Přišlo léto. Z našeho Mimi-klubu se vytvořila docela fajn parta maminek a tak jsme si řekly, že by nebylo od věci podniknout společný celodenní výlet. Cíl byl jasný - kam jinam s takovými prťaty, než do ZOO.

 

Původní nápad, jet vlakem a následně městskou, jsme si nechaly pro případ, že by nás jelo max. 5-6. Téměř žádné z dětí zatím nebylo schopné absolvovat tak dlouhou procházku bez kočárku. Což o to, do vlaku bychom se nějak naskládaly, ale představa, jak se po 2-3 postupně přepravujeme z nádraží do cíle, byla poněkud děsivá.

 

Volba dopravy tedy byla jasná. Objednáme si autobus. Jenže... Zase tolik nás není, abychom ho naplnily. Naštěstí podobné kroužky fungují i v některých z okolních obcí, a tak jsme je oslovily s nabídkou, aby se k nám přidali, autobus je může vyzvednout v místě. To se nakonec ukázalo jako dobrý nápad - přihlásilo se 22 maminek a dětí bylo ještě o pár víc.

 

Nastal den D. My dospělí jsme se těšili více než naše ratolesti, které zatím moc nechápaly, co se to vlastně děje. Nástup do autobusu neproběhl tak hladce, jak jsme čekaly. Pro většinu dětí to bylo poprvé a tak se to neobešlo bez pláče nebo rozjíveného zkoumání nových věcí. Maminky se snažily seč mohly, a tak už byli všichni celkem klidní, když se autobus rozjel. Cesta příjemně ubíhala za švitoření dětí a recitace básniček maminkami. Kousek před cílem už to dětičky přestávalo bavit a nám maminkám docházely nápady, jak je ještě zabavit. Naštěstí už jsme za chvíli zastavovali.

 

 

Vyložily jsme kočárky, naložily dětičky a pokračovaly směr ZOO. Musel na nás být docela zajímavý pohled - dovede si představit štrúdl 22 maminek s kočárky? Do ZOO jsme vstoupily společně, dohodly si sraz k návratu a pak jsme se podle zájmu rozdělily na menší skupinky. Ale stejně jsme se skoro na každém rohu potkávaly a sdělovaly si svoje dojmy.

 

My s Honzíkem jsme si to pěkně užili. Nepředpokládala jsem příliš velký zájem o zvířátka a tak mě ani moc nepřekvapilo, že ho z celé ZOO nejvíce zaujala vzduchotechnika u skákacího hradu. Tu opravdu doma nemáme a tak jsem ho nemohla odtrhnout. Další zajímavé atrakce byli montéři s vrtačkami a jiným nářadím opravující nějaký výběh, chlapík s křovinořezem a jeho kolega se sekačkou. A nesmím zapomenout na traktor rozvážející krmení zvířátkům. Teprve druhé v pořadí, co do zajímavosti, se jevily různá dětská hřiště a atrakce pro děti.

 

 

Ze zvířátek ho zaujala pouze ta, která splňovala náročné požadavky batolecího návštěvníka - tedy byla mu známá z obrázků a ještě k tomu se hýbala. V tomto ohledu nikdy nezklamou opice. Také medvídek měl celkem úspěch. Návštěva výběhu koz a jejich krmení bylo trošku adrenalin, ale i to jsme zvládli k nelibosti některých opatrnějších maminek, jejichž děti okamžitě projevily zájem o totéž. Ovšem největší radost byla u klece s jakousi divokou kočkou. Kočka se znuděně procházela z uzavřené (prosklené) části do venkovní klece a zpět. Honzík kočku sledoval a stejně jako ona chodil z venkovní strany sem a tam. Nebylo možné ho odtud odtrhnout. Vydržel to snad hodinu, pak si vlezl do kočárku a spokojeně usnul. Naštěstí už jsme byli téměř na konci prohlídky.

 

 

S ostatními maminkami jsme se sešly mnohem dříve, než jsme se domluvily. A to v blízké restauraci, kam jsme zavítaly na oběd. Dětičky spokojeně chrupkaly ve svých kočárcích a ty neúnavné řádily na přilehlém hřišti. My seděly znaveně a relaxovaly. Přiznám se, že jsem chvíli Honzíkovi záviděla pohodlí kočárku.

 

Nástup do autobusu tentokrát proběhl hladce. Dětičky byly unavené nebo rozespalé. My byly taky grogy, ale shodly jsme se, že to stálo za to.