Evropě chybí společný příběh

  

Zdeněk Vopat se na stránkách komentátorského webu časopisu Argument zamýšlí nad nedostatkem evropské vize, evropského společného příběhu ( http://casopisargument.cz/2019/01/31/evrope-chybi-spolecny-pribeh/ ). Docent Valenčík na svých stránkách radim.valencik@pise.cz dokonce vidí nalezení silné vize jako nutnou podmínku pro přežití lidstva. Různě silnou potřebu vize jistě sdílí více lidí, kterým osud Evropy, a dnes v době globalizace vlastně celého světa, není lhostejný. Skutečnost, že tato vize není evropskou civilizací ani diskutována, natož přijata, neposkytuje příliš optimismu do budoucna. Přitom Evropa ve svých dějinách byla schopná předložit několik pozoruhodných vizí.

 

Základem první vize byla řecká filosofie a demokratický princip řízení společnosti. Tato vize se stala přičiněním Alexandra Velikého mocnou silou schopnou oslovit značnou část Asie a Afriky. Je tak silná, že ještě dnes tvoří základ myšlenkového světa od Lisabonu po Vladivostok.

 

Další vizi předložil antický Řím. Jeho pojetí práva a řízení státu jsou platné ještě dnes v celém euroasijském prostoru, od Lisabonu po Vladivostok.

  

Třetí vizi založenou na morálním a etickém kodexu nabídlo křesťanství. Jak západní křesťanství, tak východní pravoslaví mají společný základ a vypráví společný příběh srozumitelný na obrovském euroasijském území od Lisabonu po Vladivostok dodnes.

  

Další vizi založenou tentokrát na občanských právech nabídla francouzská revoluce a nositel jejího odkazu Napoleon Bonaparte. Bohužel začínající rozvoj buržoazie často založený na národním principu spolu se snahou o francouzskou hegemonii v Evropě i v zámoří veškeré naděje zničily. Proti vizi občanské společnosti se tak postavila vize nastolení původního stavu před francouzskou revolucí a kvietismus, tedy náboženský etický názor hlásající trpný a pasivní vztah k životu. Nově vzniklá Svatá aliance Rakouska, Pruska a Ruska, založená na tzv. "křesťanské solidaritě" (Rakousko – katolické, Prusko – luteránské a Rusko – pravoslavné) se stala nositelkou vizí pro následujících sto let.

 

V průběhu 19. století bylo ale jasné, že se dynamický rozvoj kapitálových skupin v Německu, Francii i Rusku dostane dříve nebo později do přímého střetu s touto vizí. Poslední kapitolou této vize byla představa, že příbuzenský vztah vládnoucích dynastií Británie, Pruska a Ruska odvrátí blížící se střet národních kapitálových skupin. A když už válka v roce 1914 začala, stále se očekávalo, že příbuzní císaři a králové válečný stroj zastaví, že se domluví a předloží vizi spolupracujících monarchií od Lisabonu po Vladivostok.

 

Dodnes není vlastně jasné, jak válka vypukla (vypadá to tak, že šlo v podstatě o nedorozumění - viz např. vynikající kniha od Christophera Clarka "Náměsíčníci – jak Evropa v roce 1914 dospěla k válce"). Přesto následky války z let 1914-18 měly naprosto fatální důsledky pro euroasijský sociálně kulturní prostor. Více ideologický, než hospodářský nesoulad mezi západní (soukromokapitalistickou) a východní (státně kapitalistickou) Evropou nenabízel žádný prostor pro silnou, společně akceptovanou vizí. Každá z částí Evropy vytvářela svou vizi spojenou se získáním dominance nad druhou částí Evropy. Antagonismus obou částí Evropy byl nepřekonatelný a trvá dodnes.  

 

Pád berlínské zdi, jako symbolu rozdělení Evropy dal ohromnou možnost pro vyjádření nové, jednotné euroasijské vize. Bohužel žádný vizionář se neobjevil, žádná vize nebyla nabídnuta. Rozdělení Evropy tak zůstalo a trvá i nadále. Žádné známky sbližování nebo společného hledání nové vize se neobjevují. Naopak zklamání východní Evropy z postavení, do kterého byla západní Evropou dotlačena v posledních třiceti letech, spíše obě části Evropy oddaluje. Potřeba emancipace Evropy v probíhajícím globalizačním procesu je životně důležitá a může být realizována jen na půdorysu euroasijském, tedy jako spojenectví Evropské unie a Ruské federace. Jedině tak bude Evropa schopná stát se rovnocenným partnerem jiným globálním uskupením jako je Čína (jihovýchodní Asie) a Amerika (USA včetně Mexika a Brasilie).   

 

Vize, má-li být silná a inspirující musí být založena na kooperaci, konsensu, společném hledání cesty. Bavíme-li se tedy o evropské vizi, musí to být vize pro celý hospodářskopolitický prostor od Lisabonu po Vladivostok, musí být založena na hodnotách antického Řecka a Říma a evropského křesťanství.