Volání po vizi nebo nové teorii je vždy velmi jednoduché a má do značné míry zastřít intelektuální vyprázdněnost autora. Vždyť na problém jsem již upozornil, a tak jsem udělal pro jeho řešení z mé strany maximum, teď ať "zapracují" vizionáři nebo teoretici.

Oba tyto alibistické názory jsou obsaženy v příspěvcích Adama Votruby – viz http://casopisargument.cz/2019/10/18/jak-rozumet-sporu-o-neomarximus/ i Jiřího Weigla - viz http://institutvk.cz/clanky/1408.html., které jsem podrobněji okomentoval v předchozích příspěvcích. Zatímco Adam Votruba v závěru svého příspěvku pokládá otázku "Jak by měla reagovat sociálně demokratická levice na aktivity vycházející z myšlenkového prostředí nové radikální levice? Jak by měli socialisté reagovat na "levici", pro kterou jsou demokracie a proletariát největší překážkou v uskutečnění jejich hlavního cíle?", Jiří Weigl pouze konstatuje "Celý západní svět se ocitá na fatální křižovatce a my s ním".

Pokusme se podívat na problém bez ideologické předpojatosti.

Nerovnoměrný hospodářský a sociální rozvoj jednotlivých společností v minulosti i v současnosti a zřejmě ještě dlouho v budoucnosti je samozřejmě značně ovlivněn klimatickými podmínkami nebo surovinovými zdroji každé jednotlivé společnosti. Zkušenosti z historie ale ukazují, že i společnosti s podstatně horšími klimatickými podmínkami nebo omezenými surovinovými zdroji jsou schopné dosáhnout úrovně společností disponujících lepšími podmínkami, nebo je i překonat. Schopnost efektivně zhodnotit veškeré zdroje je dána i strukturou členů společnosti (vzdělání, zdravotní stav) ale i nehmotnými impulsy (kultura, právní systém, disciplinovanost, víra).

Často neočekávaný rozvoj společnosti vyplývá ze zdrojů, které jsou na první pohled jen obtížně identifikovatelné, často naopak dochází k úpadku společnosti, aniž jsou pro to zřejmé důvody. Některé zdroje rozvoje, ale i příčiny úpadku jsou dlouhodobé a jejich vliv na společnost se projeví se značným časovým odstupem.

Zlobit se na Karla Marxe, že se dnes na nás ze Západu řítí nejrůznější neomarxismy, které jsou našemu kulturnímu okruhu cizí a kterým nerozumíme, je jen levné intelektuální cvičení. Skutečnost, že se jich dokonce po zkušenosti s jedním z těchto marxismů (tzv. reální socialismus) obáváme, by mělo být výzvou k jejich hlubšímu pochopení a nalezení adekvátní odpovědi.

Karel Marx byl produktem své doby. Jeho intelektuální odkaz je plně konzistentní s tehdejším rozvojem společnosti. Kdyby nebylo Karla Marxe, jistě by se našel jiný intelektuál, schopný popsat tehdejší společnost. V detailu by se možná jejich názory lišily, ale základní východiska by byla velmi podobná. Skutečnost, že se i dnes, více než 100 let po jeho úmrtí s jeho intelektuálním odkazem střetáváme a že pro řadu sociálních skupin je inspirací, vnímanou však jinými sociálními skupinami jako destrukce, svědčí spíše než o síle jeho myšlenek o neschopnosti s těmito inspiracemi efektivně pracovat ku prospěchu celé společnosti.

Konečně kritériem efektivního řízení společnosti je její schopnost reprodukce, plynulého přechodu ze starší generace na mladší generaci, tedy trvání v čase, bez hlubokých a dlouhodobých propadů v hospodářské a sociální úrovni.

Společnost reálného socialismu (sovětského typu socialismu) zkolabovala právě proto, že ztratila schopnost reprodukce. Ideová síla společenského vlastnictví (víra) se vyčerpala. Nastupující Gorbačovova generace již nevěřila v uvědomělost všech (nebo alespoň většiny) členů společnosti, schopných efektivně pracovat jenom proto, že je jim to ukládáno nomenklaturní vrchností, skutečným vlastníkem veškerého bohatství. Sovětský socialismus přežíval dlouhou dobu pouze schopností uplatnit brutálně direktivní nástroje, známé prakticky z celé jeho historie (válečný komunismus 1918-1920, kolektivizace a industrializace 1929-1938, válečné přídělové hospodářství včetně dozvuku stalinismu 1941-1956, studená válka s karibskou krizí a vietnamskou válkou 1961–1975). Válka v Afganistanu (od roku 1980), která nebyla skutečnou globální krizí, nebyla již schopna vnutit společnosti opět akceptaci dřívějších totalitních nástrojů řízení. Naopak její zdrojová náročnost dále ohrozila stabilitu systému. Možná dobře míněný Gorbačovův pokus o stabilizaci systému pak během několik let skončil jeho totálním kolapsem.

Do obdobné situace se dnes dostává západní společnost. I ona ztrácí schopnost reprodukce. Porodnost je v Evropské unii hluboko pod stavem potřebným i pro pouhou prostou reprodukci, o akceptaci, a dokonce podpoře vztahů, z nichž žádný potomek nemůže vzniknout, ani nemluvě.  Přístupnost k surovinovým zdrojům se trvale zhoršuje vstupem nových globálních spotřebitelů do tradičních evropských kolonií - surovinových základen, historická intelektuální i technická převaha se ztrácí, úroveň tradičního vzdělání klesá stejně jako schopnost kritického myšlení, o nějaké jednotící evropské ideji (kultuře, víře, disciplíně) ani nemluvě.

Ještě po skončení druhé světové války byl silným impulzem pro hospodářský a společenský rozvoj Evropy německý entuziazmus, snaha německé populace vyrovnat se s válečnými škodami a stát se opět velkým evropským hráčem.  Ale již první poválečná generace, která bezprostředně válku nezažila, se s tímto entuziasmem neztotožnila. Stejně jako u nás se nastupující popřevratová generace, která nezažila ohromné vzedmutí společnosti po Listopadu 89, s tímto vývojem neztotožňuje. Odpor nové západoevropské generace k poválečnému nadšení vyústil v 70. letech 20. století dokonce v terorismus, zejména v Německu (RAF) a Itálii (Rudé brigády). Nebude možná daleko od pravdy, že současné protivládní demonstrace "chvilkařů" jsou předzvěstí budoucího mnohem radikálnějšího protispolečenského vystupování.

Podstatné je, že západní společnost rezignovala na boj s radikalismem a vypořádala se s ním tím, že ho absorbovala. Tradičně konzervativní německá strana CDU, historicky založená na křesťanskosociálních a demokratických principech pod vedením Angely Merkel tak zezelenala a zčervenala, že se od čistokrevných Zelených a extrémní Levice již téměř neliší (např. viz http://casopisargument.cz/2019/11/07/co-bude-dal-s-cdu/ ).

Stojíme tedy, slovy Jiřího Weigla skutečně "na křižovatce".

Tak, jako ti vnímavější u nás cítili od počátku osmdesátých let stále silněji prohlubující se společenskou krizi a její vyvrcholení v Listopadu 1989 je nijak nepřekvapilo, tak i ti vnímavější dnes cítí blížící se krizi Evropy. Na rozdíl od nás v 80. letech však nemá Evropa šanci se vrátit k nějaké tradiční parlamentní demokracii a tržní ekonomice, může pouze dále a dále upadat do svého bezvýchodného marasmu, se kterým se nastupující generace stále více a více ztotožňují.

Evropa není žádný homogenní geopolitický útvar. I z hlediska čistě geografického jde o celkem podivný výběžek asijského kontinentu s mnoha vlastními "podvýběžky". To, co dříve Evropu sjednocovalo byla řecká kultura (Alexandr Velký a helenizace východního středomoří až kamsi do Persie), římská kultura (kromě území Germánů téměř celá Evropa a celé středomoří) a po pádu Říma plynulý přechod k evropskému křesťanství od Lisabonu až po Vladivostok.

Nástup kapitalismu a jeho ztotožnění se v počáteční rozvojové fázi s národnostním principem vedl k emancipaci evropských národů. Národní státní infrastruktura se výrazně podílela na koloniální expanzi, na zajištění surovin pro domácí výrobu a na odbytu hotových výrobků. Spory mezi mocnostmi se často řešily v koloniích a Evropa tak byla do určité míry ušetřena. Absence kolonií v držení Německa a nemožnost řešení pnutí vyplývajícího z nerovnoměrného hospodářského rozvoje pak vyústilo ve dvoufázovou globální válku 1918 – 1945.  Po skončení této války dalších 45 let část Evropy pod deštníkem Spojených států a část Evropy pod deštníkem Sovětského svazu sledovaly konfrontaci těchto globálních hráčů. Bylo to pohodlné, a tak západoevropské struktury rezignovaly na ambici hrát významnější úlohu v globalizujícím se světě. Primárně se orientovaly na vnitřních agendy, které v počátečním období nabízely jistě zajímavé rozvojové impulsy. Charakter těchto impulsů byl však především ekonomický, a tedy obecně akceptovaný. Rozpad Sovětského svazu a integrace bývalých jeho satelitů do stávajících evropských struktur přišel bohužel v okamžiku, kdy se ekonomické impulsy vyčerpaly a bylo nutné hledat impulsy převážně politické (politická integrace).

Jestliže na počátku evropského integračního procesu každý chápal a přijímal výhody celní unie, volného pohybu kapitálu i volného cestování a možnosti hledat si práci a uplatnit se v širokém unijním prostoru, chápání potřeby politické institucionální integrace takovou podporu již nevykazuje. Klasické "upřednostňování vůle nad hmotou", tolik nám známé z období budování socialismu, bagatelizuje realitu a pro její "umravnění" sklouzává k direktivě. Zatímco v zemích sovětského socialismu byl tímto svorníkem marxismus-leninismus výrazně podporovaný vojenskou silou Sovětského svazu, v Evropské unii nic takového není. Hledání tohoto svorníku pak sklouzává k multikulturalismu (podpora migrace), extrémnímu rovnostářství (genderismus, homosexualismus apod.) a potlačování vědy a zdravého rozumu (klimatický alarmismus). Mocenským garantem tohoto procesu může být snad pouze Německo, což vzhledem k jeho podílu na posledním válečném konfliktu vyvolává spíše obavy, než naději.

Tak jako v hlavních "pravdách" marxismu-leninismu nikde nebyl technický pokrok a inovace, ani v novodobých "pravdách" multikulturalismu, genderismu či klimatického alarmismu nelze najít mechanismy podporující zásluhovost a osobní odpovědnost při tvorbě společenského bohatství.

U všech ostatních globálních hráčů (Spojené státy, Rusko, Čína) existují silné integrační tendence se silnou jednotnou vůlí, která se i ve vnitřním politickém životě projevuje celostátními politickými stranami, schopnými předkládat své vize a formulovat systémová opatření k jejich realizaci. V Evropě se ani toto zatím nepodařilo a najít alespoň nějaké přibližné rovnítko mezi politickými stranami jednotlivých členských zemí je nemožné. Postupná eroze tradičních politických stran na ose levice - pravice a jejich nahrazování národními politickými uskupeními vznikajícími často ad hoc možný konsensus jen komplikuje. Neschopnost unijních struktur etablovat se jako skutečně plnohodnotní a obecně respektovaní representanti jednotné Evropy pak vyvolává v jednotlivých členských zemích tlaky na udržení nebo dokonce posílení tradičních národních struktur, a to až tak silně, že se od unie odpoutávají (brexit). Rozpaky z tohoto vývoje u bývalých satelitů Sovětského svazu by nikoho neměly překvapovat. Přes často i vojensky prosazovanou marxisticko-leninskou politiku, vždy míra jejich národní suverenity byla větší než současná prosazovaná bruselskými unijními strukturami. 

Evropa je dnes na sestupné vývojové trajektorii a jen obtížně budeme hledat parametry, v nichž by výrazně předstihovala ostatní globální integrační uskupení. Evropa svůj čas pro emancipaci jako rovnocenného partnera ostatních globálních hráčů promrhala a stane se zřejmě jejich kořistí. Prohlubující se dezintegrační tendence vyvolané právě neschopností unijních struktur srozumitelně artikulovat společné zájmy nakonec přivedou její jednotlivé členy do euroasijského společenství. Již dnes bychom proto měli přemýšlet o tom, co tomuto společenství nabídneme. Nebude-li co nabídnout, budeme jen odbytištěm čínského zboží a ruských surovin s perspektivou permanentního snižování životní úrovně a stále se prohlubující zadluženosti.