Před pár týdny jsem vzala Honzíka do Pohádkového lesa. Byl to zajímavý zážitek pro nás oba. Zatímco já se bála, že je na to Honzík ještě malý, hned na začátku se otočí na patě a já budu mít co dělat, abych ho dohonila. Honzík se nebál vůbec. Tedy ze začátku.

 

 

Je ještě docela malý a nikdo mu o bubácích nic nevyprávěl. Vlastně neměl důvod se bát. Tak jsme statečně a s nadšením absolvovali tři sudičky, loupežníky, čarodějnici i čerty. Jenže, dětí bylo hodně, pořád jsme je někde potkávali nebo míjeli. Honzík pořád slyšel: "Mamí, pojď pryč, já se bojím." "Ne, já tam nepůjdu, já se bojím."

 

 

Horší část jsme měli za sebou, následovaly pohádky pro nejmenší jichž většinu Honzík už zná. Pomalu jsme přicházeli ke starým známým, Křemílkovi a Vochomůrkovi. Honzík začal zkoušet: "Mamí, já se bojím." U makové panenky a motýla Emanuela už se mě držel křečovitě za ruku a mnohem intenzivněji se dožadoval odchodu. Razítko od Ferdy mravence a berušky odmítal a málem mi vlezl za krk. V tu chvíli jsem se bála, aby mě strachy nepočural.

 

 

Nakonec jsme šťastně dorazili do cíle za mého neustálého ujišťování, že všichni bubáci se bojí mě, protože bych jim dala pěstí do nosu. Což Honzíka trošku přesvědčilo, pohádkové bytosti rozesmívalo a mě přibylo pár dalších dětí, které se také dožadovaly mé ochrany.