Nedávné volby do Evropského parlamentu ukázaly, že Češi konečně dospěli. Uvědomili si, že Evropská unie není nejdokonalejší organizací na světě, která s nekonečným nadhledem je schopná řešit všechny problémy, aniž by nějak zásadně ovlivnila životy svých obyvatel.

Když v Listopadu 89 demonstrující vyjadřovali svou touhu po změně, hlavním heslem bylo "Zpět do Evropy". Přitom kromě několika pracovníků podniků zahraničního obchodu a ministerstva zahraničních věcí, kteří v Evropě (tedy myšleno západní Evropě) pobývali několik let a často několikrát, jen málokdo z demonstrujících měl konkrétnější představu o tom, co to je ta "Evropa". Pro drtivou většinu na Václavském náměstí v Praze a na dalších náměstích v dalších městech České socialistické republiky to bylo přece jasné a velmi snadné. Z těch několika dovolených, které tam strávili na devizový příslib, nebo několika filmů věděli, že tam jsou přece plné obchody nejrůznějšího zboží. Lidé tam bydlí v podobných domech jako u nás, jezdí v podobných autech, jako u nás. V čem by měl být tedy problém, abychom se i my zde, v Čechách a na Moravě, měli tak dobře, jako tam, v Evropě. Ti již zmiňovaní pracovníci zahraničního obchodu a diplomaté, dovolím si tvrdit, na demonstracích nebyli a jen rozpačitě kroutili hlavami.

Již záhy po převratu jsme byli varováni, že "cesta do Evropy" není nějaký výlet vlakem, při kterém se tam dostaneme za několik hodin. Ti, co tvrdili, že to bude trvat deset, dvacet let byli pokládáni za nepřející zrádce. Přístupová jednání ale trvala řadu let, při nichž bylo nutno to a ono změnit a prostě se Evropské unii přizpůsobit. Po 15 letech v roce 2004 nás konečně Evropa uznala za dostatečně připravené a přijala nás. Ne jako rovnocenné, stále jsme cítili na hranicích ten pohrdavý pohled pasující nás na lidi druhé kategorie, skoro nechtěné. Všichni ale věděli, že přechodné období je časově omezené a za několik let skončí.

Téměř bezbolestná ekonomická transformace většinu z nás zaměstnala naplno. Někdo podnikal, někdo se zdokonaloval v cizích jazycích a chystal se na zajímavou pozici v podniku se zahraniční kapitálovou účastí, někdo přímo pracoval v zahraničí, učili jsme se vyrábět a prodávat v nových, zřejmě kapitalistických podmínkách. Nízká míra nezaměstnanosti a téměř trvalý hospodářský růst bylo snadné spojit s naší účastí v Evropské unii. Moc to ale nikdo neřešil.

Lhostejný nebo minimálně ne zcela zodpovědný vztah k EU se projevoval i na úrovni státní správy, např. v obsazování klíčivých pozic v institucích EU. Místo vysoce odborně kvalifikovaných a zájmy České republiky razantně prosazujících zástupců byla hlavním kritériem výběru odměna. Snad nejtrapnější v roce 2004, kdy se nakonec stal našim zástupcem v Evropské komisi místo Miloše Kužvarta sám Vladimír Špidla. 

Zřejmě obava, aby se tito naši zástupci v EU příliš nezesměšnili a nepošpinili jméno těch, kteří je tam vyslali, jejich vystupování ve veřejnoprávních médiích byla minimální, takže si vlastně nikdo nemohl udělat alespoň trochu objektivní názor na to, jak ta slavná EU vlastně funguje. Eurounijní projekt se tak stále více odcizoval a nikdo vlastně nevěděl, k čemu je to vše dobré.

Vše se ale začalo měnit po roce 2014. První ranou byla pro běžného občana alespoň trochu používajícího vlastní rozum migrační vlna. Tleskání nekonečným zástupům běženců pochodujících jaksi bez jakékoliv kontroly, přitom však s kompletním logistickým zázemím, chápal jen někdo. Druhou, možná ještě tvrdší ranou byla podivná účast Evropské unie a jejich vrcholných představitelů včetně našich europoslanců na státním převratu na Ukrajině hrozícím přerůst ve vojenský konflikt s Ruskou federací. Stále větší část obyvatelstva začala pochybovat o tom, že vedení EU má situaci pod kontrolou a že má nějaký plán, jak dál do budoucna. Konečně rozhodnutí Velké Británie z EU vystoupit, i při vědomí historických specifičností vztahu VB k EU, jistě nepřispělo k vidění EU jako spořádaného společenství.

Výsledky posledních voleb do Parlamentu EU tak ukázaly nejen posílení euroskeptických stran, ale i v dosud eurooptimistických stranách se jednoznačný optimismus začíná ztrácet pod vlivem pochybností, zda dosavadní vývoj je skutečně ten správný a zejména zda je dlouhodobě perspektivní.

Váhání a naprostá absence jakékoliv silné vize se pak promítly i do výběru nových vedoucích činitelů nejvýznamnějších evropských institucí. Muži, historicky vždy nositelé dynamických myšlenek schopní tyto myšlenky realizovat, opět naprosto zklamali. Žádný z nich nebyl schopen formulovat komplexní koncepci dalšího rozvoje celoevropského prostoru v probíhajícím globalizačním procesu. Pro nikoho by pak nemělo být překvapením, že předsedou/předsedkyní Evropské komise je žena. Žena sice s bohatými zkušenostmi z práce v centrálních orgánech státní správy nejvýznamnějšího člena EU, jejíž politická kariera je však spojována se schopností kompromisů, nikoliv se schopností prezentace odvážných vizí a jejich realizací.

Evropská unie tak získala oddechový čas do příštích voleb a je otázkou, jak s tímto oddechovým časem naloží. Pokud se podaří v příštích letech nalézt muže schopného formulovat jasnou vizi a realizovat ji, muže dostatečně charismatického, aby ho muži respektovali a ženy obdivovaly, má Evropa ještě šanci. Pokud se to nepodaří, skončí na chvostu ekonomik řízeních muži s jasnou vizí (Putin, Si, Trump).