V pátek měl Honzík přislíbenou knihovnu, když už je ten skoroškolák. Honzík knížky miluje a tím mi vlastně dává jistou výhodu. Večer stačí pohrozit, že jak nebude včas v posteli, tak nebude pohádka a to byste koukali, jak je ryhle hotov. Jenže pohádkové knížky nám doma pomalu dochází a tak je potřeba se poohlédnout po nových. Nejlépe v knihovně. V pátek po zápise jsme si to namířili do knihovny, ale ouha - zavřeno z důvodu voleb (paní knihovnice nejspíš byla v komisi). Včera byl tedy druhý pokus.

Paní knihovnice je milá. Ale knihovna je to maličká. Vybrali jsme dvě pohádkové knížky, já se trošku rozhlídla po knihách pro dospělé, ale nic jsem si nepůjčila. Na pultě mě však zaujal štos úplně nových knížek s názvem "Krajinou ječných klasů". Vzala jsem jednu do rukou. Podtitul zněl: Němčicko a okolí v povídkách a pověsech. Přeptala jsem se na cenu - 130 korun není zrovna málo. Opatrně jsem se snažila nalistovat obsah. Byla tam! Povídka o záplavách z naší obce, kterou jsem si kdysi vystřihla z našich nepravidelně vydávaných "novin". Zaplatila jsem za knihu a jako poklad si ji nesla domů.

Večer, když jsem uložila Honzíka jsem si konečně v klidu knížku prohlédla. Kromě už zmíněné povídky jsem v ní našla i povídku o našem smírčím kříži. Povídka vychází z dobových soudních dokumentů a líčí události tak, jak je popsali svědkové. Vpodstatě je v ní to, co už jsem vám napsala, jen je doplněn umělecký popis celé události, jak se asi seběhla.

Zatím jsem přečetla jen asi půlku knížky. Spoustu těch míst důvěrně znám. O některých jsem vám dokonce chtěla časem napsat i bez knihy. Teď to budu mít snažší. Ale zmiňuje i místa a památky o nichž vůbec nemám tušení. Rozhodně se tam musím vypravit, až se oteplí. Pak vám snad budu moci napsat i o dalších zajímavých, někdy až tajemných místech u nás.