Když jsem se před lety provdala na venkov, měli jsme dvě kočky. Stařenku Jindřišku a její asi dvouletou dceru Pihu. Manžel prorokoval, že Jindřiška se dalšího jara nedočká a tak jsme si chtěli nechat koťátko od Pihy. Jenže člověk míní Pán Bůh mění...

 

Jednoho dne jsme Pihu volali marně. Pak ji manžel našel nedaleko silnice. Srazilo ji auto. O pár měsíců později zemřela i Jindřiška. Obě kočičky jsme pohřbili v koutku zahrady a začali shánět náhradu.

 

Rozhlásili jsme že sháníme kočičku a brzy se u nás objevila známá, která nám donesla koťátko od své kolegyně. Byl podvečer, tak jsme kočičku uložili v kuchyni do krabice a nechali v klidu, aby si trošku zvykla. Druhý den, za světla jsme si povšimli nějaké lupénky na hlavičce. Vzali jsme kotě k veterináři, zaplatili nehoráznou sumu a dozvěděli se, že je to svrab. Ještě cestou od veterináře jsme se stavili u známé a kočičku vrátili. Od té doby nás známá nezná.

 

Začali jsme tedy shánět kočičku sami. Netrvalo dlouho a donesli jsme si roztomilé koťátko. Stalo sa mazlíčkem nás všech. Jenže když se kočička u nás zabydlela, oblíbila si jednu hru: Usadila se nahoře na plotku v rohu některého psího kotce, ocásek spustila dolů a provokativně s ním mrskala ze strany na stranu. Psejček se mohl pominout, ale na kočenu nedosáhl. Nedalo se nic dělat, začali jsme kočičce hledat nový domov.

 

Když bylo toto koťátko pryč, zkusili jsme štěstí dotřetice. Přinesli jsme další kotě a doufali, že tentokrát už to vyjde. Zdálo se, že se zadařilo. Bohužel po pár dnech se náš ovčák v nestřeženém okamžiku se na kočičku vrhl. Ačkoliv manžel pohotově zareagoval a psa přetáhl lopatou, co právě držel v ruce, koťátku už nebylo pomoci. Oplakali jsme ho snad víc než naše původní kočky a pohřbili ho vedle nich.

 

O další kočičku jsme se nepokoušeli. Na venkově je nějaká kočka v každý chalupě a tak jsme doufali, že se postarají i o myši u nás. Léta šla a i kočky ze sousedství se pomalu vytrácely. Už několik let není široko daleko žádná. Zato myší je čím dál víc a jsou čím dál drzejší. Začalo to být neúnosné a kvůli psíkům nemůžeme ani natáhnout pasti, i když na to množství by byl potřeba snad celý kamion pastiček.

 

Ovčák kočkožrout už je taky někde v psím nebi, tak jsme si říkali, že znovu zkusíme pořídit kočičku. Stova se to rozkřiklo po dědině, hned přišel jeden z manželových kamarádů a přitáhl asi 9-ti měsíční potvoru. Dušoval se, že je to úžasná myšilovka. Nechtěli jsme kamaráda urazit a tak jsme kočku přijali "na zkoušku". Kočička byla poměrně ve stresu a ani po třech dnech strávených u nás si nezvykla a nenechala na sebe vůbec chytnout. Na pokusy o pohlazení reagovala dost agresivně. Takovou potvoru si nemůžeme nechat, ještě by něco udělala Honzíkovi. Už-už jsme chtěli tu potvoru vzít a odnést zpět ke kamarádovi, když spustil obecní rozhlas. Kočka se zježila, zavřeštěla a rychlostí světla zmizela někde za zídkou. Od tý doby jsme ji neviděli.

 

Asi před měsícem manžel donesl krásné koťátko. Kočička dostala jméno Micinka (jak originální) a stala se Honzíkovým nerozlučným kamarádem. Už začala i chytat myši, k naší velké radosti.

 

 

Včera přišel Honzík zvenku a hlásil: "De koky".

Vzal mě za ruku a táhl na zahradu. Myslela jsem, že se ptá "kde je kočka" a tak začala Micinku volat.

"Tam" ukazeje Honzík do tújí.

Z houští vychází koťátko a za ním naše Micka.

"De koky" znovu hlásí Honzík.

"Ano, dvě kočky." zopakuju to po něm.

 

 

Naštěstí to druhé kotě je taky kočička. Kde se tu vzala? To nemáme tušení, ale už je naše a stejně jako Micka je Honzíkovým mazlíčkem. Dostala jméno Zrzečka.