Keigi odešel do místnosti s divnou studenou židlí, tak jsem si sem vlezla chvilku já. Onehdá jsem koukala páníčkovi přes rameno a viděla jsem u Ohněty zápisky Kevina a Pipina. Tak jsem chtěla taky svůj zápisníček, ale ty dva ptáci anduláci, co tu se mnou bydlí, se mi do toho hned začali plést a nic z toho nebylo.

Ale před chvílí jsme se vrátili z večerní procházky, a když jsem prozkoumávala křoví v okolí - to musím, víte? Aby tu nedělali vrabčáci a kosáci binec! - vzpomněla jsem si na to. V pokoji je tma, oba ptáci chrní, tak mám dneska klid.

Chcete věděl něco o mě? Jo? Fajn. Jmenuju se Kačenka, ale keigi mi tak neříká. Než to vždycky vyslovil, byla jsem v trapu, tak si to zkrátil na Kačí. Letos mi bylo už sedm. Kdy jsem se přesně narodila, to nevím. Bylo to někdy před Vánoci. Vyprávěli mi, že mě našli děti vyhozenou za plotem v jedný zahradě jako čtyřtýdenní mrně. Bylo to v lednu, hrozná zima byla a já se celá třásla. Moc si toho nepamatuju, jen o tý zimě a strachu se mi někdy zdá a pak se celá klepu a cukám sebou a kníkám.

Děti mě odnesli k sobě domů, jenže tam už psa měli a donesli mě jejich sousedce. Tam bylo moc dobře. Teda ty první měsíce. Potom musela panička chodit do práce - do tý doby byla doma s takovým člověčím špuntem - a já byla celý den sama doma. To jsem nikdy předtím nebyla. Bála jsem se, že už se mi třeba nikdo nevrátí, a tak jsem kňučela a plakala a štěkala, až se rozhodli mi najít jinýho páníčka.

U něj jsem do teď. První tři dny se mi strašně stýskalo. V noci jsem plakala schoulená v jeho náručí a první týden jsem ho nenechala jít samotného ani na záchod ani do koupelny. Až potom jsem si zvykla. Taky v tom moc pomohla jeho panička, nebo maminka to byla? Byla to moc hodná paní. Brala mě na klín, mazlila se se mnou - to mám ze všeho nejradši. Jak já se umím mazlit! To byste koukali! Taky na procházky jsem s ní chodívala, protože se mnou byla přes dva roky doma. Jenže potom byla asi nemocná. Ležela pořád v posteli - já tam ležela s ní; někdy - pak jednoho dne odjela a už se nikdy nevrátila.

Ale i páníček je fajn. Jen kdybych nemusela tak poslouchat. Když si mě přivedl domů, začal mě nutit si sednout, lehnout, venku jsem nesměla utíkat, musela zastavovat u silnic, učit se chodit na vodítku i bez něj. No hrůza hrůzoucí! To jsem před tím nikdy nemusela! Aspoň že ty piškoty za to každé ráno dostanu. Ty mám ze všeho nejradši. A miluju takový ty malý bílý bobečky. Jak se to jenom ... rejže, rýže. Nebo tak nějak. Ani v ní nemusí být maso, sním to jen s mrkvičkou, hráškem a tak. V jídle nejsem vybíravá.

Co bych vám tak ještě dneska ... Už vím. Ta malá fotka nahoře, to jsem já. Z dneška. Keigi za mnou pořád běhá s nůžkama a hřebenem a chce mě teď na jaro ostříhat, jenže když mě to tak nebaví a nebaví. U toho se musí stát a to já prostě nedokážu. Dvě tři vteřiny, prosím. Ale dýl?! To se na mě nezlobte. Já jsem loveckej pes, vlastně fena. Ačkoliv ...

Když jsem nalezenec, tak ani nevím, jaký mám původ. Vypadám stejně jako anglický kokršpaněl. I jako ten od vedle s papírama. Jen jsem trochu menší než ostatní. Ale prý je to tím, že mě unesli od maminky dřív než měli. Nikdo mi nechce těch sedm let věřit. No co, dyť je to fuk.

Ááá .. keigi už se vrací. Musím končit. Ale zase se ukážu. Ráda jsem vás poznala. Pusu a pac, Kačka.