... a já se také nakazila. Dokonce už před měsícem! V listopadu jsem publikovala článek, že jsem objevila stránku interpals.net, díky které se mohu vrátit ke svému koníčku - dopisovému přátelství. Tenkrát jsem se poprvé setkala s touto podivuhodnou nákazou - v komentářích se mi objevilo tajemné slovo postcrossing. Nevěnovala jsem tomu příliš pozornosti, protože mi přišlo zbytečné se registrovat na dva podobné servery. Když jsem však přešla sem na pise.cz, začala jsem na postcrossing narážet téměř všude, jednu chvíli to tu bylo doslova zamořené, a tak není divu, že já - vášnivá filokartka - jsem se také nakazila.

Postcrossing je úžasná věc. Jde o výměnu pohlednic do celého světa. Ne, že bych měla ve sbírce nedostatek světových pohlednic. Ba naopak, mám pocit, že ty cizí nad tuzemskými dost převažují, právě díky dopisovému přátelství v minulých letech. Ale stále jsou ještě destinace, odkud mi pohlednice chybí - třebas nemám ve sbírce ani jednu pohlednici z Afriky. S Asií jsem na tom podobně: Kromě asi dvacítky pohlednic z Japonska, žádné další asijské země nemám. A vlastně ani Jižní Amerika není v mé sbírce příliš zastoupena, až na pár pohlednic z Brazílie.

Když jsem si toto uvědomila, řekla jsem si, že do toho půjdu a pokusím se rozšířit sbírku. Zaregistrovala jsem se a než jsem se nadála, vylosovala jsem si jednu adresu, na kterou jsem měla poslat svou první pohlednici. Systém totiž funguje tak, že každý nově registrovaný musí napřed sám poslat někomu pohledy a teprve, až adresát potvrdí příjem, může očekávat překvapení ve své schránce.

První vylosovaná adresa byla až kamsi na Sibiř. Anjuta si přála nějakou přírodu a tak k ní putoval náš Mokroš. V čase než pohlednice dorazí jsem se seznamovala s celým tím systémem. K mé nelibosti jsem zjistila, že pohlednice na Sibiř putují asi měsíc. Po třech týdnech jsem nevydržela čekat a vylosovala si ještě jednu adresu - tentokrát Bělorusko. Viktorie si (mimo jiné) přála nějaký turistický cíl, nejlépe architekturu. Dostala tedy náš zámek. Obě pohlednice dorazily do cíle téměř zároveň a já od té doby každý den netrpělivě vyhlížela pošťačku.

Konečně se v naší schránce objevil první pohled. Je z Arizony a zobrazuje indiánské šperky. Podle textu Indiáni v Arizoně dělají šperky ze stříbra a tyrkysů. Claire (odesílatelka) je má moc ráda. I mě potěšila, protože jsem si do požadavků dala především minerály a drahokamy, folklór a teprve jako poslední zeměpisné. Tahle by se dala zahrnout do obou preferovaných kategorií, takže radost veliká!

Až přijde i ta druhá, vylosuju si další adresu. Slíbila jsem si totiž, že v rámci postcrossingu budu posílat pohlednice po jedné. Ono to není zrovna levná záležitost: 30 korun je docela pálka, když ji máte zaplatit několikrát do měsíce a já přecejen raději preferuji dlouhodobější dopisové přátelství. Postcrossing je jen takový malý bonus k tomu.