18. 02 2011 | 20.25
Za svůj život jsem se už dvakrát dostala do situace, kdy jsem byla závislá na našem sociálním systému. Poprvé, když jsem se rozváděla s mým bývalým manželem a zůstala sama s tříměsíční Bárou. Kdo na vlastní kůži nezažil, těžko uvěří, jak to má samotná ženská s dítětem těžké. Ač jsem bydlela u rodičů, tak hlídací babičku nebo dědečka jsem neměla, protože oba ještě pracovali. Jesle v té době byly hromadně rušeny. Do práce jsem tedy nemohla jít, ani kdybych chtěla. Teprve, když Bára dosáhla tří let a mohla nastoupit do mateřinky, jsem šla hledat práci a naštěstí jsem ji našla téměř okamžitě.
V tomto zaměstnání jsem strávila 5 let. Potom nastalo období plošné platební neschopnosti podniků napříč republikou i obory. To potkalo i firmu, v níž jsem pracovala. Po zhruba třech měsících bez výplaty jsem byla nucená řešit svoji finanční situaci. Jako samoživitelka jsem byla úplně bez příjmů a úspory docházely. Odešla jsem z práce a doufala, že brzy najdu novou. Jenže jak jsem psala, podniky měly platební problémy, práce by byla, ale nebylo čím zaplatit. Po 6 měsících evidence na úřadě práce a pobírání podpory v nezaměstnanosti jsem znovu skončila na sociálce.
V obou případech probíhalo jednání o přiznání sociálních dávek podobně, jen se mezitím změnila úřednice. Ráda bych vám řekla, jak to chodívalo (a nedělám si iluze, že by za ty roky došlo ke změně k lepšímu) na sociálce.
Na chodbě sociálního úřadu, odboru hmotné nouze, je spousta lidí a hluku, ale jinak celkem pohoda, romové jsou vesměs čistí a upravení, ženy zdobí množství třpytivých šperků. Když se rozhlédnete po ostatních potřebných, zjistíte, že jste tam jediný bílý člověk. Z kanceláře čas od času vyjde rodinka potřebných a zlostně pokřikuje na své soukmenovce. Zachytíte sice pár českých slov, ale stejně nerozumíte, co je vlastně tak rozzlobilo. Krčíte se do koutka, a snažíte se být neviditelná, hlavně proto, že nerozumíte a tak si nejste jistá, jestli je zloba namířena pouze proti sociální pracovnici, nebo celkově proti celé té rasistické bílé společnosti, jíž jste příslušníkem. Naštěstí si vás však nikdo nevšímá.
Konečně na vás dojde řada. Nejistě vstáváte a jdete ke dveřím. Vaše nejistota pramení z části z toho, že už jste párkrát byla svědkem situace, kdy romové pro sebe řádali přednost v nějaké frontě. A částečně z toho, že máte obavy, co vás v kanceláři vlastně čeká.
Úřednice je nepříjemná. Detailně vás vyzpovídá, jaké že to vlastně máte důvody, že nejdete pracovat a obtěžujete ji se svými problémy. Nabídne vám několik standartních řešení vaší situace, jako např. dát děti k babičce a jít do práce. Celkem trpělivě jí vysvětlujete, že to není možné a proč a cítíte se jako ta největší nula na světě. Nakonec tedy obdržíte formulář žádosti o dávku hmotné nouze. Vše pečlivě vyplníte. Nad kolonkou "peníze na účtě" se chvilku pozastavíte a přemýšlíte, jestli je 5 tis. hodně nebo málo a jaký to bude mít vliv na vaši žádost. Úřednice vše zkontroluje a přeptá se na cennosti - šperky. Zavrtíte hlavou a doufáte, že si nepovšimne vašich zlatých naušnic, a pomyslíte si, jestli se na to ptala i těch romských žen ověšených cinkrlátky. Přiložíte hromadu potvrzení a zjistíte, že vám jich ještě další hromada chybí.
Vyrazíte shánět ostatní potvrzení. Občas musíte nějakému úředníkovi vysvětlit, k čemu je vlastně potřebujete. V tom okamžiku máte pocit, že jste největší nula na světě a to i přesto, že vám dotyčný úředník nic neřekne ani nezmění své chování. Ale byli jste tak vychováni: Musíš se o sebe postarat sám. Žebrat o pomoc je ostuda.
Konečně máte všechna potvrzení pohromadě a vracíte se na sociálku. Naušnice, pro jistotu necháte doma, nebo schováte do pěněženky. Znovu vystojíte frontu se svými tmavšími spoluobčany. V kanceláři vám úřednice spočítá kolik činí vaše minimum a porovná to s vašimi potvrzeními. Následně vám oznámí, že vaši rodiče mají vůči vám ze zákona vyživovací povinnost a podle své momentální nálady vám sníží dávku o několik stokorun. Od minula už víte, že když nemáte vlastní smlouvy s dodavateli energií (bydlíte u rodičů), tak nemáte nárok ani na příspěvek na provoz domácnosti. Ani ji nenapadne, že možná sami vaši rodiče na tom nejsou po finanční stránce nejlépe, jinak byste požádala o pomoc je a neztrapňovala se na sociálce. Také instinktivně cítíte, že na takový postup nemá právo. Ale na druhé straně máte jakýs takýs přehled a víte, že zákon o rodině skutečně něco takového obsahuje. Z obavy, abyste se nemuseli s vlastními rodiči soudit, podepíšete prohlášení, že vás rodiče podporují tou a tou částkou.
Následuje oznámení, že se vaše životní minimum také krátí o výši alimentů, které vám váš ex neplatí. Když bude mít úřednice opravdu dobrou náladu, poradí vám, že náhradu za alimenty poskytuje odbor péče o dítě.
Tím je vaše žádost prakticky vyřízena a následující měsíc můžete očekávat první sociální dávku. Zbývá už jen maličkost. Zajít si na ten odbor péče o dítě a absolvovat téměř identickou proceduru a sehnat znovu všechna ta potvrzení včetně potvrzení kolik vám přiznali na sociálce, protože u každé žádosti musejí být v originále.
Každý následující měsíc strávíte alespoň jeden den běháním po úřadech, protože musíte nosit potvrzení z odboru hmotné nouze na odbor péče o dítě a naopak. Apokud jste nezaměstnaná, tak ještě potvrzení z úřadu práce, že jste stále v evidenci. Po pár takových návštěvách sociálního úřadu si přestanete romů na chodbě všímat, stejně jako si oni nevšímají vás. Zřejmě tuší, že jste na tom hůř než oni sami.
Možná si teď řeknete, že na tom není nic tak strašného. Jenže poměrně brzy po vyřízení žádosti následuje šetření v místě bydliště. Přijde jak úřednice z odboru hmotné nouze, tak i ta z odboru péče o dítě, pochopitelně každá jindy.
Ta z odboru hmotné nouze zkoumá, jestli jste skutečně potřební. Proleze vám kvartýr a vyčte vám jakékoliv "nadstandartní" vybavení domácnosti. Co je nadstandrart opět záleží na subjektivním posouzení úřednice. Doslova vám vynadá za zatajování podstatných skutečností v žádosti. Jasně jste přece prohlásili, že žádný majetek nemáte a najednou máte televizi, mobil, počítač, myčku .... Začnete se cítit jako naprostá vyžírka, která parazituje na ostatních slušných lidech, protože jste před podáním žádosti nerozprodali veškerý svůj majetek, ale naopak se za peníze daňových poplatníků válíte doma na svém pohodlném gauči u televize a užíváte si luxusu, o němž se pracujícím lidem může jen zdát.
Úřednice z péče o dítě vám zase pro změnu zkontroluje, jestli jste dostatečně schopná se postarat o dítě. Protože platí úměra: Když bílá ženská není schopná si zajistit vlastní příjem, není ani schopná se postarat o domácnost a dítě. Úřednice vám zkontroluje, jestli má dítě čisté a vyžehlené prádlo, co zrovna vaříte k obědu, v jakém stavu má pokojíček, jestli jste nezapomněli někde utřít prach, nebo vysát pod postelí. V případě školního dítěte může chtít vidět i školní pomůcky, nahlédnout do sešitů, a když je dítě doma tak i do žákovské knížky. Přitom vám dá najevo, jaká jste špína a póvl, a že si máte dávat pozor, protože by vám dítě mohli odebrat.
Takto se naše sociální pracovnice chovají ke slušným a spořádaným bílým ženám - osamělým matkám, které se z nějakého důvodu dostaly do finanční tísně. Nevěřím, že se stejně chovají i k romským spoluobčanům. Poté, co léta pracujeme a přispíváme do státní kasy nejen na romské potřebné, ale také na platy oněch sociálních úřednic, jsme nuly, špína a póvl. A nezasloužíme si ani takovou finanční pomoc jako chudáčci romové.
Tak to chodilo před pár lety. Nevím, jak je to se sociálními dávkami dnes, ale nedělám si žádné iluze.