Tak by se dalo charakterizovat mé současné rozpoložení. Jsem unavená a do mysli se mi neodbytně vkrádá pocit, že život je příliš krátký na... Na co vlastně? Odpovědí si nejsem až tak jistá. Spíš je to o tom, že jej nechci trávit tak, jak jsem nyní nucená. Nestíhám totiž žít. Můj současný život je nikdy nekončící práce - v zaměstnání a potom ještě doma. Není čas na moje koníčky, zájmy. Když si ho udělám, tak mám výčitky, že nestíhám něco jiného - i teď, když píšu tento článek, zatímco vedle v pokoji je kupa prádla na žehlení, v kuchyni hora špinavého nádobí, u Honzíka v pokojíčku to vypadá jak po pumovém útoku, o utírání prachu se snad ani zmiňovat nebudu (už si ani nepamatuju, kdy jsem to dělala naposledy - asi někdy před Vánoci) a u televize se mi válí klubíčka z nichž jsem zhruba před rokem slíbila sestřenici uplést ponožky.

Ty pocity se ve mě střádají už pěkně dlouho. Poprvé jsem ten pocit, že život je příliš krátký měla, když mi před třemi lety zemřela kamarádka jen o dva roky starší než já. Člověk si v tu chvíli asi uvědomí i svoji vlastní smrtelnost. Ale časem to odeznělo a život šel dál. Podruhé se dostavil, když mi téměř přesně o rok později zemřela má nejmilejší teta, ani ona nebyla příliš stará, jen 51 let. Za pár týdnů opět odezněl a velmi dlouho jsem byla v pohodě. Znovu se vynořil až s mým nástupem do současného zaměstnání a od té doby ho vnímám čím dál intenzivněji. Jako by mě už nic dobrého v životě nečekalo. Jen práce a povinnosti dokud nevypustím duši. Bohužel tak posledních 10 měsíců skutečně žiju. Manžel se mě snaží rozptýlit občasným výletem, ale já si ho nedokážu užít, protože mi doma "stojí" práce, kterou budu dohánět nejspíš několik následujících týdnů, protože víkendy obvykle také trávím na "nucených pracích" v zaměstnání. Nikdo si nedovolí odmítnout víkendový přesčas, ani já ne. Strašák, který nad námi visí, není ve vyhazovu z práce. Když se jim znelíbíme, tak nás nevyhodí (to by nám museli dávat odstupné apod.), ale "za trest" přeřadí na nejhorší práci v podniku. Toho se bojíme všichni. Na ten smrad bych si snad ještě zvykla, ale stát celý den v průvanu, courat z horka do zimy a opačně a při tom se máčet ve studené vodě... Snad i umývání veřejných hajzlů na nádraží ve velikém městě by bylo příjemnějším zaměstnáním.

Nevadí mi zaměstnání. I před tím jsem, sice krátce, ale chodila do zaměstnání a stíhala vše i doma. Vadí mi ty neustálé přesčasy. Vadí mi i důvody, proč na ně musíme chodit. Není to proto, že bychom nestíhaly. Je to proto, že někdo výše postavený nezvládá svoji práci. Už třetí týden se vybalují už zabalené zakázky a strhávají etikety, protože to zodpovědný člověk popletl. Pak se to znovu naetiketuje a znovu zabalí. Je pochopitelné, že pak nemůžeme stíhat balit zakázky, když každou musíme zabalit, vybalit a znovu zabalit. A tak se nařídí přesčasy o víkendech, děvčata z adjustace přece ráda půjdou, že! A ten, co to kurví, si klidně může doma ležet na báchoře a hongat kulama. Však když se něco nestihne zabalit, budou mít průser děvčata z adjustace - nemají v pracovní době klebetit, ale dělat!

Sakra! Já chci svůj volný čas trávit jinde než v té hnusné práci! Život je příliš krátký a těch pár kaček navíc mi rozhodně nezaplatí služku, která by za mě udělala práci doma., abych já mohla trávit zbývající čas s rodinou, přáteli nebo se třebas bavit svými koníčky. Krom toho, já začínám mít obavy z toho, že můj život bude skutečně krátký. Nedávno jsem si uvědomila, že geneticky mám velmi malou pravděpodobnost se dožít důchodu. Nejsem si jistá, ale mám nějak v hlavě zafixovaný, že dcera dědí genetickou výbavu po matce, babičce, prababičce... a syn po otci, dědovi, pradědovi.... Moje babička zemřela v 53 letech, její matka v 63 letech, stejně tak jejich sourozenci. Jen zřídka se někdo z předků z maminčiny strany nebo jejich sourozenců dožil 65 let. Mám tedy před sebou jen nějakých 25 let života. To zas není tak málo, pokud si je aspoň trošku užijete. Ale já? Mě už čeká jen práce, práce a práce až do smrti. Užít si? A kdy, když nemám ani volné víkendy?

Chybí mi tajči. Už dva roky na něj nechodím. Nejprve z finančních důvodů (jako nezaměstnaná jsem si to dovolit nemohla) a teď z důvodů časových - nemá cenu tam chodit jednou za tři týdny. Nechybí mi jen samotné cvičení, ale především ta atmosféra: náš cvičitel má snad dar od Boha. S mnoha kamarádkami jsme se shodli, že jeho "proslovy" k meditacím a cvičení mají hojivé účinky na naše duše. Třeba by mi pomohlo i tentokrát překonat toto mé depresivní rozpoložení. Své naděje upínám ke květnu - to vždycky jezdíme na víkendové soustředění. Loni jsem nemohla, protože náš vedoucí nebyl schopný nám říct, jak a kdy budeme chodit do práce. Stále nám tvrdil něco a nakonec to bylo úplně jinak - mohla jsem jet, měla jsem volno, ale 2 dny před odjezdem bylo dost pozdě na to abych měnila plány. Doufám, že letos mi to vyjde. A hlavně doufám, že do té doby vydržím, že se z toho nezhroutím, protože k tomu občas nemám daleko.