Malá úvodní poznámka - jak už jsem psal, vytvořil jsem si novou rubriku a chci si povídat o vážnějších věcech. Ale hned s prvním tématem mám problém. Vymyslel jsem si ho už před pár lety, jenže - bohužel - od té doby s ním někteří z mých přátel (modří tentokrát vědí) získali mnohem větší zkušenosti, než které jsem kdy získal - nebo kdy získat chtěl - já. Pak mě napadlo, že možná než zamyšlení samo o sobě bude zajímavější diskuse pod ním. Tak uvidíme.

≈ ≈ ≈

Když jsme se na konci osmé třídy rozprchli na různá učiliště a střední školy, změnily se naše každodenní styky - vždyť jsme byli nejen spolužáci, ale hlavně kamarádi ze stejného domu, ulice, čtvrti - v občasná setkání v ranních, či odpoledních průvodech městem, případně v krátká setkání před vchody domů, nebo odpadkovými kontejnery. A o další 3, 4 roky později se občasná setkání změnila v náhodná.

Až kolem našich 25 jsme se začali opět potkávat častěji. A zpravidla už u toho bývaly kočárky, děti, partneři a plno otázek. Zrodily se nepravidelně pravidelné třídní srazy a člověk se dovídal kdo, kde a s kým, a taky kdy a proč, a jak to klape a ... znáte to sami. Vznikaly partnerské a manželské svazky, zakládaly rodiny, na svět přicházeli potomci a vypadalo to jako idyla.

Jenže pak se přiblížila 30 a idyla se rozpadávala. A s ní i partnerské vztahy a manželství.

V základní škole nás naučili spoustu užitečných věcí jako číst, psát, logicky uvažovat, ale čím starší jsem, tím obsáhlejší mám v hlavě seznamy toho, co nás učit nemuseli a místo toho učit měli. Snad je znakem vzdělanosti umět nazpaměť např. periodickou tabulku chemických prvků, jenže za a) pokud neděláte do chemie (schválně, kolik % žáků základních škol asi dělá), za b) pokud vášnivě neluštíte křížovky nebo za c) pokud nechodíte na večírky zvrhlých profesorů, je vám to v praxi k ničemu.

Horní příčky seznamu "povinná životní výbava” okupuje téma LÁSKA A PARTNERSKÝ VZTAH. Nebo možná výstižnější; Láska a partnerský vztah jsou dvě různé věci - nepleťte si je - pamatujte si to - a tři vykřičníky!!!

Vědci tvrdí, že láska je jen soubor chemických reakcí a víte co? Myslím, že mají pravdu. Milovat někoho, těšit se z jeho existence, z blízké přítomnosti, letmých dotyků i něžného milování, dokonce i tvrdého agresivního sexu - proč ne? - znamená, že se nám v těle vaří kotel hormonů a velitelé jednotlivých frakcí posílají tajné agenty krví až do našeho mozku, kde chaoticky odpalují jednu nálož endorfinu za druhou. To v nás vyvolává příjemný pocit, BLAHO. Jenže funkční vztah nemůže být založen na slastné bouři hormonů. Vztah je opakem chaotické lásky, vztah jsou pravidla, vztah znamená řád.

Láska je podobná utišujícímu léku. Zbaví vás bolesti, zaplaví tělo klidem. Ale stejně jako na silný lék si i na ní (tu konkrétní) tělo zvykne a bude ji chtít častěji a ve větších dávkách. A když ji nedostane ... člověk, který si to neuvědomí bude jako narkoman. Zničí jakýkoliv vztah. Jakkoliv dlouhé a plodné přátelství, jen aby dostal svojí dávku. A klidně znovu. A zase.

Je mi smutno, když vidím vztah dvou lidí, kteří jsou zamilovaní, ale jejichž vztah nefunguje. Partnerů, kteří podléhají jeden druhému v návalu emocí a jsou neschopní se doopravdy domluvit, uzavírat mezi sebou obchody a mít povědomí, že partnerský vztah JE určitým druhem obchodu, kdy se každý z partnerů něčeho vzdává, aby něco jiného získal! Je mi smutno, protože vím, že pro ten vztah neplatí "dokud je smrt nerozdělí” a až vyprší jeho čas, bude bolet! Hodně bolet.

Partnerský vztah/manželství je dohoda. Mám tě rád, nejen to; miluju tě, zbožňuju tě, ale taky vím, že už nechci být na všechno sám. Udělám za nás za oba polovinu věcí a druhou obstaráš ty. Bude to jednodušší, snazší, výnosné pro oba. A k tomu budem zamilovaní áááách!

Když si to předem oba uvědomíte, tak až se láska vytratí (a věřte, že nejspíš vytratí), pořád vám něco hodnotného zůstane. Pokud ne, zbyde jen zklamání, zášť, nenávist, hořkost, sebeobviňování.