Poslední dobou více přemýšlím o tom, co bych jednou chtěla udělat a co bych chtěla udělat už teď. Co kdyby jsme se do toho teď ponořili?

Přineste si čaj a nějaké dobroty, tohle bude dlouhý článek.

Každý z nás byl jednou tázán, čím chce být, až vyroste. Mnoho z nás říkalo astronauty, princezny, veterinářky, fotbalisty  a  podobné nápady. V té době jsme ještě netušili, jak těžké bude se dostat na některé z těhle pozicí, speciálně ta princezna :D. Později jsme začali chápat, že jde opravdu o hodně, že jednou budeme muset platit daně, nájem, jídlo a další důležité věci, a podle toho jsme znovu přemýšleli, co chceme být, a brali to víc realisticky. Vybírali jsme podle toho, co nám jde a co nás baví, a někteří pořád vybírají, třeba jako já. Já pořád nevím, co bych chtěla být, nebo co by mě bavilo. Taky jde o dostupnost školy, a i o cenu.

Vždycky mě zajímalo, co lidi chtějí dělat a proč to chtějí dělat, protože občas nemůžu pochopit, proč někdo chce dělat nějaké povolání. Třeba gynekolog. Proč by to chtěl někdo dělat? Protože někdo musí, nebo protože chce, sám od sebe? Baví mě poslouchat důvody lidí. Baví mě poslouchat, proč lidi chtějí něco dělat, protože každý člověk má jiný, originální důvod, proč chce něco dělat, a ne jen proto, že to dobře vydělává.

To se mi na tom líbí nejvíc, ta originalita lidského názoru. Jak  už jsem napsala, každý má svůj originální, jedinečný názor. Jeden klu ode mě ze třídy chtěl být kuchařem, protože mu nic moc nešlo. Jiná holka chtěla být právničkou (tímhle zdravím mojí Dianku :D), protože měla dobré známky. Ale pak jsou tu ti, kteří nevědí, a mezi ty patřím.

Já se totiž nikdy neviděla v žádné kariéře. Vždycky jsem byla od přírody líná, takže jsem u ničeho moc dlouho nevydržela, kromě zpěvu a psaní. Nad tím, že bych byla zpěvačka, jsem ani nepřemýšlela, protože je všude okolo strašně moc lidí, co třeba umí zpívat dobře jako já, a je jich tu hodně, co umí zpívat líp než já, a ti si zaslouží místo na konzervatoři víc, než já, takže jim nechci kazit tu už tak malou šanci, jakou v dnešní době mají. A o tom, že bych byla spisovatelka, jsem přemýšlela, ale nikdy nijak do hloubky. Vždy jsem skončila u toho, že bych to dělala jako koníček, nebo vedlejší práci.

Když jsem byla malá a koupili jsme si náš první notebook, začala jsem v Microsoft Office Word psát příběh o malém křečkovi, který utekl z domova a potkával různá jiná zvířata a lidi a zažíval s nimi mnohá dobrodružství. Řekla jsem si, že jednoho dne to zpublikuji celému světu, budu to překládat do všech jazyků a budu slavná spisovatelka, díky tomu křečkovi. Bohužel jsem to už vymazala, takže sem nemůžu napsat ani úryvek.

Psala jsem i do hodně literárních soutěží, co jsme pořádali ve škole, nebo v městské části. Jednou jsem dokonce s dvěma kamarádkami sepisovala příběh, který měl být podobný knize. Jmenuvalo se to Mopsí Dobrodružství a bylo to SKVĚLÝ. Bohužel jsme se neumístily, což nás trochu mrzelo, ale stejně by jsme nevyhrály nic jiného, než deskovou hru, možná i Milku a propisky.

Nechám tady úryvek, a komu by se to líbilo, ať mi dá prosím vědět. Připomínám, že jsem to nevymyslela a nepsala celé sama!

Zanedlouho narazili na velké smetiště, na kterém se pohybovalo množství koček.Některé byly černé, jiné bílé, některé strakaté, jiné jednobarevné, byly tu perské kočky i siamky, i hubené i tlusté, prostě jakoukoliv kočku si dokážete představit. Ležely na odpadcích, roztrhaných gaučích a zničených autech, na luxusních postelích, pohovkách a polštářích, ale jedna věc je všechny spojovala- zpěv.

            Kočky je nepřivítaly, jen se jim vysmívaly a škádlily je. Ani jeden z bratrů nebyl z jejich chování nadšený. Najednou jedna kočka hbitě sebrala Falcovi mapu z tlamičky a vyrazila rychlostí blesku na strom.

Tohle mě donutilo si vzpomenout na můj článek o mé babičce, která zemřela skoro před devíti lety. Ve škole jsme dostali za úkol napsat, proč bychom chtěli být jako naše babička/náš dědeček. Z každého ročníku druhého stupně byl vybrán jeden nebo dva lidé, co vyhráli. Mezi ně jsem se dostala i já. 

Byla jsem doopravdy překvapená, protože jsem nečekala, že zrovna JÁ bych se mohla dostat do nejlepších z druhého stupně. Dostali jsme diplomy a knihy, vyfotili se a šli do našich tříd. Později mě a jedné holce z devátých tříd bylo oznámeno, že všechny práce byly poslány na úřad městské části, a že naše výtvory se umístily. Ta soutěž byla prý celopražská. A já jsem si pomyslela: wow. Takže po několika dních jsme jeli do Nuslí, na městský úřad, kde jsme vypily pomerančový džus, uchutnaly lahodné jednohubky, koláče a ovoce a poslechly si, kdo byl na jakém místě. Bylo zde mnoho dalších dětí z jiných škol a jejich rodičů, ba dokonce i prarodičů. 

Z osmých ročníků jsem se umístila druhá. Byla jsem moc ráda, protože kdybych byla první, musela bych svoji práci všem přečíst, a to bych nechtěla, protože moje práce byla i trochu emotivní a nebylo by mi příjemné to před tolika lidmi číst. Dostala jsem deskovou hru, kniku a čokoládu. A samozřejmě diplom. Když jsme dorazila domů, byl povyk. jaké to tam bylo? Ukaž, co jsi dostala! (Moje maminka si málem zarámovala ten diplom.)

Tímhle jsem chtěla říct, že pokud máte něco rádi a baví vás to, pokračujte v tom, zlepšujte se a dostane se vám odměny. Jen to nikdy nevzdávejte. Protože to jsou vaše sny, a na snech se musí pracovat a věřit v ně, aby se vyplnily.

Co jste vždy chtěli dělat vy? Kačka.