Aktuální téma týdne blog.cz je pro mě velmi emotivní záležitost a nedá mi, abych se k tomu u sebe na blogu nevyjádřila. Dalo by se říct, že potraty nebo myšlenky na něj mě provázejí skoro celý můj dospělý život. Je to taková moje třináctá komnata. A možná nejen moje. Vždyť potrat (ať už samovolný, nebo vyvolaný) je pro většinu žen tak citlivá záležitost...

Jako mladá a naivní jsem byla kategoricky proti potratům. Bylo krátce po sametové revoluci, bylo moderní proti něčemu protestovat... Stejně jako současní odpůrci potratů jsem věřila, že jsou i jiné možnosti, když už si žena to dítě nechce nebo nemůže nechat. A pak se to stalo. Byla jsem mladá, naivní, blbá... Věřila jsem mu... Ale také jsem stále věřila, že potrat je špatný a tak jsme se v souladu s mým přesvědčením a tehdejšími zvyklostmi vzali. Manželství nám nevydrželo ani rok. Byla to doba hádek a usmiřování a ani příchod dítěte, na které jsme se oba těšili, nic nezměnil, spíš bylo ještě hůř. Pak mi řekl, že mi to udělal schválně, že mě tak miloval a bál se, že by mě mohl ztratit... Chápete to? Já mohla studovat, mohli jsme si užívat svobody, cestovat, ... A místo toho plínky, sunar a hádky. Ne, nikdy jsem nelitovala, že se Bára narodila. Jediné, čeho jsem litovala, že má za otce takového nezodpovědného debila.

Jenže on mi to udělal znovu! Jak jsme se hádali a zase usmiřovali, tak jsme se také občas pomilovali. Já už nebyla ta blbá naivka, nechala jsem si od doktorky napsat prášky. Jenže k mé smůle byl zrovna nějaký výpadek výroby, prášky prostě nebyly k sehnání. Alespoň jsem to prozatím jistila kondomy. Že ochrana selhala, jsem věděla hned po aktu. A o pár dní později mi manžílek s úsměvem na líci přiznal, že je sám propíchal. Že prý "k jednomu dítěti necítí zodpovědnost a aby ji pocítil, potřebuje těch dětí víc." Aha! Tomu jako mám věřit? Možná jsem hodně blbá, ale tak moc zase ne. Tohle byl definitivní rozchod.

Co teď? Kdo v podobné situaci nikdy nebyl, tak si snad ani nedokáže představit, jaké emoce člověk v takové chvíli cítí. Zrazená, podvedená, zneužitá... Má vztek sám na sebe. "Sakra, proč jsem toho hajzla už dávno neposlala do prdele!" Za takových podmínek si další dítě nemůžu dovolit. A vlastně ani ho nechci. Jenže co s ním? Představa, že nosím pod srdcem dítě, které bych potom někomu dala... Co když v té nové rodině na něj nebudou hodní? A co budu říkat lidem? V těhotenství se budou všichni rozpývat nad mým rostoucím bříškem. A pak najednou dítě není... Budu se v tom muset plácat několik měsíců. To nezvládnu! Sakra, kde jsou aspoň ty anonymní centra, které pořád všichni slibovali? Jít na potrat  - zabít vlastní dítě. Na rozdíl od těhotenství, interupce se dá snáze ututlat. Dokonce o tom nemusí vědět ani nejbližší rodina. Bude to jen a jen moje věc a mého svědomí... Jak můžu vůbec rozhodovat o tom, které z mých dětí bude žít a které zemře? Jsem nakonec hrozně ráda, že konečné rozhodnutí jsem udělat nemusela. Ale těch pár dní bylo  strašných.

Uběhlo pár let. Bára rostla, já potkala nového muže a vytvořili jsme šťastnou rodinu. Zpočátku jsme si vystačili my tři, ale jak se Bára čím dál víc osamostatňovala, zatoužili jsme po děťátku. Jenže na to jsme si museli ještě nějaký čas počkat. Já byla nemocná a brala jsem různé léky. Doktoři doporučili s těhotenstvím počkat, a to ani neznali mého muže - v našem případě je riziko poškození plodu ještě vyšší než normálně. Trvalo to víc než rok, než jsme konečně mohli začít zkoušet... Před tím jsme si však museli ujasnit pár věcí. Někteří možná víte, že můj muž má handicap - vrozenou vývojovou vadu, podobnou jako u "Thalidomidových dětí". Co když to naše dítě po něm zdědí? Verdikt z genetiky: pravděpodobnost 1:1, že se narodí zdravé dítě. Můj muž kategoricky prohlásil, že pokud by se už v těhotenství prokázalo, že dítě má nějakou vývojovou vadu, tak se půjde na potrat. Svoje rozhodnutí podpořil vlastními zkušenostmi ze života s handicapem. Moje biologické hodiny tikaly už hezky dlouho a nahlas. Jak bych mohla zabít dítě, na které už tak dlouho čekám? Ale na druhou stranu, nemůžu manžela zradit a přivést na svět dítě, které nechce. Přece dobře vím, jaké to je! Pokud bych souhlasila s potratem, kolik takový zákroků může lidská psychika vydržet? Chci vůbec za takových podmínek počít dítě? "Chci, chci, chci!!!" řvaly mé biologické hodiny. A rozum do toho tiše šeptal: "Pokud bude mít vadu, tak to poznamená celý váš další vztah, ať už se narodí nebo ne. Jeden z vás dvou bude po zbytek života cítit křivdu. Myslíš, že to zvládneš?" Tušila jsem, že bych to asi nezvládla, ale biologické hodiny řvaly opravdu hodně.

Většina z vás asi ví, jak to dopadlo. Máme Honzíka. Ale cesta k vytouženému dítěti byla ještě dlouhá a strastiplná. Když mi konečně vynechaly měsíčky a na těhotenském testu se objevily dvě čárky, byla jsem štěstím bez sebe. Téměř hned jsem se objednala do poradny. Krevní testy i vyšetření potvrdili, že jsem, sice krátce, ale přecejen těhotná. Doktorovi dělalo trošku starosti, že na ultrazvuku ještě není vidět srdíčko, ale mě uklidnil, že vzhledem k mé nepravidelnosti měsíčků, to nemusí nic znamenat. Bohužel jsem asi ve 4. týdnu těhotenství začala krvácet. Jela jsem hned k lékaři a tajně doufala (i když jsem o tom nikdy neslyšela), že existuje nějaká zázračná injekce, která to zastaví. Neexistuje. Doktor potvrdil, co jsem tušila, potrácím. Ale krevní testy tvrdily něco jiného. Podle nich jsem stále těhotná. Je potřeba udělat kontrolní odběr asi za týden.

Několik následujících dní si téměř nepamatuju. Vzpomínám si jen na to, co se mi honilo v hlavě. Byla jsem jako šílená. Slyšela jsem hukot divoké vody a dětský pláč. "Maminko, pomoz mi! Já se topím!" volalo to dítě. Nechtěla jsem si dávat vložky, to maličké v nich nebude moci dýchat. "Je už přece mrtvé! Vlastně ani nikdy nežilo, nemělo srdíčko. Vzpomínáš?"  Příčilo se mi chodit na záchod a vyhazovat vložky do odpadků. Někde v té krvi je moje děťátko. I když nikdy vlastně děťátkem nebylo, jen shlukem buněk bez srdíčka, nechtěla jsem, aby skončilo někde na skládce nebo v kanále. Ze všeho nejvíc jsem si přála chytat tu krev do dlaní, roztírat si ji po tvářích a mazlit se s ní...

Po pár dnech jsem se s tím nějak smířila a zase normálně fungovala. Na kontrolu jsem se už cítila celkem v pohodě. Manžel mě nemohl doprovázet, měl něco důležitého a já ho ujišťovala, že to zvládnu. On mě pak jen vyzvedne. Můj doktor dělal (až na vyjímky) těhotenské testy jeden den, a ten druhý si všechny naráz pozval pro výsledky. Seděla jsem v čekárně spolu s dalšími ženami. Přišla jsem poslední, ačkoliv jsem tam byla nejméně o půl hodiny dříve. Všechny si přišly pro potvrzení, že jsou těhotné. Jen já si přišla potvrdit, že těhotná už nejsem. Povídaly si o tom, jak se těší na miminko, a potom jedna po druhé vycházely z ordinace a mávaly těhotenskou průkazkou. A já tupě hleděla do zdi před sebou, celá ztuhlá v křeči jak jsem se ze všech sil snažila se nerozsypat. Po tvářích se mi koulely slzy, které jsem nedokázala zadržet. Jenom, ať si jich nikdo nevšimne! A hlavně: Ať na mě nikdo nemluví! Manžel vyřídil, co potřeboval a přišel pro mě. Okamžitě poznal, že se mnou něco není v pořádku. Jindy je celkem nechápavý, ale tentokrát se rychle dovtípil. A požádal sestřičku, zda by mě nemohl pan doktor vzít přednostně hned. Doktor se mi omlouval, že ho to mělo napadnout samotného a divil se, proč jsem se neozvala už dřív. Jenže já nemohla. Nejprve jsem si myslela, že jsem dost silná, abych to zvládla a pak už jsem se nedokázala ani pohnout, natož promluvit.

Než se narodil Honzík, čekaly mě ještě dva potraty. Stejně jako poprvé, nebylo ani u těchto dvou těhotenství vidět srdíčko. Také jsem je obrečela, ale snášela jsem to poměrně lépe. A hlavně jsem už nemusela na kontrolu hladiny hormonů, protože tentokrát byla hned téměř na nule. Když mi konečně u dalšího těhotenství doktor oznámil, že děťátku se vyvíjí a už má srdíčko, zdráhala jsem se tomu uvěřit. Dodnes si lámu hlavu, jestli mi bylo tak strašně zle, protože jsem se bála o to maličké, nebo jsem se bála, protože mi bylo tak strašně zle. Za celou dobu těhotenství jsem si nedokázala najít k děťátku cestu, nemluvila jsem na něj, nezpívala mu, nehladila si bříško. Měla jsem strach se radovat. Co kdybych o to zase přišla. Nebo dokonce, co kdyby se prokázala nějaká vývojová vada a manžel trval na interupci? Možná změnil názor, ale nikdy víc jsme o tom nemluvili.

Myslíte, že už je konec? Ne, ještě mám jednu zkušenost. Když se Honzík narodil, byla porodnice přeplněná, nebyla volná místa. Několik nás maminek umístili o patro níž na gynekologii. Na prázdniny neměli naplánované žádné operaca, takže tam ležely jen akutní případy a zbytek oddělení byl volný. Měli jsme pokoje vedle sebe, já ještě s jednou maminkou jsme byly poslední v řadě. Za námi už jen zamčené pokoje oddělení plánovaných operací. Snad za to mohla ta téměř čtyřicetistupňová vedra... Oddělení se začalo plnit akutními případy. Jednou jsem šla kolem sousedního pokoje do porodnice o patro výš. Dveře byly otevřené a já zahlédla uplakanou paní. Za celou dobu, co jsem ještě byla v nemocnici, jsem ji neviděla jinak, než uplakanou. Zřejmě přišla o děťátko, nedovedu si to jinak vysvětlit. Cítila jsem se hrozně. Když jsme my na pokoji slyšely plakat miminka odvedle, musely být i naše děti také slyšet v sousedním pokoji. Přišlo mi od personálu strašně bezohledné, dát takový případ hned vedle pokoje s novorozeňátky.