Přiznám se, že poslední tři měsíce jsem několikrát měla nutkání napsat článek k něčemu aktuálnímu. Ale nakonec jsem to nikdy neudělala. Nějak nemám chuť se zabývat negativními věcmi. Jenže toho pozitivního v mém životě zas tak moc není. Tedy toho, co by stálo za zmínku - jinak je můj život téměř veskrze pozitivní, jen trošku stereotypní. Jen červenec byl v tomto ohledu trošku výjimkou a to hlavně zásluhou dvoutýdenní dovolené.

První polovinu jsme strávili doma, já částečně doděláním věcí, na které přes rok nemám čas - to víte v 6 vstávám do práce a v 6 se vracím. Částečně zpracováváním úrody ze zahrádky - hlavně okurky, rybíz, angrešt ... A samozřejmě část také relaxací společně s rodinou. V rámci relaxace také konečně došlo na dlouho plánovaný výlet do Atomky v Dukovanech. Chlapi byli nadšení, ale mě to trošku zklamalo. Bylo tam sice spousta nových exponátů, ale mnohem méně volnosti v jejich prohlížení a zkoumání. Byla jsem tam už potřetí, takže můžu srovnávat. Zase na oplátku se rozšířily prostory a přibyly zajímavé informace od školené průvodkyně. Užili jsme si to.

Ovšem druhou polovinu dovolené jsme měli zarezervovaný pobyt v Krkonoších. Já tam ještě nikdy nebyla a tak jsem se těšila jak malé děcko. Bydleli jsme v hotelu v Peci pod Sněžkou, kousek od lanovky na Sněžku.

Jelikož to máme poměrně daleko, vyrazili jsme brzy ráno (za chládku) a naplánovali si přestávku v Litomyšli. Já bych tam dokázala strávit snad celý den - je tam toho zajímavého spousta. Ale chlapy to moc nebere, tak jsme navštívili jen rodný byt Bedřicha Smetany, a pak se chvilku prošli v zámeckých a klášterních zahradách. Návštěvu muzea hraček oba rezolutně odmítli, stejně jako prohlídku zámeckého divadla o dalších pamětihodnostech v centru města jsem se raději ani nezmiňovala. I tak jsme tam strávili asi dvě hodiny.

Na hotel jsme tedy přijeli až někdy ve tři hodiny odpoledne. Zbytek dne jsme strávili odpočíváním po náročné cestě - fakt nechápu, jak někdo zvládá dojet až k moři. Ale hned druhý den jsme se vypravili rovnou na Sněžku - my netrénovaní Hanáci z rovin. Nahoru jsme se pochopitelně nechali vyvést lanovkou, ale dolů jsme si troufli jít pěšky Obřím dolem. Nebyla to žádná snadná procházka - převýšení je dost prudké. A i když jsme měli poměrně kvalitní botasky, na horskou tůru to přecejen není to pravé ořechové. Ale došli jsme ve zdraví, jen nás pak trošku bolely nohy. A hlavně byl to krásný výlet. Během zbytku týdne jsme zjistili, že jsme si vybrali asi jediný den, kdy bylo možné tento výlet uskutečnit - zbývající dny foukal tak silný vítr, že lanovka na Sněžku nejezdila, končila v polovině cesty.

Další den mělo podle radaru v Krkonoších celý propršet. Tak jsme se vypravili do ZOO ve Dvoře Králové. I tady jsem už kdysi byla. Ale i tady se to za ty roky dost změnilo k lepšímu. Samozřejmě největším lákadlem ZOO je projížďka po safari. Můžete tam vjet vlastním autem, ale manžel dal na mě a zaplatili jsme si safari-bus. Cestou si pochvaloval, jak dobře jsme udělali. V autobuse jsme seděli podstatně výše něž ti v autech a měli tak mnohem lepší výhled. A to, co jsem považovala za hlavní přínos - komentář průvodce, chlapi také ocenili, stejně jako to, že autobus zastavoval na místech odkud se daly pořídit ty nejlepší fotky.

Středa - polovinu pobytu máme za sebou. Vypravili jsme se do nedalekých Jánských Lázní, kde je "Stezka korunami stromů". Loni jsme byli na "Stezce v oblacích" na Dolní Moravě, tak jsme to chtěli srovnat. Srovnat se to nedá. Každá je o něčem úplně jiném a poskytne úplně jiný zážitek. Stoupání na vyhlídkovou věž je sice mírné, ale o to víc má zákrutů. Dvě patra pod vrcholem se synovi začala točit hlava a odmítl pokračovat. Manžel s ním ochotně zůstal a potom, když se trošku vzpamatoval, šli spolu dolů. Já se "obětovala" a vylezla až nahoru, abych jim potom mohla sdělit zážitky z výhledů "do nikam" = na zalesněné kopce. Při sestupu začaly mé v Obřím dole namožené svaly protestovat a tak jsem se rozhodla jim ulehčit a sjet tobogánem. Docela by mě zajímalo, jestli tím tobogánem někdy projelo něco staršího a většího než jsem já.

Poslední den dovolené jsme se s manželem rozhodli skutečně relaxovat. To ovšem není nic pro děti a tak jsme relaxovali v hospůdce u bobové dráhy, lanového centra a zábavního parku. Náš syn takový relaxační den ocenil. Mimo všechny zmíněné turistické aktivity jsme samozřejmě hojně navštěvovali hotelový bazén a vířivku, hráli různé hry a potloukali se v nejbližším okolí hotelu. Shodli jsme se na tom, že těch pět dní je tak akorát. Ne, že by nebylo ještě kam vyrazit, ale nejsme velcí fandové horských tůr, jsme spíš zpohodlnělí a tomu svoji dovolenou přizpůsobujeme.