Před pár dny jsem byla svědkem jedné příhody: Maminka si hrála s holčičkou na písku. Přišla jiná holčička a začala je otravovat. Házela po nich písek, brala jim hračky z rukou, strkala do nich... Maminka z pískoviště vynaložila všechen svůj um, aby toho ten spratek (promiňte mi ten výraz) nechal. Napřed se ji snažila zapojit do hry, později už ji jen bezmocně okřikovala. Nakonec se rozhodla hřiště opustit. Maminka spratka jí při odchodu jen nevzrušeně z lavičky řekla: "Měla jste jí dát na zadek." A víc situaci neřešila.

 

Mně se v mysli vybavil podobný zážitek starý asi 16 let. Tehdy bylo Báře něco málo přes rok a chodívali jsme na podobné dětské hřiště. Bývalo tam spousta dětí a mezi nimi jedna obzvláště zlá holčička Kateřinka. V té době patřila mezi nejstarší děti na hřišti, bylo jí asi 2,5 roku a sebevědomí ani ostré lokty jí rozhodně nechyběly. Brala si bez ptaní, co se jí zlíbilo. Pokud jí někdo něco nechtěl dát, neváhala si to vzít násilím - ať už ranou, kopanci nebo škrábáním druhých dětí.

 

Její maminka ji klidně nechávala takto řádit a nám ostatním, co si dovolili proti takovému chování něco namítnout, celkem trpělivě vysvětlovala, že bychom se do toho neměly plést a nechat děti, ať se samy porovnají. Aby se prý naučily bránit se samy... Možná měla pravdu, ale jen pokud by se jednalo o stejně staré děti. Nikdo snad nemůže chtít, aby se malé dítě samo ubránilo dítěti 2x tak starému!

 

Kateřinka tedy vesele řádila na hřišti a byla postrachem nejen dětí, ale i některých maminek. Až narazila na mě. Jednou se takhle vrhla na Báru a chtěla jí sebrat nějakou hračku. Bára řvala, ale hračku nepustila. Kateřinka tedy nasadila těžší kalibr a začala Báru "šťouchat" do obličeje.

 

V tom okamžiku jsem vyletěla jak fúrie - nedivte se, vždyť taky mohla Báře vypíchnout oko. Milou Kateřinku jsem seřvala na 3 doby, pohrozila jí, že ode mě dostane na zadek a Báru vzala do náruče a pokoušela se jí uklidnit. Teprve teď jsem si všimla dvou krvavých šrámů na její tvářičce.

 

Mezitím už se do mě pustila její maminka. Co prý si to dovoluju, takhle řvát na cizí dítě a ještě mu vyhrožovat bitím. To neměla dělat! Bářina kapka krve v obličeji odbourala všechny moje zábrany a já se s vervou pustila i do maminy. Seřvala jsem ji snad ještě hůř než toho jejího spratka a od plic jí řekla, co si myslím o ní, Kateřince i té její úžasné výchově.

 

Krásně se mi ulevilo. Zlost a stres ze mě spadl a já si v duchu říkala, jestli jsem to trošku nepřepískla. Pod záminkou ošetření škrábanců jsem opustila hřiště a přemýšlela, jestli se tam budu ještě někdy moci ukázat.

 

Na druhý den jsem šla s obavami do parku. Kateřinka a několik dalších dětí s rodiči tam nebyly. Od ostatních maminek jsem se dozvěděla, že se mi podařilo rozdělit maminky na dva tábory. Někteří byli na straně Kateřinky, ale většina se postavila za nás. Trvalo několik dní, než se Kateřinka a ostatní děti vrátily zpátky mezi nás - mezitím chodily do jiného parku nedaleko, párkrát jsem je tam zahlédla.

 

Kateřinka dál vesele řádila, ale přece jen už i ve svých 2,5 letech dokázala rozlišit, na které děti si troufnout může (= nikdo ji neokřikne) a kterým dětem se raději vyhnout, protože rodiče se jich zastanou. Dokonce se občas stávalo, že i její vlastní maminka ji včas zarazila, pokud se sápala na podstatně menší dítko.

 

Po bouřce se vyjasnilo a na hřišti mezi dětmi i maminkami nastal relativní klid a mír. Všichni jsme na celou událost zapomněli. A mě se to vybavilo až teď po letech, kdy se malá roztomilá holčička pomalu měnila v podobnou Kateřinku.