Je zajímavé, kolik rodiček je nespokojených s péčí v porodnici. Údajně si z porodu i celého pobytu odnášejí obrovské trauma, které ani radost ze zdravého miminka nedokáže zahladit. Taky jsem kdysi zažila porod, který opravdu nepatří mezi ideální. A zřejmě mě to taky poznamenalo, protože v případě druhého porodu jsem téměř hystericky vyžadovala po svém muži, aby byl se mnou na porodním sále.

Díky svému zážitku z porodu v roce 1991 považuju některé dnešní rodičky za skutečně přecitlivělé, jelikož nepříjemný personál je z mého pohledu prkotina. Stejně tak provádění rutinních zákroků - snad až na ten někdy snad zbytečný oxytocin (ale kdo z laiků to může posoudit, že?).

 

Jak to tedy bylo: Nejprve musím připomenout, že v roce 199x nebylo běžné, aby mladá rodina měla vlastní auto a většina obyčejných lidí si k odvozu do porodnice volala sanitu. Tady je další úskalí, jelikož v roce 199x nebylo ani běžné, aby každý měl doma na stolku telefon (mobily nebyly vůbec).

 

Úplně první věc v souvislosti s porodem - moje spádová porodnice (Na Obilňáku) se právě opravovala a městem šly příšerné zvěsti o tom, že je v provozu jen jeden porodní sál a rodičky se tam střídají, někdy i během porodu. Už tehdy bylo teoreticky možné si zvolit lékaře i nemocnici a tak jsme uvažovali o zbývajících dvou porodnicích. U Milosrdných bratří nebylo tehdy možné mít miminko na pokoji. Zbývaly tedy poměrně nové Bohunice. I z důvodu, že se jednalo o novou nemocnici, jistě tedy moderně vybavenou, jsme se pro ni rozhodli.

 

Od gynekoložky jsem se potom dozvěděla, že s nimi musím být dohodnutá na příjmu. Tak jsme vyrazili vyřídit tuto banální formalitu. V porodnici mi na dotaz, zda u nich můžu rodit, řekli, že bez problémů a někdo mi napsal do těhotenské průkazky "Objednána k porodu" a dal tam štempla. Tím to mělo být vyřízeno!

 

V den D se dostavily slabé bolesti. Byly fakt jen mírné a já si dlouho ani neuvědomovala, že se se mnou něco děje. Teprve po mnoha hodinách mě to začalo zneklidňovat a večer, když už byly celkem pravidelné po cca 8-mi minutách jsem poslala manžela, ať zavolá sanitu, že raději pojedeme. Tak manžel doběhl do nejbližší budky odkud zavolal sanitu, bylo totiž dost pozdě a nechtěl už otravovat sousedy.

 

První zádrhel nastal se sanitou. Řidič mě totiž nechtěl odvést do Bohunic. Teprve po chvíli přesvědčování a studování mé těhotenské průkazky s Bohunickou porodnicí souhlasil. Zase na druhou stranu bez připomínek naložil i mého manžela.

 

Další problém se objevil v Bohunické porodnici. Odmítali mě přijmout. Na chodbě mezi dveřmi mi někdo (asi doktorka) nadával, že nejsou moje spádová porodnice a že mám jet na Obilňák a neotravovat je. Když se mi podařilo té babě říct, že jsem se byla domluvit a co mi napsali do průkazky, tak ten zápis zas zkoumala jak písmoznalec a vyslýchala mě, kdože mi to tam napsal, kdy a jak je to vůbec možné.... To vše se stále odehrávalo mezi dveřmi na chodbě. Když už jsem ani já ani manžel neměli sílu ani chuť se s ní hádat, tak jsme požádali, ať nám zavolá sanitu, že se necháme převést na ten Obilňák.

V tu chvíli se milostivě uráčila mě pustit dál a dovolila mi porodit u nich. Manžela sprostě vyhodila, že pokud nemá potvrzení o absolvování jakéhosi kurzu pro tatínky, tak u porodu být nesmí.

 

Udělala se mnou příjem, natočila monitor a provedla vaginální vyšetření. Při tom mi stihla vynadat, že je obtěžuju úplně zbytečně. Prý nejsem dost otevřená a tedy ještě nerodím. To jí ovšem nezabránilo v tom, mi hned píchnout vodu a to dočista bez varování. Docela jsem se lekla, jak jsem slyšela ten cákanec do kýblu pode mnou. Následovalo oholení a klystýr a poslala mě se vyprázdnit a do sprchy. Bylo něco po 22 hod. večerní.

 

Myslela jsem, že to nejhorší už mám za sebou. Teď už se o mě postarají, nemusím se bát ničeho horšího, než že mi zas někdo vynadá. Ó jak jsem se mýlila! To nejhorší mě teprve čekalo. Když jsem vyšla ze sprchy, doktorka tam nebyla, ani nikdo jiný. Chvíli jsem postávala uprostřed místnosti, plodová voda ze mě kapala, protože mi nikdo nedal ani vložku. Zkusila jsem opatrně nakouknout dveřmi do sousední místnosti. Byla to hekárna společná pro cca 10 rodiček. Byla úplně prázdná a byla tam tma. Jen dveřmi na druhé straně prosvítalo světlo.

 

Chvíli jsem zvažovala, zda mám čekat na místě, nebo riskovat další sprdunk a zkusit někoho najít. Nakonec jsem zvolila druhou možnost. Prošla jsem tedy hekárnou a vyšla dveřmi na jakousi chodbu. Světlo svítilo jen slabě, jak to na chodbách ve špitále bývá. Nikde nikdo, nikde žádné otevřené dveře a vlastně jsem neviděla ani žádné zavřené dveře. Ušla jsem po té chodbě pár kroků a najednou se ocitla rovnou na porodním sále. Žádná místnost. Chodba se v jednom místě rozšiřovala do výklenku, uprostřed kterého trůnila gynekologická koza a okolo spousta přístrojů. Jinak ani noha. Dostala jsem strach a vrátila se zpátky.

 

Stále nikdo nepřicházel, a tak jsem ještě několikrát absolvovala cestu přes hekárnu na porodní sál a zpátky. Za sebou jsem nechávala mokrou stopu, jak ze mě kapala plodová voda. V šeru ani nebylo poznat, jestli jsou postele na hekárně čistě povlečené, tak jsem si netroufla do některé z nich lehnout.

Tohle byly nejhorší okamžiky z mého porodu. Byla jsem úplně sama v neznámém prostředí a ještě k tomu s mizerným osvětlením. Hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky: Co když zapomněli, že tu jsem? Co když si šla doktorka na chvilku odpočinout a usnula? Co když začnu rodit? Jsem vůbec schopná porodit sama bez pomoci? A kde bych měla v takovém případě porodit, aby se miminko nezranilo? Jak a čím bych měla podvázat a přestřihnout pupečník? A jak ho potom zahřeju, aby se nenastydlo? Určitě bude kluzké, neupustím ho? A co když budu tak vyčerpaná, že se o ně sama postarat nedokážu?... Tisíce podobných otázek se mi míhalo v hlavě.

 

První člověk (doktorka, co mě přijímala) se objevil ve 23:50 - vím to přesně, koukla jsem se na hodiny na příjmu. Sprdla mě, že je všude mokro, přidělila mi postel na hekárně a vysvětlila, že tam mám tlačítko, kterým někoho přivolám. Jelikož to byl můj první pobyt ve špitále, tak jsem o takové vymoženosti neměla ani tušení. V seriálech Nemocnice na kraji města apod. o tom zmínka nebyla.

 

Byla téměř přesně půlnoc, když mě zachvátila silná křeč a mé tělo samo tlačilo. Ač nezkušená, poznala jsem, že už je to ono. Zmáčkla to tlačítko a byla docela překvapená, že někdo opravdu přišel. Dokonce se kolem mě motali asi 3 lidi a pomáhali mi vstát a dojít na ten porodní sál. Celou cestu na mě řvali, ať netlačím! To se jim snadno řekne. Já jsem se snažila uposlechnout, ale tělo si dělalo, co chtělo a tlačilo si úplně samo. Dopotácela jsem se na porodní sál a vylezla na kozu. Začali mi přivazovat nohy, zatímco na mě stále řvali, že ještě nejsem připravená, a že tedy nemám tlačit. Uslyšela jsem kovový zvuk připomínající střih nůžkami. A téměř v ten samý okamžik se dostavila obrovská úleva, jak miminku prošla hlavička. Na další zatlačení bylo venku celé. Bylo 0:10 hod.

 

Doktorka zdvihla mé miminko do výšky nad má kolena, oznámila mi: "Je to holčička." A hned na to ji předala čekající sestře. Nestihla jsem se na ni ani pořádně podívat. Pamatuju si jen šmouhatou, mokrou hmotu.

 

Následoval porod placenty a šití. Teprve tady jsem si uvědomila, že ten zvuk, co jsem slyšela bylo nastřižení. Pomohli mi dolů z kozy a usadili na kolečkové křeslo, aby mě převezli na poporodní. Ve dveřích mi ještě sestra na pár vteřin ukázala již očištěné a oblečené miminko a už mě vezli tou chodbou na jednu stranu, zatímco sestra s mou holčičkou šla opačným směrem.

 

Ten strach, co jsem zažívala, když jsem se sama zšeřelými místnostmi potácela sem a tam z příjmu na porodní sál a zpátky, bych nepřála nikomu z vás. Dokonce jsem došla k závěru, že nepříjemný personál je lepší než vůbec žádný. Že je lepší, když mě někdo byť zbytečně kontroluje, monitoruje, vyšetřuje, než ten absolutní nezájem o mou osobu, jaký jsem zažila v Brně Bohunicích v roce 199x.