Poslední dobou zjišťuji, že není až tak velký rozdíl mezi batoletem a puberťákem. Alespoň co se výchovy týče.

 

U batolat je normální, že se jim fyzicky zabrání dělat věci, které nemají (např. tak, že se jim určité věci odstraní z dosahu).S přibývajícím věkem se tato jednoduchá metoda postupně odbourává a místo toho stále dokola vysvětlujeme a opakujeme "co, jak a proč".

 

I já tak s naší Bárou jednala - tedy znovu a znovu vysvětlovala a opakovala. Celkem to fungovalo zhruba do jejích 12-ti let. Pak začala mít vlastní názor a pokoušela si ho prosadit. Nastalal léta hádek a sporů, nedorozumnění, nepochopení atd.

 

Jak Honzík dorůstá do batolecího věku a já postupně stěhuju vázičky, knihy, důležité listiny aj. do vyšších poloh, zamykám čističe a chemikálie a zacpávám elektrické zásuvky ve snaze ochránit jak Honzíka tak i naše věci. A úplně náhodou jsem zjistila, že stejná metoda se dá použít i na téměř dospělou Báru. A tak z jejího dosahu odstraňuji předměty sporů (alespoň některé). Připadá vám to nedůstojné? Mě taky! Ale někdy je to účinné, alespoň na naši Báru.