Upozornění:Tento článek obsahuje drastické záběry a tudíž není vhodný pro slabší povahy, vegetariány a malé děti! Prosím, odejděte zavčas! Ještě tu jste? Tak si pak nestěžujte! Já vás varovala.

Gregorek a Liborek si žili jak "prasata v žitě". Baštili jen samé dobrůtky. A všichni kolem je s láskou opečovávali a pozorovali, jak rostou a tloustnou...

Nastal čas je vzít trošku na procházku. Sice se jim moc nechtělo, ale nebyla dlouhá, protože díky své váze už sotva stáli na nohou...

"Chvilku postůj a budeš to mít za sebou!"

Pustíme mu trošku žilou. Vždyť jelítka nejsou vůbec špatná...

Krev se musí chvíli míchat, aby se nesrazila. Hádejte na koho to zůstalo? Jestli jste si tipovali mě, tak máte pravdu. A teď zkuste hádat, kdo to fotil, když já měla ruky ve škopku? Náš Honzík a žádnou psychickou újmu z toho nemá.

Skoro jako v kosmeťáku. Troška "pudru" a hned vypadá líp.

Kosmetika pokračuje. Teď oholit rypáček... No vlastně i ten zbytek.

Je libo sprchu? Jak si spokojeně hoví :D

A teď... "Pověste ho vejš, ať se houpá, pověste ho vejš, už má dost..."

První půjde pryč hlava...

Malá lekce anatomie. Jestlipak poznáte, co je co?

Poledne se blíží, nejvyšší čas dát vařit polívku.

Než se uvaří, vypereme střeva. "Sakra, kde to má konec?"

Víte, jak vyčistit střeva i zevnitř? Prostě se obrátí - za pomoci vody. Dělá se to asi takhle...

"Máma mele maso." Jejda, chybička se vloudila, to není máma ani maso! To je cibule. Ale maso taky bude... Nebo už bylo a já to prošvihla?

Nezapomenout občas zamíchat polívku. A tím je to jasné, maso ještě není.

Normální rodiny mají v předsíni boty. My tam na ně nemáme místo.

A na závěr ještě rozpustit sádlo. Hotové škvarky jsem donesla do kuchyně a volám: "Kluci, pojďte si dát moravský müsli!" Kluci přilítli, zobali, mlaskali a že prý: "Co to je?" "Škvarky." říkám popravdě, když vidím, že jim chutná. Synovec se zarazil, protože mu někdo namluvil, že škvarky jsou hnusný. Ale pak mávl rukou: "Ále, kašlu na to, je to dobrý." a cpal se dál.

Trošku nám nasněžilo, takže zabijačka jak má být.

Jen já jsem si to moc neužila. Po prvním prasátku už jsem měla tolik práce, že jsem nestihla fotit ani přestávky na jídlo. Švagrová se totiž na mě vysrala a ani se neobtěžovala mi oznámit, že nepřijede, abych si mohla sehnat někoho iného na výpomoc. To jí dlouho nezapomenu!