Ministr kouzel Kornelius Popletal vydal v pátek v noci krátké prohlášení, v němž potvrzuje, že Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit, se opět vrátil do této země a je znovu aktivní.

"Musím s nesmírným politováním oznámit, že čaroděj, jenž vystupuje jako lord – no, vy víte koho myslím – je naživu a opět mezi námi," řekl reportérům unavený a zneklidněný Popletal. "S téměř stejným politováním vás také musím informovat o masové vzpouře mozkomorů z Azkabanu, kteří se rozhodli nepokračovat v práci pro ministerstvo. Věříme, že v současné době mozkomorové přijímají rozkazy od lorda – tentoho. Žádáme všechny čaroděje, aby zůstávali ostražití. Ministerstvo v současné době vydává pokyny pro základní domácí a osobní obranu, které budou během příštího měsíce zdarma doručeny do všech domácností."

Ministrovo prohlášení se setkalo se zděšením a neklidem kouzelnické veřejnosti, která ještě minulou středu byla ujišťována, že "ve zvěstech o návratu vy-víte-koho mezi nás není ani zrnko pravdy." Podrobnosti událostí, které vedly k novému stanovisku ministerstva jsou zatím mlhavé, ale proslýchá se, že Ten, jehož jméno nesmíme vyslovit a gang jeho následovníků (známých jako Smrtijedi) vstoupili ve čtvrtek večer na ministerstvo kouzel.

Albus Brumbál, znovu dosazený ředitel Bradavické školy čar a kouzel, znovu přijatý člen Mezinárodní konfederace čarodějů a znovu jmenovaný vrchní čaroděj Wizengamotu, se zatím k událostem nemohl vyjádřit. Během uplynulého roku stále trval na tom, že vy-víte-kdo není mrtev, jak jsme všichni doufali a věřili, ale verbuje stoupence, aby se mohl pokusit opět uchvátit moc. Mezitím, "chlapec-který-přežil" –

 

"Už je to tady, Harry, já věděla, že tě do toho nějak zatáhnou," řekla Hermiona a podívala se na něj přes okraj novin.

Byli na ošetřovně. Harry seděl na konci Ronovy postele a oba poslouchali, jak Hermiona čte titulní stránku Nedělního věštce. Ginny, která měla nohu v dlaze, ležela stočená do klubíčka v nohách Hermioniny postele; Neville, jehož nos už nabyl původního tvaru a velikosti, seděl v křesle mezi postelemi; a Luna, která se stavila na návštěvu, měla v rukou poslední vydání Pokroucených slovíček, které si četla vzhůru nohama a zjevně Hermionu neposlouchala.

"Takže teď už je to zase chlapec-který-přežil, ano?" řekl Ron temně. "Už ne vejtaha a podvodník?"

Podal si hrst čokoládových žabek z obrovské hromady na nočním stolku, hodil jich pár Harrymu, Ginny a Nevillovi a zuby roztrhl obal té svojí. Na rukách měl ještě hluboké šrámy v místech, kde ho omotala tykadla mozku. Podle madam Pomfreyové myšlenky mohou zanechat hlubší jizvy než cokoli jiného, ale od doby, kdy ho začala ošetřovat kvanty Zapomínacího mazání dr. Ubblyho, lepšilo se to.

"Teď už jsou k tobě velmi zdvořilí, Harry," řekla Hermiona a přejela článek očima. "Osamělý hlas pravdy... Byl spatřován jako nevyrovnaný, ale nikdy svůj příběh neopustil... Hmm," řekla a zamračila se, "koukám, že zapomněli zmínit fakt, že všechno to osočování a vysmívání se odehrávalo ve Věštci..."

Lehce sebou cukla a položila si ruku na žebra. Dolohova kletba, i když měla mnohem menší účinek než kdyby ji býval mohl vyslovit nahlas, i tak způsobila – slovy madam Pomfreyové – "docela dost škod." Hermiona musela denně brát deset různých lektvarů, její stav se rychle zlepšoval a na ošetřovně už se nudila.

"Vy-víte-koho poslední pokus převzít moc, strana 2 až 4, Co nám ministerstvo mělo říci, strana 5, Proč nikdo nenaslouchal Albusovi Brumbálovi, strana 6 až 8, Exkluzivní rozhovor s Harrym Potterem, strana 9... No," řekla Hermiona, složila noviny a odhodila je, "mají konečně o čem psát. A ten rozhovor s Harrym není exkluzivní, je to ten, co už byl před několika měsíci v Pokroucených slovíčkách..."

"Táta jim ho prodal," řekla Luna nepřítomně a otočila stránku. "Dostal za něj dobrou cenu, takže pojedeme na expedici do Švédska a pokusíme se chytit zmuchloroha smrkáče."

Hermiona chvíli bojovala s vlastním nitrem a pak řekla: "To zní báječně."

Ginny zachytila Harryho pohled, zakřenila se a zase se rychle podívala jinam.

"No, ale," řekla Hermiona, narovnala se a znovu sebou cukla, "jak to jde ve škole?"

"Kratiknot se zbavil Fredovy a Georgeovy bažiny," řekla Ginny. "Trvalo mu to asi tři sekundy. Ale pod oknem malý kousek nechal a ohradil ho provazem –"

"Proč?" zeptala se polekaně Hermiona.

,Jen říkal, že to byla opravdu dobrá ukázka magie," pokrčila Ginny rameny.

"Myslím, že to tam nechal jako Fredův a Georgeův pomník," řekl Ron s pusou plnou čokolády. "Tohle všechno mi poslali oni," dodal a ukázal na kopec žabek. "Ten jejich krámek s vtípky musí dobře vynášet, že?"

Hermiona se zatvářila trochu nesouhlasně a pak se zeptala: "Takže všechny trable jsou pryč, co se vrátil Brumbál?"

"Ano," řekl Neville, "všechno je zase ve starých kolejích."

"Předpokládám, že Filch je štěstím bez sebe?" zeptal se Ron a opřel o svůj hrnek s vodou kratičku s Brumbálem.

"Ne tak úplně," řekla Ginny, "vlastně je moc a moc zoufalý..." Ztišila hlas až do šepotu.,,Pořád opakuje, že Umbridgová byla ta nejlepší věc, jaká se kdy Bradavicím mohla přihodit..."

Všichni se otočili. Profesorka Umbridgová ležela na posteli naproti a civěla na strop. Brumbál se osobně vypravil do lesa, aby ji zachránil před kentaury; jak to udělal – jak to, že se spolu s ní a bez jediného škrábnutí z lesa zase vynořil – nikdo nevěděl a Umbridgová to evidentně nikomu vyprávět nehodlala. Od svého návratu do hradu neutrousila jediné slovo. Nikdo ostatně nevěděl, co s ní vlastně je. Její vždycky tak úhledně učesané myší vlasy byly rozházené a měla v nich kousky větviček a lístky, ale jinak vypadala neporušená.

"Madam Pomfreyová říká, že je jen v šoku," zašeptala Hermiona.

"Spíš trucuje," řekla Ginny.

"Jo, jeví známky života, když uděláš tohle," řekl Ron a jazykem vyloudil tiché klapavé zvuky. Umbridgová se posadila jako pružina a divoce se rozhlížela.

Madam Pomfreyová vystrčila hlavu ze své kanceláře a zavolala: "Něco se děje, profesorko?"

"Ne... Ne..." řekla Umbridgová a položila se zpět do polštářů, "Ne, jen se mi asi něco zdálo..."

Hermiona a Ginny se smály do pokrývek.

"Když už mluvíme o kentaurech," řekla Hermiona, když se trochu vzpamatovala, "kdo teď učí jasnovidectví? Chce Firenze zůstat?"

"Musí," řekl Harry, "ostatní kentauři by ho přece nevzali zpátky."

"Vypadá to, že budou učit oba, on i Trelawneyová," řekla Ginny.

"Vsaďte se, že by se Brumbál Trelawneyové rád zbavil," řekl Ron a žvýkal čtrnáctou žabku, "ale stejně, ten předmět je podle mě nanic, Firenze není o moc lepší..."

"Jak to můžeš říct?" obořila se na něj Hermiona. "Poté, co jsme zjistili, že existují opravdová proroctví?"

Harrymu se rozbušilo srdce. Neřekl Ronovi, Hermioně ani nikomu jinému, co bylo v proroctví. Neville jim řekl, že se rozbilo, když ho Harry tahal po schodech v Komnatě smrti a Harry jim to zatím nerozmlouval. Nechtěl vidět jejich tváře, jak by se na něj dívaly, kdyby jim řekl, že se musí stát buď obětí nebo vrahem, že není jiná cesta...

"Je škoda, že se rozbilo," řekla Hermiona tiše a potřásla hlavou.

"Jo, to je," řekl Ron. "Ale aspoň vy-víte-kdo nikdy nezjistil, co v něm bylo – kam jdeš?" dodal nespokojeně, když se Harry postavil.

"Eh – za Hagridem," řekl Harry. "Právě se vrátil a já jsem mu slíbil, že za ním zajdu a řeknu mu, jak se vy dva máte."

"Aha, tak dobře," zabručel Ron a díval se z okna na jasně modrou oblohu. "Kéž bychom mohli jít taky."

"Pozdravuj ho od nás!" křikla Hermiona, když Harry odcházel. "A zeptej se ho, jak to vypadá s... S jeho malým přítelem!"

Harry mávl rukou, aby věděla, že ji slyšel a rozuměl.

I na to, že byla neděle, bylo v hradu dost ticho. Všichni byli očividně venku na sluníčku, šťastní, že je po zkouškách a že poslední dny školního roku už proběhnou bez opakování a domácích úkolů. Harry pomalu kráčel prázdnou chodbou a koukal z oken; viděl lidi poletující nad famfrpálovým hřiště m a koupající se v jezeře.

 

Poslední dobou se těžko rozhodoval, jestli chce být mezi lidmi nebo ne; kdykoliv měl společnost, toužil odejít a když byl sám, chtěl společnost. Přemýšlel, že by měl opravdu zajít za Hagridem, protože od doby, kdy se vrátil, s ním pořádně nemluvil...

Harry právě došel na konec mramorového schodiště do vstupní síně, když se z dveří, které vedly do zmijozelské společenské místnosti, vynořili Malfoy, Crabbe a Goyle. Harry se okamžitě zastavil; Malfoy a ostatní také. Zvenku sem otevřenými dveřmi doléhal vzdálený křik, smích a šplouchání, jinak bylo ticho.

Malfoy se rozhlédl – Harry věděl, že pátrá po učitelích – pak se podíval zpět na Harryho a tiše řekl: "Jsi mrtvej, Pottere."

Harry zvedl obočí.

"Zajímavé," řekl, "jeden by si myslel, že to bych tu asi nechodil..."

Malfoy vypadal rozhněvaně ji než kdy jindy; Harryho při pohledu na tu bledou špičatou tvář, zkroucenou vzteky, cítil jisté uspokojení.

"Za to zaplatíš," syčel Malfoy, "donutím tě, abys zaplatil za to, co jsi udělal mému otci..."

"Už se bojím," řekl Harry sarkasticky, "zdá se, že lord Voldemort byl ve srovnání s vámi jen zahřívací kolo – co je?" dodal, když Malfoy, Crabbe i Goyle při zaslechnutí toho jména ztuhli. "Je to snad kamarád tvého táty, ne? Snad se ho nebojíš?"

"Myslíš si, že jsi dobrej, Pottere," řekl Malfoy a blížil se, s Crabbem a Goylem pořád za zády. "Ale počkej. Dostanu tě. Nemůžeš poslat mého tátu do vězení –"

"Měl jsem dojem, že právě to jsem udělal," řekl Harry.

"Mozkomorové Azkaban opustili," řekl Malfoy tiše, "táta a ostatní budou venku dřív, než se naděješ..."

"Tím jsem si jistej," řekl Harry. "Ale každopádně teď už aspoň všichni vědí, co je to za parchanty –"

Malfoyova ruka hrábla po hůlce, ale Harry byl rychlejší; dávno ji držel v ruce, když Malfoyovy prsty ještě ani nebyly v kapse.

"Pottere!"

Hlas se nesl vstupní síní. Na schodišti vedoucím od jeho kabinetu se objevil Snape a Harry pocítil silnou vlnu nenávisti, větší, než cítil vůči Malfoyovi... Ať už Brumbál řekl cokoli, nikdy Snapeovi neodpustí...

"Co to děláte, Pottere?" zeptal se Snape svým obvyklým suchým hlasem.

"Přemýšlím, jakou kletbu na Malfoye použiju, pane," řekl Harry prudce.

Snape na něj chvíli upřeně zíral.

"Okamžitě tu hůlku odložte," řekl přísně. "Strhávám Nebelvíru deset –"

Snape se podíval na obří přesýpací hodiny na stěně a ušklíbl se.

"Ach. Vidím, že v nebelvírských hodinách už žádné body nezbyly. V tom případě , Pottere, budeme zkrátka muset –"

"Nějaké přidat?"

Profesorka McGonagallová právě vykulhala po kamenných schodech do hradu; v jedné ruce měla kostkovanou kabelu a druhou se opírala o hůlku, ale jinak vypadala celkem dobře.

"Profesorko McGonagallová!" řekl Snape a vyrazil jí naproti. "Koukám, že už vás od svatého Munga propustili!"

"Ano, profesore Snape," řekla profesorka McGonagallová a shodila s ramen cestovní plašť "Jsem jako rybička. Vy dva – Crabbe – Goyle –"

Velitelsky jim pokynula a ti dva se pomalu a nepříliš ochotně přišourali.

"Tohle," řekla profesorka McGonagallová a hodila Crabbemu kabelu a Goylovi plášť, "mi odneste nahoru do kabinetu."

Otočili se a oddusali po schodišti nahoru.

"Výborně," řekla profesorka McGonagallová a zadívala se na přesýpací hodiny. "Mám dojem, že Potter a jeho přátelé by měli dostat po padesáti bodech za to, že upozornili svět na návrat vy-víte-koho! Co tomu říkáte, profesore Snape?"

"Co?" přeptal se Snape, ačkoliv, jak Harry věděl, slyšel jistě dobře. "Ach – dobře – myslím, že..."

"Takže to je po padesáti bodech pro Pottera, Rona a Ginny Weasleyovy, Longobottoma a slečnu Grangerovou," řekla profesorka McGonagaloová a do spodní poloviny nebelvírských přesýpacích hodin začal padat proud rubínů. "Ach – a padesát pro slečnu Lovegoodovou, samozřejmě," dodala a do havraspárských hodin spadlo něco safíru. "Teď – chtěl jste ubrat deset bodů Potterovi, profesore Snape – takže..."

Několik rubínů se vrátilo nahoru, ale i tak dole zůstala slušná hromádka.

"Dobře, Pottere, Malfoyi, myslím, že v tak krásný den byste měli být venku," dodala profesorka McGonagallová svižně.

Harry nepotřeboval pobízet dvakrát – strčil hůlku zpět do hábitu a vyrazil dveřmi ven, aniž by se ještě podíval na Snapea nebo Malfoye.

Vyrazil přes trávník k Hagridově chýši a žhavé slunce ho pálilo. Studenti, kteří se rozvalovali po trávě, povídali si, četli Nedělního věštce a pojídali dobroty, se na něj dívali, když je míjel; někteří na něj zavolali nebo zamávali, aby mu ukázali, že ho stejně jako Věštec pokládají za hrdinu. Harry mlčel. Netušil, kolik toho o tři dny starých událostech vědí, ale dosud se mu dařilo vyhýbat se otázkám a chtěl, aby to tak zůstalo.

Když ťukal na dveře Hagridovy chýše, vypadalo to, že je pryč, ale pak se zpoza rohu vyřítil Tesák a samým nadšením ho málem povalil. Hagrid byl totiž na zahrádce za chalupou pro fazole.

"Nazdar, Harry!" zářil, když se Harry objevil u plotu. "Poď dál, poď dál, dáme si kapku pampeliškový šťávy..."

"Jak se máš?" zeptal se Hagrid, když se spolu usadili u dřevě ného stolu se sklenicemi šťávy s ledem. "Ty – eh – cejtíš se dobře?"

Harry z Hagridova starostlivého výrazu poznal, že nemluví o jeho fyzické kondici.

"Jo, je mi fajn," řekl rychle Harry. Věděl, co se Hagridovi honí hlavou a nechtěl o tom mluvit. "Tak kde jsi byl?"

"Schovával jsem se v horách," řekl Hagrid. "V jeskyni... Jako Sirius, když –"

Hagrid se zarazil, odkašlal si, podíval se na Harryho a dlouze si lokl šťávy.

"Každopádně, jsem zpátky," dodal slabě.

"No – vypadáš líp," řekl Harry, který byl rozhodnut udržet konverzaci co nejdál od Siriuse.

"Co?" řekl Hagrid a sáhl si velkou rukou na tvář. "Jo, no jo – jasně. Gropy se teď chová vo moc líp, fakt vo moc. Vypadal fakt potěšenej, že mě zas vidí. Je to fakt hodnej kluk... Přemejšlel jsem, že bych mu našel ňákou dámskou společnost..."

Normálně by se Harry okamžitě pokusil Hagridovi tu myšlenku rozmluvit; vyhlídka na to, že by se v lese měl potulovat další obr, pravděpodobně ještě větší a agresivnější než Grop, byla značně alarmující, ale Harry nějak nemohl najít energii na při. Začal zase toužit po samotě a aby svůj odchod uspíšil, pořádně se napil pampeliškové šťávy, takže vyprázdnil polovinu sklenice.

"Teď každej ví, žes říkal pravdu, Harry," řekl Hagrid neočekávaně. Pozorně si Harryho prohlížel. "To je mnohem lepší, že jo?"

Harry pokrčil rameny.

"Koukni," nahnul se Hagrid přes stůl. "Znal jsem Siriuse dýl než ty... Umřel v bitvě a přesně tak to dycky chtěl..."

"Předně vůbec nechtěl umřít!" rozzlobil se Harry.

Hagrid sklonil svou velkou zarostlou hlavu.

"Ne, to určitě nechtěl," řekl tiše, "ale i tak, Harry... Nebyl to někdo, kdo by dokázal dřepět doma a nechat bojovat vostatní. Nemoh by žít sám se sebou, kdyby ti bejval nešel pomoct –"

Harry vyskočil.

"Musím jít navštívit Rona a Hermionu na ošetřovnu," řekl mechanicky.

"Aha," řekl Hagrid a vypadal trochu zmateně. "Tak jo... Dobře, Harry, dávej na sebe pozor a stav se, kdybys měl chvilku..."

Harry přešel co nejrychleji ke dveřím a otevřel; už byl venku na slunci, než Hagrid domluvil a kráčel po trávě. Když míjel ostatní studenty, někteří na něj opět zamávali. Na chvíli zavřel oči a přál si, aby všichni zmizeli, aby, až oči zase otevře, byl úplně sám...

Před ně kolika dny, než skončily zkoušky a spatřil vizi, kterou mu Voldemort nasadil do mysli, dal by všechno na světě, aby mu čarodějové věřili, že mluví pravdu, že se Voldemort vrátil a že není ani lhář, ani šílenec. Ale teď ...

Ušel kousek po břehu jezera, posadil se tak, aby ho nebylo vidě t za shlukem keříků a díval se na lesknoucí se hladinu a přemýšlel...

Možná, že chtěl být sám, protože od svého rozhovoru s Brumbálem se cítil od všech tak izolovaný. Od zbytku světa ho dělila neviditelná bariéra. Byl – vždycky býval – označený. Jen si ještě nikdy neuvědomil, co to znamená...

Ale ani teď, když tu seděl na břehu jezera, tížil ho nepředstavitelný smutek a rána ze ztráty Siriuse byla ještě tak čerstvá, nepociťoval nijak velký strach. Bylo slunečno, pozemek kolem byl plný smějících se lidí a i když se od nich cítil tak vzdálený, jako by patřil k jinému živočišnému druhu, stejně nemohl uvěřit, že ve svém životě musí počítat – nebo že jeho život skončí – vraždou.

Seděl tam dlouho, pozoroval vodu a snažil se nemyslet na svého kmotra nebo si vzpomenout, že přesně naproti, na druhém břehu, se kdysi Sirius zhroutil, když se pokoušel odehnat stovku mozkomorů...

Než si to uvědomil, slunce dávno zapadlo a začala mu být zima. Vstal a vrátil se do hradu, utíraje si tvář rukávem.

Ron a Hermiona opustili ošetřovnu v plné síle tři dny před koncem školního roku. Hermiona jevila známky, že by chtěla mluvit o Siriusovi, ale Ron na ni zasyčel pokaždé, když zmínila jeho jméno. Harry si ještě pořád nebyl jist, jestli chce o svém kmotrovi mluvit; jeho přání se měnila s náladou. Jednu věc věděl: jakkoli se teď cítil nešťastný, za pár dní, až se vrátí do Zobí ulice, se mu bude po Bradavicích pořádně stýskat. I když teď přesně věděl, proč se tam každé léto musí vracet, neměl z toho o moc lepší pocit. Vlastně se svého návratu ještě nikdy tak neobával.

Profesorka Umbridgová opustila Bradavice den před koncem školního roku. Zdálo se, že se vyplížila z ošetřovny v době večeře, zjevně doufajíc, že se jí podaří odejít nepozorovaně, ale naneštěstí pro ni potkala cestou Protivu, který se chopil poslední šance naplnit Fredovy instrukce a radostně ji pronásledoval celou cestu ven a střídavě ji přetahoval vycházkovou hůlkou a ponožkou naplněnou křídami. Studenti se nahrnuli do vstupní síně, aby jim její útěk neušel a ředitelé kolejí se je pokusili zadržet jen tak naoko. Profesorka McGonagallová se po několika demonstrativních pokusech zvednout se ze židle zase posadila a nahlas litovala, že sama nemůže běžet Umbridgové zamávat, protože její hůl si půjčil Protiva.

Přišel poslední večer ve škole; většina lidí už měla sbaleno a teď mířila dolů na slavnostní večeři, ale Harry ještě ani nezačal.

"Tak to uděláš zítra!" řekl Ron, který na něj čekal u dveří. "Pojď, mám hlad."

"Nebude to dlouho trvat... Jdi napřed..."

Ale když se dveře za Ronem zavřely, Harry se nijak nesnažil balení uspíšit. To poslední, o co stál, byla účast na slavnostní večeři. Bál se, že o ně m Brumbál bude mluvit ve své řeči. Bylo jasné, že zmíní Voldemortův návrat; koneckonců, mluvil o tom i loni...

Harry vytáhl ze dna kufru několik zmačkaných hábitů, aby tam mohl dát složené a když to udělal, spatřil na dně v rohu malý balíček. Nenapadalo ho, co by to mohlo být. Sehnul se, vytáhl ho zpod tenisek a prozkoumal ho.

Okamžitě si uvědomil, co to je. Dal mu ho Sirius, ve dveřích, když opouštěl dům na Grimmauldově náměstí. "Použij to, když mě budeš potřebovat, ano?"

Harry se posadil na postel a balíček rozbalil. Vypadlo z něj malé hranaté zrcátko. Vypadalo staře; bylo trochu zamazené. Harry se do něj podíval a spatřil svůj vlastní odraz.

Pak zrcátko otočil. Vzadu byl vzkaz od Siriuse.

Tohle je dvousměrné zrcadlo, druhé do páru mám já. Když se mnou budeš chtít mluvit, jen do něj řekni moje jméno; ty se objevíš v mém zrcadle a já v tvém. James a já jsme ho používali, když jsme byli po škole.

Harrymu se rozbušilo srdce. Vzpomněl si, jak před čtyřmi lety viděl své mrtvé rodiče v zrcadle z Erisedu. Bude moci se Siriusem mluvit, hned teď , byl si tím jist –

Rozhlédl se, aby se ujistil, že tu nikdo není; pokoj byl prázdný. Podíval se zpět do zrcadla, zvedl ho roztřesenýma rukama před obličej a nahlas a jasně řekl: "Siriusi."

Zrcadlo vlhlo od jeho dechu. Přidržel si ho ještě blíž a zmocňovalo se ho vzrušení, ale oči, které se na něj dívaly ze zamlženého zrcátka, patřily jemu.

Otřel zrcadlo a znovu řekl, tak, že každá slabika jasně zvučela po celé místnosti:

"Siriusi Blacku!"

Nic se nestalo. Frustrovaná tvář, která ho sledovala ze zrcadla, pořád patřila jen a jen jemu...

Sirius u sebe svoje zrcátko neměl, když proletěl tím obloukem, ozval se slaboučký hlásek v Harryho hlavě. Proto to nefunguje...

Harry se chvíli nehýbal a pak mrštil zrcátkem zpět do kufru, takže se rozbilo. Na jednu krátkou, zářivou minutu byl přesvědčen, že Siriuse uvidí, bude s ním mluvit...

Hrdlo se mu svíralo zklamáním; vstal a začal házet svoje věci bez ladu a skladu na rozbité zrcadlo –

Ale pak ho zasáhl další nápad... Mnohem lepší, než zrcadlo... Mnohem větší a důležitější nápad... Jak to, že na to ještě nepomyslel – proč se ještě nezeptal?

Vyběhl z pokoje a dolů po točitém schodišti, narážel do zdí, ale nestaral se o to; jako střela proletěl prázdnou společenskou místností, skrz díru za obrazem a dál chodbou, ignoruje Buclatou dámu, která za ním volala: "Slavnost právě začíná, máš to jen taktak!"

Ale Harry neplánoval jít na slavnost...

Jak to, že tohle místo bylo vždycky plné duchů, když je člověk nepotřeboval a teď ...

Běžel dolů po schodišti a chodbami, ale nepotkal ani živáčka, ani mrtváčka. Všichni evidentně byli ve velké síni. Před učebnou formulí se zastavil, prudce oddychuje, a zdrceně si pomyslel, že bude muset počkat, až slavnost skončí...

Ale zrovna když se vzdal nadějí, uviděl to – někdo průsvitný se vznášel na konci chodby.

"Hej – hej! Nicku! NICKU!"

Ze zdi se vynořila nebezpečně se kývající a extravagantním opeřeným kloboukem ozdobená hlava sira Nicholase de Mimsy-Porpingtona.

"Dobrý večer," pozdravil, vyletěl z kamenné zdi celý a usmál se na Harryho. "Takže nejsem jediný, kdo má zpoždění? I když," povzdechl si, "v trochu jiném smyslu, samozřejmě..."

,,Nicku, můžu se vás na ně co zeptat?"

Na tváři Skorobezhlavého Nicka se rozhostil zvláštní výraz a strčil prst pod těsné okruží na krku a posunul ho trochu výš, aby získal čas na přemýšlení. Nechal toho teprve když jeho napůl přeťatý krk hrozil upadnout docela.

"Eh – teď, Harry?" řekl a tvářil se rozpačitě. "Nemohlo by to počkat po slavnosti?"

"Ne – Nicku – prosím," řekl Harry, "opravdu s vámi potřebuju mluvit. Můžeme jít dovnitř?"

Otevřel dveře do nejbližší třídy a Skorobezhlavý Nick vzdychl.

"Tak dobře," řekl rezignovaně, "nemohu předstírat, že jsem to nečekal."

Harry mu podržel dveře, ale Nick proletěl zdí.

"Nečekal co?" zeptal se Harry, když dveře zavřel.

"Že mě vyhledáš," řekl Nick a vznášel se u okna a prohlížel si ztemnělé pozemky venku. "Někdy se to stává... Když někdo utrpí... ztrátu."

"No," řekl Harry a rozhodl se, že se nenechá odradit. "Máte pravdu, přišel jsem – přišel jsem za vámi."

Nick mlčel.

"Vy jste –" řekl Harry a zjistil, že je to trapnější, než si myslel. "Vy jste – mrtvý. Ale pořád jste tady, ne?"

Nick vzdychl a stále se díval ven.

"Je to pravda, ne?" naléhal Harry. "Zemřel jste, ale mluvím s vámi... Můžete se procházet po Bradavicích a tak, ne?"

"Ano," řekl Skorobezhlavý Nick tiše. "Chodím a mluvím, ano."

"Takže jste se zkrátka vrátil, že?" pokračoval Harry. "Lidé se mohou vrátit? Jako duchové. Nemusí zmizet úplně. Že ano?" dodal netrpělivě, když Nick stále mlčel.

Skorobezhlavý Nick zaváhal a pak řekl: "Ne každý se může vrátit jako duch."

"Co tím myslíte?" zeptal se Harry rychle.

"Jen... Jen čarodějové."

"Ach," řekl Harry a skoro se zasmál úlevou. "Tak to je v pořádku, protože ten, na koho se ptám, je čaroděj. Takže se může vrátit?"

Nick se otočil a smutně se na Harryho podíval.

"On se nevrátí."

"Kdo?"

"Sirius Black," řekl Nick.

"Ale vy jste se vrátil!" řekl Harry rozzlobeně. "Vrátil jste se – jste mrtvý a nezmizel jste –"

"Čarodějové po sobě mohou na zemi zanechat stopy, aby se mohli vrátit na místa, kterými kdysi za života kráčeli," řekl Nick. "Ale jen málo čarodějů si zvolí tuto cestu."

"Proč?" řekl Harry. "Ale stejně – to nehraje roli – Siriusovi bude jedno, že je to neobvyklé, vrátí se, já vím, že ano!"

Harry tomu věřil tak silně, že se otočil ke dveřím, jako by si byl jist, že za chvíli uvidí Siriuse, jak se – bílý a průsvitný, ale s úsmě vem – blíží k ně mu.

"Nevrátí se," opakoval Nick. "Bude muset... pokračovat."

"Co tím myslíte, pokračovat?" zeptal se rychle Harry. "Pokračovat kam? Poslouchejte – co se vůbec stane, když zemřete? Kam se dostanete? Proč se vrátí jen někdo? Proč není tohle místo plné duchů? Proč –?"

"Na to ti nemůžu odpovědět," řekl Nick.

"Jste ale přece mrtvý?" řekl Harry podrážděně. "Kdo by mi asi mohl odpovědět, když ne vy?"

"Bál jsem se smrti," řekl Nick tiše. "Proto jsem zůstal. Občas si říkám, že jsem možná neměl... Je to ani tady, ani tam... Vlastně nejsem ani tam, ani tady..." Smutně se uchichtl. "Nevím nic o tajemství smrti, Harry, protože jsem si místo ní vybral tuhle imitaci života. Mám dojem, že učení kouzelníci to studují v Oddělení záhad –"

"Nemluvte o tom místě!" rozohnil se Harry.

,Je mi líto, že jsem ti nemohl pomoci," řekl Nick jemně. "No... Omluv mě tedy... Však víš, slavnost..."

A opustil místnost, zanechávaje za sebou Harryho osarněle zírajícího na zeď, skrz kterou prošel.

Harry měl pocit, jako kdyby s nadějí, že s ním ještě někdy promluví, svého kmotra znovu ztratil. Pomalu a zoufale se plouhal prázdným hradem a přemýšlel, jestli ještě někdy bude moci být šťastný.

Zahnul za roh do chodby vedoucí k Buclaté dámě a před sebou spatřil kohosi připevňovat na nástěnku papírek. Byla to Luna. Někde poblíž se nešlo schovat, určitě slyšela jeho kroky a navíc Harry ani neměl sílu, aby se teď pokoušel někomu vyhýbat.

"Ahoj," řekla Luna nepřítomně a koukla po něm přes rameno, když poodstoupila od nástěnky.

"Proč nejsi na slavnosti?" zeptal se Harry.

"No, přišla jsem o většinu svých věcí," řekla Luna zasněně. "Však víš, lidi je berou a schovávají. Ale protože je tohle poslední noc, opravdu je potřebuju zpátky, proto rozvěšuju ty cedulky."

Ukázala na nástěnku, na kterou připíchla dlouhý seznam chybějících knížek a šatů s prosbou o jejich vrácení.

Harryho se zmocnil divný pocit; odlišný od hněvu a smutku, který ho od Siriusovy smrti naplňoval. Po chvíli si uvědomil, že je mu Luny líto.

"Proč ti lidi schovávají věci?" zeptal se a mračil se.

"Ach... Ani nevím..." pokrčila rameny. "Myslím, že mají pocit, že jsem trochu divná, víš. Někteří mi dokonce říkají Bláznivka Lovegoodová."

Harry se na ni podíval a pocit lítosti bolestivě zintenzivněl.

"To ale není důvod, aby ti brali věci," řekl rozhodně. "Chceš je pomoct hledat?"

"Ale ne," usmála se na něj. "Ony se vrátí, jako vždycky. Já jen že jsem chtěla v noci balit. Proč vlastně nejsi na slavnosti?"

Harry pokrčil rameny. "Nemám náladu."

"Ne," řekla Luna a prohlížela si ho těma zvláštníma, vlhkýma, vystouplýma očima. "To myslím, že nemáš. Ten muž, co ho zabili Smrtijedi, byl tvůj kmotr, že? Řekla mi to Ginny."

Harry krátce kývl, ale zjistil, že z nějakého důvodu mu nevadí, že Luna mluví o Siriusovi. Vzpomněl si, že také vidí thestraly.

"Tobě taky..." začal. "Chci říct, kdo... Tobě také někdo zemřel?"

"Ano," řekla Luna, "moje matka. Byla to celkem vynikající čarodějka, ale ráda experimentovala a jednou jí nějaké kouzlo opravdu ošklivě nevyšlo. Bylo mi devět."

"To je mi líto," zamumlal Harry.

"Ano, bylo to dost strašné," řekla Luna konverzačním tónem. "Ještě teď je mi někdy hodně smutno. Ale pořád mám ještě tátu. A krom toho, to není tak, že už mámu nikdy neuvidím, ne?"

"Eh – ne?" řekl Harry nejistě.

Nevěřícně potřásla hlavou.

"Ale jdi. Přece jsi je slyšel, přímo za tím závojem, ne?"

"Ty myslíš..."

"V té místnosti s obloukem. Jenom se skrývali mimo dohled, to je všechno. Slyšel jsi je."

Podívali se na sebe. Luna se jemně usmívala. Harry nevěděl, co má říci nebo co si myslet; Luna věřila tolika divným věcem... Ale ty hlasy za závojem přece opravdu slyšel.

"Jseš si jistá, že nechceš, abych ti pomohl hledat ty věci?" zeptal se.

"Ach ne," řekla Luna. "Ne, myslím, že půjdu dolů a dám si pudink a počkám, až se objeví... Vždycky se nakonec objeví... Tak hezké prázdniny, Harry!"

"Jo... Tobě taky."

Odešla a Harry zjistil, když se za ní díval, že ta obrovská tíha v jeho žaludku se trochu zmenšila.

 

Cesta Bradavickým expresem domů byla v několika ohledech památná. Předně, Malfoy, Crabbe a Goyle, kteří evidentně čekali celý týden, až budou moci udeřit bez učitelů kolem, se pokusili Harryho přepadnout, když se vracel vlakem ze záchoda. Jejich útok mohl být úspěšný nebýt toho, že si neúmyslně za místo přepadení vybrali uličku před kupé plným členů BA, kteří je viděli a okamžitě vyrazili Harrymu na pomoc. Ve chvíli, kdy Ernie Macmillan, Hannah Abbottová, Susan Bonesová, Justin Finch-Fletchley, Anthony Goldstein a Terry Boot skončili s vyvoláváním zaklínadel a kleteb, které je Harry naučil, Malfoy, Crabbe a Goyle připomínali tři obrovské slimáky nacpané do bradavických uniforem. Harry, Ernie a Justin je hodili na polici na zavazadla a nechali je tam slizit.

"Musím se přiznat, že se těším, jak se bude tvářit Malfoyova matka, až vyleze z vlaku," řekl Ernie spokojeně a díval se, jak se Malfoy nad ním svíjí. Ernie se ještě nesmířil s tím, jak Malfoy během své krátké kariéry ve vyšetřovatelské četě strhával Mrzimoru body.

"Goylova máma bude taky ráda," řekl Ron, kterého přilákal rámus. "Vypadá teď mnohem líp... Mimochodem, Harry, přijel vozík s jídlem, kdybys něco chtěl..."

Harry všem poděkoval a šel s Ronem zpět do jejich kupé, kde koupil velkou hromadu kotlíkových buchet a dýňových koláčku. Hermiona si četla v Denním věštci, Ginny luštila kvíz v Pokroucených slovíčkách a Neville hladil svůj Mimbulus mimbletonia, který přes rok opravdu vyrostl a při dotyku vydával zvláštní zpěvavé zvuky.

Harry a Ron strávili většinu cesty hraním kouzelnických šachů a Hermiona jim předčítala úryvky z Věštce. Byl teď plný článků o tom, jak odrazit mozkomory, jak se ministerstvo snaží vystopovat Smrtijedy a také hysterických dopisů, jejichž pisatelé přísahali, že ráno viděli lorda Voldemorta procházet se přímo před jejich domem...

"A to to ještě pořádně nezačalo," povzdychla si pochmurně Hermiona a noviny složila. "Ale už to nebude dlouho trvat..."

"Hej, Harry," řekl tiše Ron a kývl ke skleněným dveřím kupé.

Harry se otočil. Uličkou procházela Cho s Mariettou Edgecombovou, která měla na hlavě vlněnou kuklu. Jeho pohled se na chvíli setkal s Choiným. Cho se začervenala a pokračovala v chůzi. Harry se podíval zpět na šachovnici, zrovna když Ronův jezdec vyhnal z políčka jednoho z jeho pěšců.

"A co vlastně – eh – jak to mezi vámi vypadá?" zeptal se tiše Ron.

"Nijak," odpověděl po pravdě Harry.

,Já – eh – slyšela jsem, že chodí s někým jiným," řekla opatrně Hermiona.

Harry byl překvapen, že to ani moc nebolelo. Jeho snaha Cho zaimponovat patřila do minulosti, která se ho už netýkala; stejně jako většina toho, co chtěl před Siriusovou smrtí... Týden, který uplynul od doby, kdy Siriuse naposled spatřil, se zdál být tak dlouhý; rozprostíral se mezi dvěma vesmíry, tím, ve kterém byl Sirius a tím, v němž nebyl.

"Je to tak lepší, kamaráde," řekl Ron energicky. "Chci říct – sice dobře vypadá a tak, ale ty bys potřeboval někoho veselejšího."

"Zřejmě je teď dostatečně veselá s někým jiným," pokrčil Harry rameny.

"A s kým že to teď vlastně chodí?" zeptal se Ron Hermiony, ale odpověděla mu Ginny.

"S Michaelem Cornerem," řekla.

"S Michaelem – ale –" řekl Ron a podíval se na ni. "Ale s tím jsi přece chodila ty!"

"Už nechodím," řekla rezolutně Ginny. "Nelíbilo se mu, že Nebelvír porazil Havraspár ve famfrpálu a začal trucovat, takže jsem ho vyhodila a on běžel utěšovat Cho." Poškrábala se na nose brkem, otočila Pokroucená slovíčka vzhůru nohama a začala zaškrtávat odpovědi. Ron vypadal opravdu potěšeně.

"Vždycky jsem si o něm myslel, že je idiot," řekl a posunul královnu směrem k chvějící se Harryho věži. "Takhle je to dobře. Jen si příště vyber někoho – lepšího."

Když to říkal, střelil po Harrym kradmým pohledem.

"Vybrala jsem si Deana Thomase, je dostatečně lepší?" zeptala se nepřítomně Ginny.

"CO?" vykřikl Ron a převrhl šachovnici. Křivonožka vyrazil za figurkami a Hedvika s Papušíkem se rozzlobeně rozhoukali.

Když vlak brzdil před nádražím King's Gross, Harry si pomyslel, že ještě nikdy v něm tolik nechtěl zůstat. Dokonce přemítal, co by se stalo, kdyby prostě odmítl vystoupit a zůstal sedět až do prvního září, kdy ho vlak zase odveze do Bradavic. Ale když konečně dopufali na nástupiště, sebral klec s Hedvikou a připravil se vytáhnout kufr.

Výpravčí dal Harrymu, Ronovi a Hermioně vědět, že mohou bezpečně projít magickou bariérou mezi nástupišti devět a deset a tam, na druhé straně, na něj čekalo překvapení; skupina lidí, které by tu vůbec nečekal.

Byl tam Pošuk Moody, který i s buřinkou naraženou přes magické oko vypadal stejně zlověstně, jako by vypadal bez něj, sukovitýma rukama držel dlouhou hůl a celý byl zabalen v mohutném cestovním plášti. Za ním stála Tonková, žvýkačkově růžové vlasy jí svítily v záři slunce, pronikajícího špinavým skleněným stropem a na sobě měla notně záplatované džíny a jasně purpurové tričko s nápisem Příšerné sestry. Vedle Tonkové byl Lupin, ve tváři pobledlý, s šedými vlasy, pod kabátem měl pomačkanou košili a kalhoty. Úplně vpředu stáli pan a paní Weasleyovi, oblečení ve svých nejlepších mudlovských šatech a Fred a George ve fungl nových bundách z podivného, šupinatého, zeleného materiálu.

"Rone, Ginny!" zvolala paní Weasleyová a běžela své děti pevně obejmout. "Ach, a Harry, drahoušku – jak se máš?"

,,Fajn," zalhal Harry, když ho sevřela v náručí. Přes její rameno viděl, jak Ron zírá na nové oblečení dvojčat.

"Co má jako tohle být?" zeptal se, ukazuje na jejich bundy.

"Nejjemnější dračí kůže, bráško," řekl Fred a zatahal za zip. "Obchod jede a tak jsme si řekli, že o sebe musíme trochu pečovat."

"Ahoj Harry," pozdravil Lupin, když paní Weasleyová pustila Harryho a obrátila se k Hermioně.

"Ahoj," řekl Harry, "to jsem nečekal... Co tu všichni děláte?"

"Říkali jsme si," pousmál se Lupin, "že bychom si mohli promluvit s tvým strýcem a tetou, než je necháme, aby si tě odvedli domu."

"Nevím, jestli je to dobrej nápad," řekl okamžitě Harry.

"Já myslím, že určitě ano," zavrčel Moody a přikulhal blíž. "To budou asi oni, že, Pottere?"

Ukázal palcem přes rameno dozadu; jeho magické oko se očividně dívalo dozadu. Harry se naklonil doleva a skutečně, stáli tam všichni tři Dursleyovi, jimiž pohled na Harryho uvítací výbor evidentně otřásl.

"Ach, Harry," řekl pan Weasley, který se právě nadšeně pozdravil s Hermioninými rodiči a chystal se obejmout Hermionu. "Takže – půjdeme na to?"

"Řekl bych, že ano, Arthure," řekl Moody.

Vyrazil s panem Weasleym přes nástupiště k Dursleyovým, jimž vrostly nohy do podlahy. Hermiona se jemně vykroutila své matce, aby se mohla ke skupince přidat.

"Dobré odpoledne," pozdravil pan Weasley vesele strýce Vernona. "Asi si mě budete pamatovat, jmenuji se Arthur Weasley."

Protože pan Weasley před dvěma lety vlastnoručně zdemoloval téměř celý Dursleyovic obývák, Harryho by překvapilo, kdyby na něj strýc Vernon zapomněl. A také že ne – strýc Vernon zfialověl a zíral na pana Weasleyho, ale rozhodl se mlčet, zřejmě také proto, že proti Dursleyovým stála dvojnásobná přesila. Teta Petúnie vypadala vyděšeně a rozhořčeně zároveň; neustále se rozhlížela, jako by se bála, že ji někdo známý spatří v takové společnosti. Dudley se snažil vypadat co nejmenší a nejnenápadnější, v čemž dokonale selhával.

"Jen jsme si říkali, že bychom spolu mohli prohodit pár slov o Harrym," řekl pan Weasley, stále s úsměvem.

"Jo," zavrčel Moody. "O tom, jak se o něj u vás doma staráte."

Knír strýce Vernona se ježil zlostí. Protože buřinka v ně m zřejmě budila dojem jisté spřízněnosti, otočil se na Moodyho.

"Nejsem si vědom, že by to, co se děje v mém domě, bylo vaší starostí –"

"Předpokládám, že věci, kterých si nejste vědom, by zaplnily několik knih, Dursleyi," zavrčel Moody.

"To ale není důležité," vložila se do toho Tonková, jejíž růžové vlasy zřejmě pobuřovaly tetu Petúnii víc, než všichni ostatní dohromady, protože zavřela oči, aby se na ni nemusela dívat. "Důležité je, že jestliže zjistíme, že nejste na Harryho hodní –"

"A to si pište, že se o tom dozvíme," dodal vesele Lupin.

"Ano," řekl pan Weasley, "i když nenecháte Harryho použít felyton –"

"Telefon," zašeptala Hermiona.

"– zkrátka, když se nám donese, že je s Potterem špatně zacházeno, budete se muset zodpovídat nám," dořekl Moody.

Strýc Vernon se nafukoval jako balón. Jeho hněv zřejmě převážil i strach z té bandy podivínů.

"Vyhrožujete mi, pane?" řekl tak hlasitě, že ně kolik kolemjdoucích se otočilo.

"Ano," řekl Pošuk, kterého potěšilo, že to strýc Vernon pochopil tak rychle.

"A vypadám snad jako někdo, kdo by se nechal zastrašit?" štěkl strýc Vernon.

"No..." řekl Moody a nadzvedl buřinku a odhalil tak zlověstně se protáčející magické oko. Strýc Vernon hrůzou uskočil a praštil se o vozík na zavazadla. "Ano, řekl bych, že ano, Dursleyi."

Otočil se od strýce Vernona a podíval se na Harryho.

"Takže, Pottere... Dej vědět, kdybys nás potřeboval. Jestliže od tebe minimálně jednou za tři dny nedostaneme zprávu, někoho za tebou pošleme..."

Teta Petúnie zakňučela. Bylo jasné, že přemýšlí, co by tomu řekli sousedé, kdyby na cestičce vedoucí k jejímu domu spatřili tyhle lidi.

"Tak se měj, Pottere," řekl Moody a položil zkroucenou ruku Harrymu na rameno.

"Dávej na sebe pozor, Harry," řekl tiše Lupin. "Zůstávej v kontaktu."

"Harry, dostaneme tě odtamtud, jak jen to půjde," zašeptala paní Weasleyová a ještě jednou ho objala.

"Uvidíme se brzy, kamaráde," řekl nervózně Ron a potřásl Harrymu rukou.

"Opravdu brzy, Harry," dodala vážně Hermiona. "Slibujeme."

Harry přikývl. Nemohl najít slova, kterými by jim sdělil, co to pro něj znamená, vidět je tu všechny takhle pohromadě a vědět, že jsou na jeho straně. Nakonec se usmál, zvedl ruku na pozdrav, otočil se a se strýcem Vernonem, tetou Petúnií a Dudleym vykročil ze stanice na sluncem zalitou ulici.