" řekla Hermiona a šla zpět kolem podstavce. Na druhé straně stáli Ginny a Neville a zírali na závoj jako v transu. Hermiona beze slova popadla Ginny, Ron Nevilla a dostrkali je přes kamenné lavice zpět ke dveřím.

"Co myslíš, že to bylo za oblouk?" zeptal se Harry Hermiony, když se vrátili do kruhové místnosti.

"To nevím, ale ať to bylo cokoli, bylo to nebezpečné," řekla a označila dveře žhnoucím křížem.

Stěna se zase otočila a znovu zastavila. Harry si vybral další dveře a zatlačil. Nepohnuly se.

"Co se děje?" zeptala se Hermiona.

"Jsou... Zamčené..." hekal Harry a pokoušel se dveře vyrazit, ale ani se nehnuly.

"Tak to je ono, ne?" řekl Ron a připojil se k Harrymu. "Musí být!"

"Uhněte!" řekla Hermiona. Namířila hůlku na místo, kde by normálně byl zámek a řekla: "Alohomora!"

Ale nic se nestalo.

"Siriusův nůž!" napadlo Harryho. Vytáhl nůž z kapsy a zaklesl ho mezi dveře a stěnu. Ostatní sledovali, jak projel škvírou, zase nůž vytáhl a vrazil do dveří ramenem. Zůstaly zavřené. A co víc, když se Harry podíval na svůj nůž, zjistil, že čepel se roztavila.

"Fajn, tak tyhle vynecháme," rozhodla Hermiona.

"Ale co když jsou to ty pravé?" řekl Ron a díval se na ně odevzdaně i roztouženě zároveň.

"Nemůžou, Harry ve svých snech všemi dveřmi prošel bez problémů," řekla Hermiona a dveře označila, zatímco Harry zastrčil teď už nepotřebný zbytek Siriusova nože do kapsy.

"Víš, co by tam mohlo být?" nadhodila Luna, když se místnost roztočila.

"Něco zvláštního, o tom nepochybuju," šeptla Hermiona a Neville se nervózně uchechtl.

Stěna se zastavila a Harry s pocitem stoupajícího zoufalství otevřel další dveře.

"To je ono!"

Okamžitě to krásné diamantové tančící světlo poznal. Když se jeho oči záři přizpůsobily, spatřil, že všude jsou hodiny, malé a velké, stojací i přenosné, visely mezi policemi na knihy a stály na stolech lemujících místnost a kolem bylo slyšet neustávající tikání, připomínající pochod tisíců malých nožiček.

Zdrojem tančícího světla byla velká křišťálová zvonovitá nádoba, stojící na samém konci místnosti.

"Tudy!"

Harryho srdce prudce bilo, protože věděl, že jsou na správné cestě; vedl je dolů úzkou uličkou mezi stoly a mířil ke zdroji světla, křišťálové nádobě vysoké jako on sám, která se zdála být plná vířícího třpytivého větříku.

"Ach, podívejte!" řekla Ginny, když se přiblížili a ukazovala přímo do srdce nádoby.

Ve vířícím světle se vznášelo malý drahokam tvaru vejce. Jak pomalu stoupalo, najednou prasklo a objevil se kolibřík, který mířil dál nahoru, ale když se ocitl u samého stropu nádoby, jeho peří bylo rozcuchané a schlíplé a větřík ho nesl dolů, kam už ale dopadl opět jako vejce.

"Nezastavujte se!" řekl Harry ostře, protože Ginny se očividně chtěla zastavit a dívat se, jak se vejce promění v ptáčka.

"Ty jsi taky lelkoval u toho oblouku," odsekla Ginny, ale poslechla a následovala ho kolem nádoby k posledním dveřím.

"Tady je to," řekl Harry a srdce mu pumpovalo tak, až se bál, že přes ten hluk není slyšet, co říká. "Tady těmi dveřmi –"

Přejel po ostatních pohledem; měli připravené hůlky a vypadali velmi vážně a nervózně. Otočil se ke dveřím a zatlačil. Otevřely se.

Byli tam, byli na tom místě: strop vysoký jako v chrámu a všude stály vysoké regály, plné malých, zaprášených, skleněných koulí. Tupě se leskly ve světle svící, rozestavěných ve svícnech mezi regály. Stejně jako svíce v kulaté místnosti, i tyhle hořely modře. Byla tu zima.

Harry se nahnul a nahlédl do temné uličky mezi regály. Nikde nic neslyšel ani neviděl.

"Říkal jsi, že to byla řada devadesátsedm," zašeptala Hermiona.

"Jo," vydechl Harry a prohlížel si nejbližší regál. Pod svícnem se lesklo stříbrné číslo padesáttři.

"Měli bychom asi jít doprava," zašeptala Hermiona a popošla k další řadě. "Ano... To je padesátčtyři..."

"Mějte hůlky připravené," řekl Harry.

Plížili se kupředu dlouhými ulicemi mezi regály, jejichž konce se ztrácely ve tmě, ohlížejíce se přes rameno. U každé koule byla žloutnoucí cedulka. Některé svítily zvláštně tekutým světlem; jiné byly prázdné a temné jako prasklé žárovky.

Minuli řadu osmdesátčtyři... Osmdesátpět... Harry měl uši našpicované, ale možná už byl Sirius v bezvědomí... nebo, ozval se protivný hlásek v jeho hlavě, je už mrtvý...

To bych věděl, řekl si a srdce mu bilo až v krku, to bych přece věděl...

"Devadesátsedm!" zašeptala Hermiona.

Seskupili se na konci řady a dívali se do uličky. Nikdo tam nebyl.

"Je přímo na konci," řekl Harry a v ústech mu najednou vyschlo. "Odsud tam není vidět."

A vedl je mezi vysokými řadami skleněných koulí, z nichž některé tiše žhnuly...

"Měl by být někde tady," šeptal Harry, přesvědčený, že každou chvíli spatří na zemi potrhaný Siriusův stín, "někde tady... Opravdu blízko..."

"Harry?" zkusila to Hermiona, ale nechtěl odpovídat. V puse měl úplně sucho.

"Někde tady... Tady..." řekl.

Došli na konec řady a vstoupili do kalného světla svící. Nikdo tu nebyl. Jen ohlušující zaprášené ticho.

"Mohl by být..." zachraptěl Harry a nakoukl do další uličky. "Nebo možná..." Spěchal k dalšímu regálu.

"Harry?" ozvala se znovu Hermiona.

"Co?" zavrčel.

"Já... si nemyslím, že tu Sirius je."

Nikdo nepromluvil. Harry se nechtěl na nikoho z nich podívat. Bylo mu špatně. Nechápal, proč tu Sirius není. Musí tu být. Tady ho Harry přece viděl...

Utíkal ulicí na konci řad a nahlížel do uliček. Míhaly se před ním jedna po druhé, všechny prázdné. Běžel na druhou stranu. Nikde nebylo ani stopy po Siriusovi, ani po zápase.

"Harry?" zavolal Ron.

"Co?"

Nechtěl vědět, co mu Ron chce říct; nechtěl slyšet, jak mu vyčítá, že byl hloupý nebo navrhuje, aby se vrátili do Bradavic. Krev mu stoupala do tváří a ze všeho nejraději by se skryl někde do tmy a zůstal tam, než aby se vrátil do zářícího atria a musel vydržet jejich pohledy...

"Viděl jsi tohle?" řekl Ron.

"Co?" zeptal se Harry o něco dychtivěji – nějaká známka, že tu byl Sirius? Vrátil se k ostatním, kousek od kraje řady devadesátsedm, ale našel jen Rona, jak zírá na jednu ze skleněných koulí.

"Co?" opakoval Harry.

"Na téhle... Na téhle je tvoje jméno," řekl Ron.

Harry přistoupil blíž. Ron ukazoval na jednu z koulí, která žhnula slabým světlem, i když byla hodně zaprášená a evidetně na ni už léta nikdo nesahal.

"Moje jméno?" nechápal Harry.

Postoupil až k regálu. Nebyl tak vysoký jako Ron a musel se zaklonit, aby viděl na zažloutlou cedulku připíchnutou přímo pod zaprášenou koulí.

Rozmáchlým pokřiveným rukopisem na ní bylo napsané necelých šestnáct let staré datum a pod ním:

 

S.P.T. to A.P.W.B.D.

Pán zla a (?)Hany Potter

 

Harry na to zůstal koukat.

"Co to má znamenat?" ptal se nervózně Ron. "Co tu dělá tvoje jméno?"

Rozhlédl se po ostatních cedulkách.

"Já tu nejsem," řekl zmateně, "nikdo z nás tu není."

"Harry, nemyslím, že bys na ni měl sahat," řekla přísně Hermiona, když natáhl ruku.

"Proč ne?" zeptal se. "Má to snad co dělat se mnou, ne?"

"Ne, Harry," ozval se náhle Neville. Jeho kulatá tvář se lehce leskla potem. Vypadal, že víc napětí už nevydrží.

"Je na ní moje jméno," řekl Harry.

S pocitem jisté lehkomyslnosti sevřel prsty kolem zaprášené koule. Čekal, že bude studená, ale nebyla. Naopak, byla teplá, jako by ležela několik hodin na slunci, jako by ji záře zevnitř zahřívala. Harry sundal kouli s police, očekávaje, ba doufaje, že se stane něco dramatického, něco, kvůli čemu by jejich dlouhá a nebezpečná cesta stála za to.

Ale nestalo se nic. Ostatní se shlukli kolem Harryho a dívali se, jak čistí kouli od prachu.

A pak, přímo za nimi, někdo promluvil.

"Výborně, Pottere. A teď se otoč, hezky pomalu, a podej mi to."