Na přelomu října a listopadu svět slaví Halloween. U nás tento svátek nemá žádnou tradici. Některým lidem to však přijde škoda a tak se na různých místech pokoušejí o vytvoření vlastní tradice oslav. Konkrétně u nás na vsi děti vyrábějí dýňové dekorace doslova ve velkém (viz články z let minulých 2010, 2011, 2012 a 2013) a večer následuje společný lampionový průvod dědinou.

Jenže letos bylo moc vlhko, dýně chytly plíseň a tak zřejmě oblíbená akce tentokrát nebude. I když i v minulosti občas dýně nebyly, ale akce byla stejně. Každý si dýni nějak sehnal, buď od "přespolních" známých, nebo si koupil za nekřesťanský peníz v obchodě. Letos jsou za tím zřejmě i nedávné volby, neboť zatím stále se neví, co a jak bude po volbách dál.

To v sousední vsi si vybrali jinou z amerických halloweenových tradic - strašidelné kostýmy. Loni jsem byla v práci, ale letos mi zbylo poměrně hodně dovolené a tak jsem si vzala volno a vyrazili jsme na "stezku odvahy". Sraz byl na hřišti na konci vsi. Odud nás v přiměřených intervalech vypouštěli na trasu osvětlenou svíčkami (samozřejmě v zavařovačkách) a místy i skromnou dýňovou výzdobou. Cestou jsme potkávali různé příšery, čarodějnice, duchy a další hrůzostrašné postavičky. Některé kolem nás jen mlčky prošly, nebo jen pohladily dítě po hlavě. Jiné vydávaly příšerné zvuky.

Dokud jsme šli osvětlenými ulicemi, bylo všechno v pohodě a Honzík si to docela užíval. Ale jakmile nás světýlka zavedla za humna, kde byla tma jak v pr..., pardon v pytli, statečnost Honzíka opustila. I když měl lampion, moc daleko vidět nebylo. Když se zničeho nic ze tmy vynořila nějaká postava, lekla jsem se i já. Ne, že bych věřila na strašidla, ale měli to pěkně vymyšlené. Člověk o nich do poslední chvíle nevěděl a najednou se vynořili hned vedle vás a zakvíleli vám skoro do ucha. V půli cesty už Honzík odmítal pokračovat. Problém byl, že nechtěl ani tam ani zpátky - i ve svém věku. Vzala jsem ho na chvíli do náruče a kousek poponesla. Blížili jsme se do lépe osvětleného úseku, i když jsme ještě museli obejít zahrady, než jsme se dostali až na ulici.

Opět jsme šli kousek po osvětlených ulicích. Pak se cesta stočila k řece a znovu následovala cesta temnotou, tentokrát ještě temnější, protože nám docházela baterka v lampionu. Naštěstí už to netrvalo dlouho. Dorazili jsme do cíle - k hospodě. Na prostranství před hospodou už bylo spousta lidí. Za statečnost jsme dostali párek v rohlíku a čaj. Děcka se konečně potkala i s kamarády a sdělovaly si dojmy. Honzíkovi otrnulo a brebentil o všem, co ten večer viděl. A prý půjde příště zas! Doufám, že už to zvládne líp, za rok ho asi už neunesu.

Foto z webu DDM