O třech malých prasátkách
17. 09 2012 | 20.12
Žila byla tři malá prasátka. Žila si celkem dobře v přístěnku s výběhem vzadu naší zahrádky. Papala samé dobrůtky, které jim manžel nosil z hospůdky, zapíjela je pivem a utěšeně rostla.
Manžel se rozhodl, že je však nebudeme držet až do zimy. Jednak hostinský přestal vařit a tak nejsou zbytky. A pak také jak rostla, dělala čím dál větší brajgl. Manžel totiž podcenil sílu takového prasete, možná proto, že vietnamci jsou menší než normální prasata. Postavil výběhy pro mnohem jemnější zvířátka. Tvrdil, že prasátka budou malá a brzy si je ochočíme, takže vyvádět nebudou. Já jsem holka z města a takovým věcem nerozumím, tak jsem ho nechala dělat co umí. Ochočená tedy byla, jen si asi pod tím představovala něco jiného než můj muž. To znamená, že při každé naší návštěvě zahrady dorážela na ne moc pevnou branku a dožadovala se další potravy, ačkoliv hladem v žádném případě netrpěla.
Co naplat. Pokud jsme nechtěli riskovat jejich únik do zahrádky a její následné zrytí a absolutní vyplenění, museli jsme se jich zbavit. A jak se nejlépe zbavit prasátek? Přece pomocí řezníka.
Stačílo pár dní příprav a domluv všeho potřebného. Nakoupit koření, střeva, sáčky a kalafunu, upéct chleba a koláče, vypůjčit klec na převoz prasátek, nabrousit nože, vydrhnout dětskou vaničku, všechny kýble, škopky a velké hrnce...
V sobotu jsme prasátka převezli ke známému, který je na zabíjačky přecejen lépe vybaven než my. Známý má kouzelnou chaloupku po rodičích. Jedinou moderní vymožeností je elektrika. Voda je ve studni s pumpou. Honzík něco takového ještě neviděl a byl doslova unešen. Automaticky převzal starost o čerstvou vodu a podle potřeby plnil kbelík.
Řezník píchnul první prasátko. Bylo potřeba je očistit od štětin. Pak se pověsilo a vyvrhlo. Poslala jsem Honzíka, ať se podívá. Poslední dobou ho totiž anatomie zajímá. Neustále totiž toto téma listuje ve své encyklopedii a znovu a znovu se ptá, co je co. Teď měl možnost vidět všechny orgány "naživo". Potom se rozbouralo maso.
Po prvním praseti jsem se musela "ztratit" do kuchyně, kde jsem se pustila do krájení sádla. Mezitím řezník píchnul a rozboural zbývající dvě prasátka. Všude se začaly linout vůně různě připravovaného masa. Na dvoře se v obrovském kotli vařilo maso. Z kuchyňky sem pronikala vůně rozpouštěného sádla smísená s vůní pečeného masa.
Volnou chvilku než se vše uvaří, uškvaří a upeče, jsme vyplnili konzumací koláčků, které jsme zapíjeli slivovicí. Bez koláčků a slivovice se totiž žádná zabíjačka neobejde. A přitom neustále vše kontrolovali, hlídali a míchali. Konečně se mohlo vytahovat z kotle. Něco málo jsme pojedli. Ačkoliv nemám vařené maso příliš v oblibě, o zabíjačce nikdy neodolám. Asi proto, že tady si můžu vybrat úplně libové a žádné "od kosti". Co se nesnědlo, a že toho bylo, se pokrájelo a pomlelo do tlačenek a jitrnic. Krom toho jsme si "vymysleli", že chceme také játrovou paštiku, tak se mlelo maso pečené a játra. A nakonec ještě z odřezků sekaná. Někde mezi tím se také slilo sádlo a tak jsme si trošku pozobkali škvarky - byly ještě teplé.
Ve tři hodiny odpoledne bylo hotovo a řezník mohl jet domů. Nás, tedy spíš mě, čekal ještě pořádný úklid. Umýt všechno náčiní, stoly, kotle, podlahu, kýble.... Prostě všechno, co bylo prázdné. Rozloučili jsme se a hurá domů.
Doma mě čekala další šichta. Zabíjačka ještě zdaleka nebyla hotová. Hned jsem šupla do trouby sekanou a začala umývat zavařovačky na paštiku. Mohla jsem si je nachystat předem, ale kvůli velikosti, spíš malosti, prasátek nebylo jisté, jestli ji budeme vůbec dělat, tak jsem se na chystání sklínek vybodla. Naštěstí je uklízím na hůru dokonale čisté, dnem vzhůru a mám myčku. Stačilo naskládat a zapnout jen na oplach. Zbývalo naplnit, zavíčkovat a zavařit - 2 hodiny na 100°C. A taky nezapomenout na večeři: Mozeček s vajíčkem.
A pokračovalo se ještě v neděli. Jelikož prasátka byla malá a měla tedy malá masa, která se příliš k dalšímu zpracování nehodí... A jelikož máme v mražáku plno králíků a málo místa... A jelikož si manžel přál nějaké maso zavařit... Tak jsem v neděli celé dopoledne postupně pekla maso, abych ho odpoledne nacpala do sklínek a zavařila.
Konečně můžeme říct, že máme po zabíjačce. Je to spousta práce, ale svým způsobem je to práce příjemná. Vlastně spíš takový svátek se spoustou pohody, klábosení, pojídání a popíjení.....