Milé děti,

povím vám tajemství. Kromě nás a zvířátek obývají svět také malinkaté bytosti. Někdo jim říká trpaslíci, pumprdlíci, skřítci nebo pidimužíci, zkrátka pindíci. Jsou úplně všude: ve vodě, v trávě a kytičkách, v mracích na nebi, dokonce i v nášich tělech. Jsou tak maličcí, že vůbec nejsou vidět. Takový jeden náš vlásek je pro ně široký jako silnice a může jich po něm pohodlně běhat sem a tam i několik vedle sebe.

 

Pindíci jsou všude a ve všem. A taky můžou za všechno, co se v našem světě děje. Třebas taková elektřina. Dospělí by vám vykládali něco o strojích zvaných generátory, o napětí a odporu, elektronech, vodičích a kdoví jakých dalších nesmyslech. A při tom vůbec netuší, že za elektřinu vlastně můžou právě pindíci.

 

To se takhle jednou pár pindíků bydlících v hlavě, v mozku nějakého člověka nudilo a vymýšlelo si zábavu. A napadlo je, že uspořádají závody. Jako závodníky vybrali pindíky žijící v uhlí. Jenže uhelní pindíci byli moc leniví. Vždyť tolik let jen tak polehávali a nic nedělali. Bylo potřeba je trošku vytrénovat. Mozkoví pindíci si pozvali na pomoc další pindíky žijící v rukou, nohou ale i v kamenech, dřevě, železe a jinde. Společně postavili pro uhelné pindíky výcvikové středisko, kde uhelní pindíci cvičili a trénovali. Ze střediska potom natáhli dlouhé kovové cestičky po celém světě. To byly závodní tratě. Vytrénovaní pindíci po nich běhali. Běhání je začalo bavit, vždyť po dlouhé době nicnedělání a povalování se jen na jednom místě se konečně podívali do světa. Už to nebyli leniví uhelní pindíci. Stali se z nich pindíci-sprinteři. A všichni měli radost z povedeného závodu.

 

Časem chtěli závodit i další pindíci: vodní, větrní, uranoví s lucerničkama. Dokonce i zlatí sluníčkoví. Ostatní pindíci jim postavili další výcviková střediska na natáhli další kovové tratě. Všude po světě jsou spousty závodních tratí pro pindíky-sprintery. Vedou až k nám domů, do každého pokoje.

 

Mozkové pindíky taky napadlo, že pindíci-sprinteři by nemuseli běhat jen tak naprázdno. Vždyť v nožičkách je obrovská síla, která dokáže rozjet třebas kolo. Mozkoví pindíci přemýšleli a přemýšleli, až vymysleli obrovské kolo. Když tím kolem pindíci-sprinteři proběhli, roztočilo se a mohlo přes soustavu hřídelí, klik a pák pohánět další stroje. A tak vlastně pindíci vymysleli motor, který pohání všechy naše stroje a přístroje.

 

Ale tiše! Dospělí to nevědí. Oni si myslí, že to všechno vymysleli sami. A těm pindíkům-sprinterům říkají elektřina. Ale to není žádná elektřina. To jsou přece jen malinkatí pindíci, kteří spolu závodí na těch drátech natažených mezi stožáry a až k nám domů do zásuvek. Ale do zásuvky se nedívejte! Tam v té dírce totiž stojí houf pindíků a čeká, až se mu připojí další část cestičky. Pořád tam poskakují a jsou připraveni hned vyběhnout. A jak při tom poskakování kopou nožičkama, některý by vás mohl i kopnout. Takový kopanec od pindíka-sprintera sakramentsky bolí.

 

Pindíci jsou všude. Je jich víc než nás lidí. Co dalšího mají pindíci na svědomí si můžeme povědět někdy příště.