Štědrý den je konečně za námi. Už několik let je pro nás (tedy mě a manžela) dost stresující. Abyste rozuměli, máme dceru v pubertě. Toto období hledání vlastní identity a snahy prosadit vlastní názor nás právě o Vánocích staví před náročné zkoušky trpělivosti.

 

Chceme si svátky užít v klidu a pohodě. Máme už za ta léta své vlastní tradice. Část z nich jsme převzali z mé původní rodiny, část z manželovy a k tomu si vytvořili vlastní. Celý ten soubor našich zvyklostí v nás vyvolává sváteční pocity a přestože jsou Vánoce samy o sobě finančně i stresově náročné, dokážeme si je v pohodě užít. Tedy pokud bychom měli možnost naši Báru už před Mikulášem odeslat někam na Mars, kde by zůstala až do Tří králů.

 

Dělám, co můžu, abychom měli pěkné Vánoce. Peču cukroví - není to ode mě oběť, dělám to ráda a užívám si to. Vyzdobím si domov. Upeču domácí vánočku. Vyrábím svícny, abych měla čím ozdobit hroby našich blízkých. Vybírám dárky a u každého se snažím odhadnout, co by se komu mohlo líbit. Je to těžké a ne vždycky se člověk trefí do vkusu obdarovávaného. Nestěžuju si, všechno to dělám ráda a vždycky mě to vánočně naladí.

 

Ale několik posledních let mám pocit marnosti. Všechno, co dělám mi Bára kritizuje. S ničím není spokojená. Cukroví jí nechutná. Vánočku odmítá. Z rybí polévky vycedí jen vodu, kapra sní pár soust s hrstkou salátu. Stromeček jí překáží. A dárky, které jí s takovou péčí a láskou vybírám skončí pod psacím stolem.

 

Tak ráda bych udělala Vánoce pěkné i pro ni, ale nekomunikuje se mnou. Když se zeptám, jaké by chtěla cukroví, mlčí. Stejně tak, když se jí zeptám, co by chtěla pod stromeček. Na výzvy, aby s námi poseděla u kávy nebo horké čokolády se jen ušklíbne.

Možná to je přirozená část procesu dospívání a osamostatňování se. Ale pro nás rodiče je to strašně těžké, obzvlášť teď o Vánocích, kdy by rodina měla být pohromadě.