Dnes, v den Dušiček, na mě padá melancholická nálada. Je to stejné jako každý rok. V tento den lidé uctívají památku zesnulých. Každý zřejmě trošku jinak. Někdo jde na hřbitov a zapálí svíci, jiný vzpomene motlitbou.

 

 

Já už léta držím svou vlastní tradici. Uvařím si kafe, dám si k němu něco dobrého, zapálím si symbolickou svíčku, rozložím pár fotek a nad nimi nostalgicky vzpomínám na své babičky, dědečky a další příbuzné, kteří již opustili tento svět.

 

Beru do ruky jednu fotku po druhé, v hlavě se mi promítá film a na rtech mi hraje úsměv. Necítím bolest ze ztráty, jen krásné vzpomínky na prožité chvíle.

 

Vidím svou babičku v šátku a květované zástěře jak zadělává těsto na buchty, meje nádobí, obrací řízky. Vzpomenu si, jak mi natrhala kytičku a řekla, abych si napřed se zavřenýma očima přivoněla. Tu vůni lesních jahod schovaných mezi polním kvítím, jako bych znovu cítila. Vidím ji, jak sedí v křesílku ve svátečním pokoji, zatímco my děti jsme rozloženi všude kolem po gaučích, lehátkách i matracích na zemi. Plamínek ohně z kamínek babičku ozařuje a ona vypráví strašidelné pohádky. Po chvíli se obraz zase změní a já ji vidím s námi venku na palouku a slyším její hádanky...

 

Po chvíli beru fotku dědečka. I na něj se mi vybavují samé příjemné vzpomínky. Sedával v kuchyni na stoličce vedle kamen. Dnes mi tam připadá tak odstrčený, ale určitě to bylo jeho oblíbené místo, kde se po celodenní práci venku trošičku zahřál. Asi nikdy nezapomenu na jeho baret, který snad nikdy neodkládal. Pro mě to bylo něco zvláštního, něco co bylo typické jen pro mého dědečka. Jako malá jsem mu ten baret často stahovala z hlavy a zkoušela si ho.

 

Moje druhá babička. Brala nás do loutkového divadla, do muzeí i na hřiště. Ušila mi spoustu hadříků. Vzpomenu si, jak mě vzala na prázdniny, ale byla jsem moc malá, takže si to moc nepamatuju.

 

Druhý dědeček. Byl skoro jako můj tatínek, jsou si hodně podobní jak vzhledem, tak i povahou. Byl moudrý a dokázal svou moudrost nenásilnou formou předávat dál. Moje vzpomínky na dědečka se točí hlavně kolem Vánoc. Měli doma vždycky stromeček až do stropu (to muselo být aspoň přes 3 m - měli vysoké stropy) ozdobený perníčky, vizovickým pečivem a jablky. A pod ním samozdřejmě dárky pro nás děti. Pod oknem stávalo akvárium s pestrobarevnýma rybičkama - dědečkova chlouba. A pak hodiny na klíček. Když jsme přišli na návštěvu, dědeček nám dovolil je natáhnout.

 

V krátkosti se ještě podívám na fotografie prababičky a pradědečka. Zemřeli, když jsem byla hodně malá, přesto se mi vybaví pár mlhavých vzpomínek.

 

 

S posledními fotografiemi se mi úsměv vytrácí z tváře a oči vlhnou. Vždyť se to stalo teprve minulý týden. Je na nich malý hnědý psík - Kikinka. Marně se snažím vybavit si nějakou pěknou vzpomínku na ni. Nejde to, bolest je příliš čerstvá a já myslím jen na poslední její okamžiky, a to jak jsme ji pohřbili na zahradě. Ještě ve středu byla veselá a čilá. Ve čtvrtek se nám zdálo, že to není ona, tak ji manžel zavezl k veterináři. Pátku se nedožila. Zemřela někdy kolem půlnoci. Ani já ani manžel jsme tu noc mnoho nenaspali. Manžel plakal skoro hned jak ulehl, já nemohla spát a každou chvíli jsem se na ni chodila dívat. Hladila ji a povídala si s ní. Byla tak apatická, což nás oba utvrzovalo v tom, co brzy přijde. I když zemřela, dál jsem za ní až do rána chodila, hladila její ztuhlé a chladné tělíčko a mluvila na ni. Neplakala jsem, nějak jsem nemohla. To až když jsme ji pohřbívali. Nechtěla jsem, chtěla jsem s ní ještě chvíli být a dohnat všechen ten čas, co nám osud nedopřál - vždyť byla tak mladá, teprve 7 let. Manžel ji uložil do krabice a odnesli jsme ji do zahrady. Teprve když ji uložil do vlhké studené země, začaly mi téci slzy.

 

Ještě chvíli sedím a uslzenýma očima hledím do prázdna. Pak s povzdechem sklidím fotky. Svíčku nechám dohořet. Příští rok snad už budu moci i na Kikinku vzpomenout s lehkým úsměvem na rtech a místo jejích prázdných očí uvidím ty rošťácké ohníčky a radostné vrtění ocáskem.