Ode dneška máme nového mazlíka. No, spíš můj manžel, já veškerou havěť spíš jen fotím a píšu o ní na blog. Jmenuje se Karin a je to 100% anglonubijská koza. Dovezli jsme si ji až ze Slovenska, protože u nás jsou tyto kozenky poměrně nedostatkové. Kozlíka můžete mít hned, je jich dost, ale kozenku? Na ty se čeká v pořadníku! Momentálně chovatelé berou záznamy na rok 2016 - to už musí mít člověk velký zájem a ještě větší trpělivost. A tak když jsme neuspěli u nás, porozhlídla jsem se u slovenských bratří - ostatně máme to tam podstatně blíž než třebas do Liberce nebo do Českého Krumlova.

Vyrazili jsme brzy ráno a po drobné anabázi v Záhoráckých dědinkách (kvůli objížďce) jsme po asi 3 hodinách dorazili na místo. Začínalo pršet a tak jsme rychle skoukli kozy, jednu vybrali - i když tu už jsme měli předběžně podle popisu zamluvenou a honem pryč. Dokonce jsme i zapomněli na mléko, které nám paní přislíbila dát sebou. Koza v autě totiž řvala jako by ji někdo vraždil. Marně přemýšlím k jakému zvuku přirovnat ten kozí řev. Asi jsem nikdy nic tak strašného neslyšela. Zkuste si představit, že si spustíte houkačku záchranného vozu uvnitř auta. Nedovedla jsem si představit, jak pojedeme dobré dvě hodiny domů a v duchu uzavírala sázky, kdo z nás dvou navrhne první, že se kozy okamžitě nějak zbavíme, i kdybychom ji měli vyhodit z auta ven a zanechat ji napospas divé zvěři.

Naštěstí koza poměrně brzy pochopila, že ji rozhodně nemíníme vrátit domů do chlívku. Oni chovatelé často píšou, že kozy jsou inteligentní zvířata, ale že by až tak moc? Po asi pěti kilometrech si lehla a ztichla. Když jsme ji při zastávce na benzínce kontrolovali, jestli se jí náhodou něco nestalo, tak spokojeně vrtěla ocáskem - potvora jedna!

Doma jsme ji dali do nového chlívku a chvíli jsme tam s ní pobyli, abychom viděli, jak si zvyká. Těch pár minut Karince stačilo, aby si nás oblíbila. Když jsme odešli domů se najíst, opět spustila uširvoucí řev. Pak přeskočila ohradu a šla nás hledat. Netuším, jak to dokázala, protože když se postaví na zadní, tak předníma tak-tak došáhla na vršek ohrady. Jestli ona není zkřížená s kočkou. Když jsme se vrátili, radostně mečela a šla za námi jako pejsek zpět do svého výběhu. Manžel donesl desky a nadstavil ohradu. Zkusili jsme, jestli to bude stačit. Bohužel, když Karin osaměla, opět vyrazila na průzkum. Ale znovu šla poslušně jako pejsek zpět

Na závěr by to chtělo nějaký ten obrázek. Samozřejmě jsem pro to udělala, co se dalo. Ale víte vy vůbec jak se fotí koza? Jestli ne, tak si přečtěte Čapkovu Dášeňku - to byl sice pejsek, ale koza se fotí stejně blbě. Když si k ní podřepnete, abyste měli lepší záběr, tak se k vám rozběhne a na fotce zůstanou jen záda, nebo ocásek, v lepším případě zcela neidentifikovatelný detail tlamy, když zvědavě nahlíží do objektivu... No, nakonec se nějaký trošku použitelný záběr podařil.

PS: To mi připomíná, že jsem loni neměla čas vám představit naše ptáky. Musím to brzy napravit!