Honzík je velmi společenské dítě. Miluje kolektiv dětí a nikdy mu nevadilo být sám i s úplně (pro něj) cizími lidmi. Když měl nastoupit do mateřinky, nepochybovala jsem, že si ji zamiluje. Ale zdá se, že se někde stala chyba. Jenže nemůžu přijít na to, co vlastně je špatně.

 

Každé ráno mě Honzík přesvědčuje, že do školky jít nechce. Bez důvodu. Ale na druhou stranu žádné scény nedělá a tak nakonec do té školky odejdeme a on celkem bez problému zapluje do houfu dětí. Jeho odpor ke školce se stává intenzivnějším, pokud je ten den čeká nějaká mimoškolková aktivita a je celkem jedno jestli někdo přijde do školky nebo s paní učitelkou někam jedou. Už jsme přestali doma i o těchto aktivitách mluvit, ale není nám to nic platné. Zřejmě si o tom povídají ve školce a Honzík přesně ví, že dnes nebude "normální" den.

 

Bohužel mimoškolkové aktivity jsou u nás prakticky povinné. Naše školka je malá, jen 16 dětí různého věku. Odmítnout účast na čemkoliv mimo jiné znamená, že tato aktivita se ve školce vůbec nebude provozovat. Prostě buď všichni nebo nikdo. Byla jsem proti kanisterapii s odůvodněním, že tady na vesnici má psa doma téměř každý. Co vím, tak 3/4 školkových dětí mají doma pejska, proč tedy dávat každý měsíc ještě 50 korun, aby si mohli pohladit nebo vykartáčovat pejska. U muzikoterapie jsem si nebyla jistá. Ale ostatní maminky byly nadšené. Demokraticky si odhlasovali, že mimoškolková činnost bude, jedním z argumentů bylo i to, že školka je zadarmo, tak proč dětem nepřiplatit za trošku zábavy.

 

Před Vánoci jsme měli besídku, kde nám děti předváděli, co vlastně na té kanisterapii a muzikoterapii dělají. To, co jsem viděla, bylo pro děti určitě přínosné. Ale jen pro ty větší. Honzík je ve školce nejmladší, ještě s jednou holčičkou. V pořadí třetí nejmladší dítě je o 3/4 roku starší než oni dva. Na té besídce se Honzík a ta holčička tak nějak bezprizorně plácali. Absolutně netušili, co se po nich chce. Když se něco říkalo, nedávali pozor. Celou dobu byli jakoby duchem někde mimo. Na Honzíkovi bylo vidět, že ho to nebaví, že tam jen sedí, protože prostě musí.

 

Po besídce jsem se pokoušela si promluvit s paní učitelkou. Chtěla jsem ji požádat, jestli by bylo možné nějakým způsobem zajistit, aby při těch terapiích Honzík věděl, co se po něm chce. Obě paní terapeutky mluvily ke všem, jenže ti dva malí, to nějak nevnímali. Chápu, že asi není možné opakovat všechno každému dítěti zvlášť, ale přece jsou jen dvě a jsou podstatně mladší, než všichni ostatní.

 

Můj pokus si promluvit s učitelkou nedopadl tak, jak jsem si představovala. Vlastně jsem se ani nedostala k tomu, co jsem chtěla, protože jakmile jsem začala o terapiích, tak paní učitelka spustila nesmlouvavým tónem monolog, na jehož konci jsem měla pocit, že jsem absolutně neschopná, protože nepoznám, co je pro mé dítě nejlepší. Zatímco ona to ví naprosto přesně, protože je študovaná. Nechala jsem to plavat a doufala, že časem si Honzík zvykne.

 

Zřejmě si nezvykl, protože stále dělá ráno scény pokud mají mít kanisterapii, muzikoterapii, divadlo, solnou jeskyni nebo cokoliv jiného. Jenže se mi zdá, že čím dál víc se snaží vyhnout školce i v ostatní dny. Něco je špatně.

 

Můj přítel, profesí psycholog, se mě jednou na naši paní učitelku ptal. Co si o ní myslím, jak na mě působí. Sám s ní měl nějaké jednání. Musím přiznat, že jsme si do oka nepadly. Je mi nesympatická, ale nedokážu přesně říct proč. Když jsem se snažila vyjádřit své pocity, přítel psycholog řekl: "Mě připadá trošku hysterická a hodně autoritativní." Vlastně tím pojmenoval to, co jsem já nedokázala popsat. Děti prý mají citlivější radar. Možná Honzíkovi paní učitelka taky nesedla do noty.