... aneb Mikeš už přišel.

Na blogu docenta Valenčíka, v části, kde se řešila otázka, jak chápat kapitalismus, se v komentáři od maxim2 objevil odkaz na publikaci Ilony Švihlíkové a Miroslava Tejkla "Kapitalismus, socialismus a budoucnost" s podtextem "aneb Mikeš už přišel" - http://radimvalencik.pise.cz/6701-teorie-dneska-jak-chapat-kapitalismus-ii-124.html .

Komentář od maxima2 jsem okomentoval velmi stručně s tím, že se pokusím publikaci sehnat a trochu více se s jejím obsahem seznámit. Díky meziknihovním zápůjčkám se mi to podařilo.

Pro mne, jako celoživotního praktika jen částečně "líznutého" teorií politické ekonomie během vysokoškolského studia, je vždy fascinující schopnost teoretiků dohledat i tu nejmenší shodu nebo naopak rozpor mezi názory ostatních teoretiků.  Téměř třetina publikace je tomu věnována a do značné míry je odrazem profese autorů. Jako základní učebnice pro vstup do studia dějin politické ekonomie, vynikající.

V souladu s názorem maxima2 autoři skutečně "vyřešili" problém nadhodnoty/nadproduktu všeobecně platnou kategorií renty. Globální, monopolistická společnost již není založena na antagonismu vlastníka výrobních prostředků a vlastníka pracovní síly realizujícím se na trhu, ale na "čerpání renty". Jediné, co dnes ještě zbývá z původního (kapitalistického) společenského řádu, je časově omezený rozpor "příjmové elity" (bývalí vlastníci výrobních prostředků a vrcholový management korporací) a "společenské většiny" (bývalí námezdně pracující). Neexistuje tedy již zisk (odměna za soukromé vlastnictví) a z logiky věci ani mzda (odměna za práci). Příjmem obou skupin je renta, jejíž výše je odvislá od jejich specifického postavení ve společnosti.  Původní Marxova renta I (vyplývající z omezeného, nerozšiřitelného rozsahu půdního fondu) a renta II (vyplývající z rozdílné bonity půdy) – tedy jakési "nadpříjmy" nezávislé na vlastní práci, jsou pak v pojetí autorů publikace zobecněny na veškeré příjmy, neboť současný (nebo blízce budoucí) trh již není dostatečně rozšiřitelný, aby do něj mohl vstoupit další kapitalista, a pracovník, jehož znalosti a zkušenosti jsou zřejmě rovněž obtížně nahraditelné jiným zaměstnancem.  

Míra ingerence státu do hospodářství je nepřehlédnutelná a přes státní rozpočet je využívána jak "společenskou většinou", tak i "příjmovými elitami". Zdá se, že všichni fungují jen díky této permanentní finanční infuzi, kde jediné, co je odsouzeníhodné je skutečnost, že někteří, tedy zejména manažeři globálních korporací a různí jejich poradci – tzv. "příjmová elita" - získávají těchto prostředků více než zbývající "společenská většina". Právě v této oblasti se autoři odklání od přesného vědeckého přístupu a vnáší do tématu svá moralizující hlediska podpořená často velmi emocionálními výrazy. Snaží se společenský pohyb subjektivně usměrnit cestou aktivizace sociálně demokratických programů směřujících k omezení nebo likvidaci "příjmové elity". Je-li renta skutečně tím, za co ji autoři vydávají, a je-li současný kapitalismus kapitalismem rentiérským, bude jím tak dlouho, než se vytvoří podmínky (objektivně) pro další stadium vývoje.

Klesající rozsah kapitalistického vykořisťování (nebo dokonce jeho neexistence) vyvolává samozřejmě otázku jiného zdroje "bohatství", které nahradí nadhodnotu. Autoři publikace vidí zdroj přebytku (a tedy zřejmě i renty) v (a) společenském znalostním dědictví, (b) v přírodních zdrojích. Přebytek tak vzniká jakoby automaticky, pouhým působením znalostního dědictví (stále nová efektivnější řešení) v součinnosti s přírodními zdroji. Protipólem přebytku je reprodukční dluh nutný k obnově. O tom, jak je společnost bohatá (a tedy jak velkou rentu může uvolnit) rozhoduje rozdíl mezi přebytkem a reprodukčním dluhem.

Jak už jsem uvedl, nejsem žádným teoretikem, a tak bych se rád vyhnul nějakým zásadním soudům. Laicky ale vnímám tuto konstrukci jako jakýsi návrat někam k předkapitalistickým teoriím, např. fyziokratům. I když i nadále existují zastánci pracovní teorie hodnoty, schopní i s instrumentářem této teorie vysvětlit některé současné jevy (např. výrazně vyšší odměny řídícího managementu – viz příspěvek Michaela Kroha http://michaelkroh.pise.cz/23-tajemstvi-kapitalu-i-1.html ) - a některé další odkazy zde uvedené. Rovněž docent Valenčík ve svém příspěvku http://radimvalencik.pise.cz/6802-teorie-dneska-k-odkazu-j-hellera-2-165.html se postavil za existenci nadhodnoty i v dnešní době. 

Nicméně trvat na neměnnosti Marxových schémat by odporovalo vývoji směrem k socialistické čí komunistické společnosti. Kapitalistické vykořisťování jistě nezanikne v jeden den, a to dokonce na celé zeměkouli (viz dřívější chybná představa celosvětové socialistické revoluce). Pravděpodobnější bude scénář postupného odumírání klasických kapitalistických vztahů (tedy i vykořisťování jako kapitalistou přivlastněná nadhodnota) a jejich nahrazení nějakými novými vztahy, a to přes probíhající globalizaci zřejmě lokálně diferencovaně.

Autoři publikace se domnívají, že tyto nové vztahy se začínají již objevovat a prosazovat. Vychází přitom z hypotézy, že zisk jako odměna soukromokapitalistického zhodnocení již není výlučným typem zhodnocení kapitálu a je nahrazen rentou. V praxi to znamená transfer veřejných prostředků do soukromého podnikání. S nárůstem objemu těchto transferů (původně pouze pro odstranění největších disproporcí kapitalistické výroby a v rozporu se záměry rozhodujících kapitálových skupin, později již cíleně pro dokapitalizaci těchto skupin) dochází postupně ke zvyšování podílu veřejných prostředků ve zhodnocovacím procesu. Společenský systém, v němž budou podmínky pro společenské, trvale se reprodukující zhodnocování dominantní, označují autoři publikace jako "sociál".

Sociál by neměl být charakterizován výlučně společenským vlastnictvím, ale společenským zhodnocováním (tedy ve prospěch celé společnosti). I zřejmě nevýznamná rezidua soukromého kapitálu (a soukromokapitalistických vztahů) by mohla existovat, budou-li v souladu se společenským zhodnocováním. O tom, co a jak má být "společensky zhodnocováno" budou rozhodovat jednotlivé rozpočty, přičemž se předpokládá hierarchická struktura rozpočtů od obecních až po regionální (snad i quasi-globální). Demokratické procesy na jednotlivých úrovních by zřejmě měly rozhodovat o zdrojích svých rozpočtů a o způsobu jejich čerpání (určení).

Mottem poslední části publikace je jinotajný návrat kocoura Mikeše, který zřejmě kdysi (snad v Listopadu 89) kamsi odešel, aby se nyní jinudy (tedy přes společenské zhodnocování – přes "sociál") vrátil. Vize nastolená autory – postupné posilování podílu společenského zhodnocování na úkor klasického soukromokapitalistického zhodnocování – je reálná a bez zbytečných omezení i představitelná, mnoha symptomatickými změnami v současné globální společnosti potvrzovaná.

Proč nejsou všichni šťastní, proč všichni nejásají (dokonce dle maxima2 je obecná povědomost o této publikaci ve veřejnosti velmi malá)? Autoři ve své publikaci dostatečně argumentačně prokázali reálnost své teorie. Aniž by to nějak zdůrazňovali, jsou s budoucností tak, jak ji naznačili, zřejmě spokojeni, neboť na žádná rizika "sociálu" neupozornili.

Jestliže minulý vývoj lidské společnosti (civilizace) do nástupu kapitalismu byl tažen jen drobnými přebytky a zejména nárůstem počtu obyvatel, pak opuštění kapitalismu (extrémně dynamický výrobní způsob) nás posune, nebo možná lépe vrátí opět k drobným přebytkům a tedy jen pomalému rozvoji. Nic nenasvědčuje (a bylo by to i zřejmě nesmyslné), že stále rozsáhlejší společenské vědomostní dědictví bude schopné plně saturovat úbytek nadhodnoty nebo dokonce její úplné zmizení.

Všichni bychom si zřejmě měli přát, aby situace, kdy převládne společenské zhodnocování nad soukromokapitalistických, přišla co nejpozději. Tato zbývající doba by měla být využita pro dokončení poslání "kapitálu" a pro optimalizaci organizačních a institucionálních nástrojů "sociálu". Nedostatečně rozvinutá materiálně technická základna "sociálu" by mohla působit značné společenské konflikty a uvolňovat sociální atavismy (nové Listopady 89). Představa, že se společnost bude moci dále rozvíjet materiálně extenzivně, je z důvodu absence dostatečných zdrojů (nadhodnoty), nereálná. Zejména pro významnější investiční akce (infrastrukturní změny) nebude zřejmě společné znalostní dědictví, ani přírodní zdroje schopné vytvořit dostatečně velké prostředky bez hlubokého nebo dlouhodobého reprodukčního dluhu. 

Možná, že právě tato obava z potenciálně zúžené reprodukce a celkového vnitřního zhroucení (konflikt mezi přebytkem a reprodukčním dluhem) způsobila nezájem o tuto publikaci v širší odborné veřejnosti.  Levicové strany dost obtížně mohou stavět své vize na tom, že lidstvo se dostává na vrchol svého rozvoje a nyní již bude následovat jen ústup k rovnostářskému "sociálu". Vyčerpanost přírodních zdrojů totiž neumožňuje stejný životní standard pro všech 7 miliard lidí. Takže navíc sociálně-demokratičtí voliči se budou muset výrazně uskromnit, protože ještě nikdo neprokázal, že se při odstranění "příjmové elity" automaticky vytvoří prostředky pro srovnání všech příjmových rozdílů u "společenské většiny". Je sice možné, že v publikaci nabízená vize replikátorů ze sci-fi seriálů v podobně 3D tiskáren zajistí produkci všeho pro všechny. Ale pouze za situace, že těmito 3D tiskárnami budou rovněž replikováni také "sociáloví" lidé akceptující životní úroveň jen mírně nad hranicí prostého přežití.

Bůh nás chraň!