Vzpomínám si na své asi nejkrásnější Vánoce, alespoň z těch, které si pamatuju. I u nás rodiče razili heslo, že kniha nesmí pod stromečkem chybět. Ty Vánoce jsme dostali s bratrem každý 6 knih. Dovedete si představit moje nadšení - 12 nových knih! Sice jen polovina byla moje, ale to přece neznamená, že si je nemůžu přečíst všechny, že? Teprve po mnoha letech jsem si uvědomila, že zatímco tyto Vánoce byly pro mě ty nejkrásnější, pro bratra byly patrně jedny z nejhorších. Nedostal totiž ve skutečnosti žádný dárek. Knihy nečetl a ani je neměl rád.

 

Jako velká milovnice knih jsem se u své dcery taky řídila výše zmíněným heslem a pokaždé dala pod stromeček i knihu pro dceru. Pečlivě a s láskou jsem je vybírala a těšila se, jakou z nich bude mít radost. Bohužel jsem se dožila vždy zklamání, což mě ještě několik dalších let neodradilo své pokusy s darováním knih opakovat.

 

Naše Bára knihy nečte, nikdy nečetla a pravděpodobně ani nikdy nebude. Kniha jako dárek je pro ni někde hooodně daleko za ponožkami. Když bylo Báře deset let, rezignovala jsem a přestala jí knihy kupovat. Začala jsem se více zaměřovat na to, co ji zajímá a podle toho vybírala dárky, tak aby z nich skutečně měla radost.

 

Někdo mě za to kritizuje. Že prý jsem špatná matka, když jsem nedokázala dát dítěti lásku ke knihám. Proč? Oč jsem horší než rodiče, kteří nedokázali dát dětem lásku ke sportu, k hudbě, matematice, chemii, či čemukoliv jinému? Naopak, já se cítím být dobrou matkou, protože jsem se naučila svoje dítě respektovat takové jaké je a to i přesto, že je někdy nechápu.