Každý z nás má (snad) nějakého toho kamaráda/rádku, ti šťastnější i přítele/lkyni (a tím nemyslím ... vítecomyslím ;). Já mám ještě BRATRSTVO!

Uznávám, název je to blbej. Obzvlášť, když dobrou půlku tvoří ženy, navzájem se neznáme a nikdy jsme spolu nepromluvili ani slovo. A pokud ano, pak jedině takové, co se zatřepetá ve větru a odletí dřív než řeknete Popokatepetl, třeba při pouštění někoho do dveří nebo na autobusové zastávce. Ale lepší slovo mě nenapadlo.

Není nic divného potkávat ty samé lidi při cestě do práce a z práce, nebo při pravidelném nákupu v supermarketu, jenže my z BRATRSTVA se potkáváme v různých denních dobách a na místech, kde člověk známe tváře nehledá. V čítárně knihovny, na zarostlé stezce za průmyslovou čtvrtí u řeky. V malém krámku se sypaným čajem a praženou kávou, na nejzapadlejší lavičce v městském parku. Ve vetešnictví, na vyšlapané cestě kolem kolejí přes železniční most. Když se míjíme a díváme jeden na druhého, ten vzájemný pohled je jiný než obvykle bývá. Trvá déle. Neusmíváme se jeden na druhého, ani brvou nehneme, jen se na sebe díváme a v tom pohledu je takové pokývnutí, takový tajemný pozdrav a ujištění, že o sobě víme.

Kolikrát si říkám, jestli jsem někoho z nich v minulosti neznal a nezapomněl na to. Všichni patříme do stejné generace, jako děti jsme mohli chodit na stejné hřiště, do stejné školy, do stejných kroužků. Ale fakt nevím. Nepamatuju si. Taky mám někdy chuť zjistit, jak se jmenují a kde bydlí, jenže ... ne to ne.

V tom našem míjení je kouzlo. Neznáme se, nemluvíme spolu, přesto je každý den, kdy někoho z nich potkám, jinačí než ostatní.

A co vy? Máte kolem sebe taky podobné BRATRSTVO?