Uf, Vánoce jsou konečně za náma. Ne, že bych tyto svátky nějak neměla ráda, naopak vánoční atmosféru si užívám a nijak se nestresuju. Jediná pro mě stresující věc je "povinná" návštěva u rodičů, zvláště pak díky mé matce. Ale abych to vzala pěkně popořádku...

Abych se na Štědrý den nemusela moc honit, připravím si většinu věcí předem. Takže den před- připravím salát, stejně je uleželý lepší - na štědrý den jen vmíchám majonézu nebo jogurt. Vytáhnu z mražáku kapra, kterého kupujeme na sádkách s předstihem obvykle koncem listopadu. Připravím těsto na vánočku, v tom využívám služeb domácí pekárny. Dřív jsem si nechávala vánočku i upéct a vůbec mi nevadilo, že má jen hranatý tvar. Ale moje nová pekárna je asi trošku jinak naprogramovaná a vánočka bývala hodně vypečená. Takže jsem si těsto přelila do formy a ráno na štědrý den jsem ji strčila do trouby, aby byla čerstvá. Také stromeček nám Ježíšek nosí už v noci z 23. na 24. Dosud ho nosil ozdobený, ale letos na něj navěšel jen žárovičky a přidal psaníčko, že "... na světě je strašně moc dětí, a tak prosí šikovné školáčky, aby mu trošku pomohli a nazdobili si stromeček sami."

Na Štědrý den mi tedy zbylo jen uvařit polévku a obalit kapra. Krom toho jsem uvařila i vánoční punč. I tak to zabralo skoro celé dopoledne. Před druhou jsme se oblékli a vyrazili na tradiční "Živý Betlém" před zámkem (Honzík drží hvězdu). Děti ze šikovných ručiček zazpívaly pár koled, děti z mateřinky zarecitovaly pár básniček, starosta nám popřál krásné svátky... K tomu se popíjel Vánoční punč, který obec nechala uvařit. Chlapi si většinou donesli vlastní "ohřívací láhve" a vzájemně koštovali letošní úrodu. Po skončení se skoro všichni přesunuli na hřbitov zapálit svíčky. Odpoledne bylo pryč. Po návratu domů už rychle smažit kapra a pak už jen vyhlížet Ježíška.... Zase jsme koukali špatným oknem, přiletěl z druhé strany, zazvonil a než jsme došli do obyváku, byl už pryč... Letos nás nejspíš navštívil naposledy, příští rok už bude Honzík velký... Nadílka byla bohatá, překvapeni jsme byli asi všichni.

Na Boží hod jsme všichni relaxovali a užívali si volna. K obědu jsem upekla husu s knedlíkem a zelím. Je to k vzteku, ale vždycky když chci péct husu, tak zaspím a rodinka mě vždycky nechá spát, ačkoliv normálně mě budí už o půl sedmé. I tentokrát jsem vstávala až po deváté a než se upekla... No, oběd byl velmi pozdní...

Na Štěpána jsem s Honzíkem jela do Brna, navštívit rodiče. Moc se mi nechtělo, ale co se dá dělat - rodiče má člověk jen jedny a tak by se měl snažit s nimi nějak vycházet. Můj zůstal doma, stále ještě se s mámou neusmířili a vzhledem k tomu, co máma neustále předvádí, k tomu asi hned tak nedojde. Rozdali jsme dárky a já pocítila zklamání. Vím, Vánoce by neměly být jen o dárcích, ale člověka zamrzí, když od svých nejbližších nedostane vůbec nic. Táta mi alespoň podstrčil nějaké peníze. Máma a Bára se na mě vykašlaly úplně a nedaly mi vůbec nic, ani blbou tabulku čokolády nebo mejdlo. Jo, jsem blbá, mohla jsem to čekat a taky nic nevozit. Jenže mě to nikdy nedá, já prostě chci všem kolem mě udělat alespoň malou radost... A pak tam sedím v křesle a mám co dělat, abych se nerozbrečela nebo nevybuchla, nebo možná obojí naráz.

Po obědě jsme šli navštívit tetu Jiřinku. Ona je to vlastně moje poslední žijící babička, jenže nevlastní, proto jí říkáme teta. Nikdy, ani dokud žil dědeček, jsme se moc často nestýkali - tak asi 3x do roka (na moje narozeniny, na bráchovy a na Vánoce). Od smrti dědečka tam chodíváme jen o Vánocích a já si vždycky říkám, že je to možná poslední příležitost ji vidět. V létě jí bude 90. Posledních pár let už je na tom docela špatně. Duševně je na tom stále dobře, z fleku by mohla třebas učit ve škole němčinu nebo tak něco... Ale nohy jí už neslouží, což je pro ni dost těžké. Celý život byla velmi společenská a teď se bez pomoci prakticky nedostane z domu.

U rodičů jsem letos vyjímečně i přespala, protože jsem chtěla navštívit kamarádku. Mnoho let jsme se neviděly, ale před pár lety se s manželem přestěhovala do stejné čtvrti, kde bydlí mí rodiče. V minulých letech nám setkání nějak nevycházela, protože buď na ni zrovna vyšla služba v práci, nebo byla někde na návštěvě u příbuzných. Ale minulý rok změnila zaměstnání a tak měla i mezi svátky volno a konečně jsme se zase sešly. Museli jsme si toho tolik říct, potřebovaly bychom nejmíň týden, abychom všechno probraly. Ale aspoň to nejdůležitější jsme stihly. S žádnou z nás se život v posledních letech nemazlil. Řekla mi i něco málo o našich společných přátelích a já jí v tu chvíli trošku záviděla, že stále ještě žije v Brně a tak si může občas s nimi zajít někam na kafe. Dřív jsme se tak scházely všechny dohromady, ale jak postupně přibývaly děti a starosti, byly jsme rády, když jsme se na termínu shodly dvě. Od té doby, co jsem na Hané jsem se s žádnou z nich vlastně neviděla.

Po obědě jsme s Honzíkem jeli domů. Naši sice brblali, že je to brzo, ale já už byla ze všeho unavená. Je tam pořád takový kravál, pořád se někdo s někým hádá a řvou na sebe. Nechápu, jak jsem v tom vůbec kdy mohla žít, ale asi mi to dřív tak nepřišlo. Vždycky po návratu si uvědomím, proč tam vlastně tak nerada jezdím. Je tam hustá atmosféra. Neustále jsem ve střehu a pořád se musím moc ovládat, abych taky kvůli něčemu nevybuchla. Oni se prostě neumí normálně bavit, pořád se někdo (hlavně máma) do někoho naváží nebo vyčítá staré hříchy. Mě to psychicky dost vyčerpává. Však taky vždycky po návratu zalezu do pelíšku a usnu jako pařez.