Už na konci minulého školního roku nám rodičům byly rozeslány dotazníčky, zda preferujeme lyžák v Alpách za cca 6 tisíc, nebo v tuzemsku za asi polovičřní cenu. Zaškrtli jsme tuzemsko, jelikož Bára nelyžuje. Navíc, vzhledem k téměř nulovým možnostem lyžování v oblasti, kde žijeme, je velmi nepravděpodobné, že by se tomuto sportu v budoucnu dále věnovala.

 

Báře jsem oznámila, že pokud si polovinu částky ušetří z letní brigády, tak klidně může jet. Jak jsem později zjistila, podobný postoj zaujalo i mnoho dalších rodičů.

 

V říjnu přišly podrobné informace o lyžáku v Alpách. Cena 6 tisíc za 4 dny s plnou penzí vč. dopravy, pojištění a permanentky na vlek. K tomu i nějaký odborný instruktor. V závěru poznámka, že kurz se neuskuteční, pokud se přihlásí méně než 25 účastníků, protože v tom případě by si pedagogický dozor musel svoji účast taky zaplatit. Podrobnosti o kurzu v tuzemsku žádné, jen že cenově by to vyšlo asi na polovinu a bez záruky sněhu. Opět návratka s otázkou preference. protože si Bára odmítla lyžák spolufinancovat, zaškrtli jsme opět tuzemsko.

 

Nakonec se přece jen jelo do těch Alp. Přihlásilo se 28 účastníků z celkového počtu 65 studentů. Myslím, že demokracie v tomto případě dostala pěkně na frak. Vždyť to není ani polovina!

 

Konečně se dostávám k tomu, proč vlastně Bára nejela. Jsme snad takový socky, že si to nemůžeme dovolit? Ano i ne. Nežijeme sice na vysoké noze, ale 6 tisíc není zas tak velká částka, aby se v našem rozpočtu v případě potřeby nenašla. Problém spíš byl v tom, na jaký účel. Platit "lyžování na ledovci" člověku, který v životě nestál na lyžích, je (alespoň podle mého názoru) plýtvání.