Když se narodila neteř, vlastně ne, až když povyrostla ... ale to je jedno. Zkrátka a dobře, před pár lety jsme vyhrabali ze sklepů staré krabice s poklady našeho dětství. Vedle stavebnice Merkur a řady stolních deskových her jsem tam našel tři angličáky, čtyři postavičky šmoulů z gumy, raketu co svítí, dvě hopsakoule, plechového fotbalistu s drátěnou brankou a plechovým brankářem na tyči, jednoho 15cm meďáka na setrvačník, pár dalších drobností a spoustu vzpomínek.

Jednu hračku jsem ale v žádné krabici hledat nemusel. Když mi byly 4 roky, dostal jsem k Vánocům medvídka. Nevím, proč jsem si ho tak oblíbil. Ani nemá jméno. Je to jen "méďa". Nepamatuju si, že bych si s ním opravdu někdy hrál, jen byl pokaždé někde kousek ode mne. Na posteli, stole, poličce, v knihovně. Jednou byl na pokraji zkázy, to když se mu rozpáral zadeček, odpáralo oko a téměř upadla hlava. Pak jsme se vrátili z letních prázdnin u babičky a můj méďa byl vyspravený. Díky mami, díky tati.

To už bude tak 15 let. Od té doby potřeboval šití ještě dvakrát. Hlavu má nakřivo, jednu nohu drobátko vychýlenou a na dotek připomíná hrubý koberec. Ale co na tom?

A co vy? Taky máte podobného přítele?