Přelom roku je časem, kdy spousta lidí bilancuje, co jim ten starý rok dal a vzal. Ani já v tomto směru nejsem vyjímkou, ale poslední roky bývalo to bilancování poměrně stručné - žádné větší změny se neudály. Ani v uplynulém roce se toho významného mnoho neudálo. Ale přece, pár takových věcí se našlo.

Leden byl významný především pro můj blog. Definitivně jsem se rozhodla přestěhovat z domény blog.cz sem na pise.cz a návrat rozhodně neplánuju. Zatím jsem tu spokojená.

V březnu jsem oslavila kulaté narozeniny, v úzkém kruhu rodinném. Brácha v tu dobu spravoval barák a měl domluvené nějaké řemeslníky, tak jsem žádnou mega-oslavu nedělala.

Dalším zlomovým měsícem byl duben, kdy jsem nastoupila do práce. Z původně slibované měsíční brigády se vyklubala smlouva na půl roku a později prodloužení o další rok. To je pozitivní, to méně pozitviní je, že z příslibů "pokud budete potřebovat volno, můžete si ho naddělat" se vyklubalo, "budete dělat jak mourovatí 6-7 dní v týdnu a o volno musíte škemrat téměř na kolenou". V tomto duchu se nesly i následující měsíce, takže na blogování nebylo moc času.

Abych nezapomněla, na přelomu února a března si manžel pořídil drůbež. Minulý rok jsme měli 10 husí a 5 slípek a vpohodě jsme to zvládli i když jsem přes léto chodila do práce. Letos se tedy manžel rozhodl přitvrdit a pořídil 10 husí, 10 kachen, dalších 5 slípek, 6 perliček, 10 bažantů a k tomu ještě 3+1 dospělých kačen na chov. Po pár měsících zjistil, že tolik havětě ze zbytků naší kuchyně neuživí. Už v létě tedy začal s jejich postupnou likvidací. Přeloženo do normálního jazyka, já jsem strávila 6 dní v práci a zbývající sedmý den jsem postupně po 2-3 vraždila, škubala, kuchala a zamrazovala ptáky. Trvalo to až do října. Nepřejte si vidět, jak v tu dobu vypadala moje domácnost.

V srpnu nás náhle opustila Micinka, před našimi vraty ji srazilo auto. O měsíc později potkal stejný osud na stejném místě i Pajdu. Jako útěcha nám zbyla koťátka, naštěstí už byla dost velká a obešla se bez matek. Jedno jsme si nechali a ani nevíme po které kočičce je, protože se o ně staraly společně.

Měsíc září byl významným mezníkem v našem a především v Honzíkově životě. Stal se z něj prvňáček. Kromě čtení, psaní a počítání se také musel naučit jezdit sám autobusem, hlídat si peněženku, používat v jídelně čip a další milion drobností, bez nichž se dítě v dnešní době neobejde. Měli jsme z toho obavy, ale všechno zvládnul přímo na jedničku.

Koncem října jsem se vypravila na Drahanskou vrchovinu, kde se uskutečnil historicky první sraz členek Ženského klubu. Akce byla v plánu už někdy od jara, já se moc těšila a poté, co mi kvůli nařízeným přesčasům vybouchly všechny letošní akce s tajčisty, jsem se strašně moc těšila.

V listopadu už bylo trošku volněji, hlavně v práci. Díky neustálým přesčasům a poměrně častým výpadkům některých linek najednou nebylo co dělat. Náhle získané volné víkendy jsem věnovala hlavně zcivilizování našeho domova. Letos byl předvánoční úklid opravdu nutností, protože tak zanedbanou domácnost jsem snad ještě nikdy neměla.

Prosinec mě zastihl už příjemně Vánočně naladěnou. Jako každý rok jsem se pustila do pečení cukroví. Poprvé v životě jsem byla na opravdu velkém firemním večírku, který pro nás uspořádal zaměstnavatel. Prakticky od nástupu do práce se o ničem jiném nemluvilo, jako by večírek byl nějakou hnací silou pro všechny mé kolegyně, aby vydržely všechny ty přesčasy. Nebylo to špatné, ale na druhou stranu ani nic moc extra. Příští rok si ještě rozmyslím, jestli znovu půjdu - asi spíš nepůjdu, pokud se termín bude krýt s vánočním večírkem tajčistů jako letos.

Uplynulý rok byl pro mě náročný. V některých okamžicích jsem si doslova sáhla na dno svých sil, jak fyzických, tak i duševních. Naučila se nové věci a získala spoustu nových zkušeností. Potkala jsem nové lidi z nichž mnozí mě něčím nehmatatelným obohatili. K novému roku se upínám s nadějí, že bude mnohem lepší než ten uplynulý.