Uplynulý rok jsem tady na blogu moc aktivní nebyla. Nějak mám pocit, že už tu všechno bylo - ostatně vždyť se většina událostí každý rok opakuje. A tak nakonec stejně jako loni jsem se dokopala alespoň k jakémusi souhrnému ohlédnutí.

V lednu se toho moc nedělo. Jen můj muž byl na plánované operaci kýly. Musela jsem si kvůli tomu vzít volno v práci a využila jsem ho k vymalování předsíně a kuchyně. Bohužel ho brzy propustili domů, takže na další místnosti už nedošlo. Konecem měsíce uspořádali místní hasiči a sokoli masopustní průvod. Bylo to po mnoha letech poprvé (já to za těch 13 let tady ještě nezažila). Jsem zvědavá, jestli se z toho stane nová tradice.

Únor je dobou karnevalů, a tak není divu, že jsme také byli. Krom toho jsme toto obdoví vyhodnotili, jako ideální pro výlet do rodiného zábavního parku Bongo. Trefili jsme se akorát do oslavy "narozenin" arelálu, takže jsme to měli i s klaunským představením. Honzík si to moc užíval, rozhodně doporučuji k návštěvě.

V březnu mám narozeniny, takže jedna z mála příležitostí, kdy nás poctí svou návštěvou Bára. Vzhledem k tomu, že nebyly kulaté, tak jsem žádnou velkou oslavu nedělala. Honzík byl na dalším karnevalu, opět v kostýmu kovboje. Venku se oteplilo, takže jsme si užívali sluníčka a začali jarní práce v zahrádce.

Duben byl pro mě významný hlavně druhým setkáním členek Ženského klubu. Už od podzimu jsem se těšila a moc si to užila. Manžel někde lacino získal prase a tak jsme o velikonočním víkendu zabíjeli - tedy naštěstí zabíjel on u známého a mě to jen nosil. Stejný termín si zvolila k porodu naše fenečka (na fotce jsou štěňátka už odrostlá) a málem přišla o život, protože potřebovala ošetření u veterináře, jenže ve svátky nebyl žádný doktor k sehnání. Naše domácnost se rozrostla o nového mazlíka - Honzík si přál papouška. I manžel si pořídil nového "mazlíka", a protože bylo hezky, tak ho hned vyzkoušel a to bez ohledu na mé námitky (jak to dopadlo, jste si mohli přečíst ZDE). A také jsem poprvé byla dávat krev, bohužel víckrát mi to už  nevyšlo, ale chtěla bych chodit pravidelně.

S postupným oteplováním se množí i různé akce a události. Protože chtěli mít svatbu v parku, zvolili si bratranec se snoubenkou termín v květnu. Další významnou událostí byl den dětí v jehož rámci se náš Honzík osobně setkal s Heidi Janků - i když on sám vůbec netuší, kdo to byl. A do našeho malého hospodářství přibylo pár dalších zvířátek. Začala jsem jezdit do Vyškova na kurz paličkování - on to vlastně není tak úplně kurz, spíš zájmový klub, ale paličkovat vás tam naučí.

Začátkem června už je tradicí sjezd veteránů u nás před zámkem. I když nikoho z nás auta moc neberou, chodíme se podívat - obvykle je na co. Už ani nevím důvod, ale byl u nás táta a než odjel projevil přání, navštívit nedalekou Kroměříž a v rámci projektu "Den otevřených zahrad" se podívat do Květné a Podzámecké zahrady. Já o této akci dosud neslyšla, ale dala bych přednost spíš normálně nepřístupným zahradám. Ty zmíněné jsou sice krásné, ale navštěvujeme je pravidelně každý rok. Jenže táta v nich ještě nebyl, a my vlastně tento rok taky ne... Protože Honzíka takový výlet moc nebaví, zpestřili jsme ho návštěvou nově zbudovaného zrcadlového bludiště. Koncem měsíce nás pak čekal tradiční pohádkový les. Také v práci došlo k jedné změně - některým z nás (vč. mě) přestěhovali šatny na úplný konec fabriky. V praxi to znamenalo, že do práce jsme musely začít chodit o cca 20 minut dříve, abychom byly včas na pracovišti. O stejný čas později jsme také opouštěly po šichtě brány závodu. A pokud jsme chtěli chodit do závodky na oběd (a vlastně také museli, protože na šatně nám vedení odmítlo udělat jakékoliv zázemí pro donášku a konzumaci vlastních svačin), tak jsme v 30-timinutové polední pauze musely stihnout uběhnout zhruba 2 kiláky, 2x se mezi tím komplet převléknout a ještě sníst oběd. To se nedalo zvládnout a nakonec to bylo dalším důvodem pro podání si žádosti o přeložení na jiné oddělení (získala bych také jinde šatnu).

Červenec pro mě začal neslavně. Hned na začátku jsem upadla tak nešikovně, že jsem si zlomila ruku. Naštěstí to bylo v práci - tedy pracovní úraz a já mohla klidně marodit za plný plat. Jelikož mi neměl kdo pomoci s účesem, nechala jsem se ostříhat na krátko. Také Honzíkovy 7. narozeniny jsme odložili, jen dárky dostal, aby si jich užil - však taky co s trampolínou v září? A Micinka č.2 měla koťátka. Koncem měsíce mi sundali sádru a i když to na velké vyskakování nebylo, přecejen bylo veseleji.

V srpnu jsem si doslova užívala prázdniny - není nad šikovně zlomenou ruku! Ještě se s ní nedalo dělat všechno, ale  bez sádry už byl život veselejší. Sice často pršelo, ale také bylo hodně teplo. Ideální počasí na koupání. Pro zahrádku už tolik ne - všechno chytalo plíseň. Zato se dařilo houbám, a tak jsme párkrát vyrazili s košíky do lesa.. Honzík se zpožděním oslavil narozeniny a podnilkli jsme nějaké výlety, převážně do okolí: Chropyně, Skalka. Honzík byl poprvé na táboře, i když jen příměstském. Nejprve nechtěl, ale pak si to moc užíval.

I září bylo příjemně teplé a já stále ještě neměla ruku fit, takže jsem si mohla dál užívat krásné volné dny. Jelikož se letos sklizeň kvůli plísním nekonala, bylo spousta volného času, který jsme věnovali výletům .Byli jsme v Lošticích, Předmostí a Přerově. Neplánovaně jsme také navštívili KovoZOO v Uherském Hradišti, kolem které jsme náhodou projížděli. Také jsme podnikli pár vycházek do okolí za účelem vysbírat nové kešky a obstarat si vhodný materiál do Vendina projektu. A málem bych zapomněla na to nejdůležitější: Bára konečně ve svých 23 letech odmaturovla!

Říjen byl pro mě zlomový, po více než 3 měsících poflakování se doma jsem se vracela do práce. Bohužel jen na chvíli - ani ne po týdnu mi oznámili, že mi dál smlouvu neprodlouží. Měla jsem prakticky všechnu dovolenou, tak jsem ji okamžitě nastoupila, proč bych jim tam měla dělat blbce a dřít týden nočních. Sice bych měla víc peněz z proplacené dovolené, ale neměla jsem chuť jim dál "zachraňovat" zadnice. Bára oslavila své 23. narozeniny, pochopitelně v Brně. A jako obvykle mě v rámci nákupu dárků pěkně podojila. Ale ta halenka jí sluší, že?  Já si v rámci dílniček DDM vyzkoušela malování na hedvábí. Koncem měsíce nastává období Halloweenu. Kvůli neúrodě dýní u nás letos tradiční procházka s lampiony nebyla. Místo toho jsme navštívili Strašidlení v sousední vsi.

V listopadu bylo již 3. setkání Ženského klubu, opět v Repechách, jenže tentokrát v komornější sestavě. Kvůli němu i dalším adventním výstavkám a jarmarkům jsem prakticky každou volnou chvilku háčkovala vánoční ozdoby. Také jsem dostala pár objednávek z Fléru, takže jsem skutečně měla co dělat, abych všechny uspokojila. Manžel usoudil, že je nezbytně nutné zajistit dostatek jídla pro příští období a obstaral rovnou dvě prasátka. A prakticky o ničem jiném nemluví, jen o jitrničkách, jelítkách a ovaru...

Zatímco předchozí měsíc byl celkem odpočinkový a na zážitky chudý, prosinec všechno vynahradil a opravdu jsem nevěděla kam dřív skočit. Honzík měl spoustu adventních aktivit - školní jarmark, 4 nedělní dílničky v DDM, další dílničky pořádala naše obec, k tomu tradiční Čertoviny a všechno to vyvrcholilo Žívým Betlémem na Štědrý den. Mrazivý začátek měsíce přivítali Hanáci s radostí a nejen můj manžel se pustil do výroby domácích klobásek a uzeného. Já měla poslední jarmark opět s Ženským klubem  v Otinovsi a konečně si mohla od vánočního tvoření na chvíli odpočinout. I když, prodala jsem velkou hvězdu na vrchol stromečku a potřebovala jsem novou. Stalo se již tradicí, že se jezdíme nadýchat vánoční atmosféry na Vánoční trhy do Olomouce. Vánoce a přelom roku proběhly v poklidu a trošku nemocně, ostatně to jste si mohli přečíst v minulém článku.

Řekla bych, že rok 2014 jsem prožila poměrně aktivně, niloliv na blogu, ale v reálu. Potkala jsem nové lidi, naučila se nové věci a získala nové zkušenosti pracovní, životní i duchovní. Sice jsem přišla o práci, ale získala klid a naději na lepší.  Už několik let mám zkušenost, že přání se plní, když to nejméně čekáte. Uplynulý rok to opět jen potvrdil. Do nového roku proto hledím s optimismem a těším se, co nového mi přinese.