Honzík bude mít brzy 3. narozeniny. Kromě jiných dárků jsme mu tedy koupili i dětský koberec se silnicemi. Ale protože to s hlídáním nemáme tak jednoduché, byl na nákupu s náma. Po návratu dalo dost práce ho zabavit tak, aby na koberec zapomněl, ale celkem se dařilo. Když večer usnul, vytáhli jsme konečně koberec z auta a schovali v ložnici pod postel. Co čert nechtěl, během dopoledne se Honzíkovi zatoulal pod postel míček a on ten koberec našel. Hned si vzpomněl, co je to za rulu a dožadoval se jeho vytažení a rozložení.

 

Můj první pokus o odvedení pozornosti: "Napřed se musí uklidit v pokojíčku, protože přes samé hračky není koberec kam položit." Honzík zareagoval úplně neočekávaně. Sice uklízí celkem rád, ale jen s někým. Když začnu uklízet já, ochotně se přidá a je schopný většinu věcí uklidit docela sám. Ale bez mé přítomnosti si ještě nikdy nic neuklidil. Dneska se však schoval v pokojíčku. Po cca 15-ti minutách mi hrdě ukazoval "uklizený" pokoj a znovu se dožadoval koberce.

 

Zabavila jsem ho nějakým veskrze důležitým úkolem v kuchyni a doufala, že na koberec přece jen zapomene. Zapomněl! Ale po chvílli přišel tatínek a já se pochlubila, jak máme šikovnýho kluka, že si uklidil celý pokojíček sám. A na vysvětlenou jsem dodala, že mě celý den Honzík tahá do ložnice a ukazuje pod postel. Tatínek nevěřícně kouká: "Vždyť je ještě malej. Jak ho to mohlo napadnout? Třeba se chtěl jen normálně pomazlit..."

 

Je mi jasné, že došlo k nedorozumění a snažím se věc uvést na pravou míru. Hraju pantomimu, vymýšlím další věty a slova, aby se tatínek dovtípil. Snažím se všemožně vyhnout slovu koberec, protože je mi celkem jasné, že moje celodenní úsilí, aby Honzík zapomněl, co má schované v ložnici pod postelí, by bylo okamžitě to tam.

 

Tatínek stále nechápe: "On nás viděl? Co ho to napadlo?"

 

"Ne, chce ten koberec!" Už to nevydržím a řeknu to naplno. Tatínek si zhluboka oddechne a je vidět, že se mu ulevilo. A Honzík se znovu dožaduje koberce. Nakonec jsme se rozhodli mu ho dát hned a nečekat až do narozenin.