Žít s paranoikem je doslova peklo, zvlášť pokud jsou jeho paranoidní představy spojeny právě s vámi, což obvykle bývá. Podle mé mámy jsem celý svůj život zasvětila tomu, abych jí ublížila. Dodnes mi to vyčítá.

 

Schválně jsem se neučila, abych ji naštvala. Schválně jsem něco rozlila, abych jí přidělala práci. Schválně jsem něco rozbila. Schválně jsem při delších cestách autem zvracela. Dokonce jsem si prý svého muže vzala jen proto, abych jí dělala ostudu. A už od malička se prý snažím proti ní poštvat tátu. Jsem příčinou všech jejich sporů. V dospělosti to pak přešlo v opravdovou žárlivost. Nechápu, jak může matka žárlit na dceru, že jí bere muže, svého vlastního otce.

 

Máma zřejmě žárlí na tátu. Po pravdě bych se mu ani nedivila, kdyby měl nějakou chápavou milenku, ale vědět to nechci. Ale proč neustále obviňuje mě, že jí ho beru? Já jí přece nemůžu tátu vzít! Jen se spolu scházíme, občas nás navštíví, občas si zavoláme na Skypu nebo napíšeme. To je snad mezi rodičem a dítětem normální? Podle mámy není.

 

Už velmi dlouho tuším, že máma je nešťastná. A cítím, že je nešťastná s námi, ne kvůli nám, jak se nám snaží namluvit. Mluvila jsem o ní se svým kamarádem, psychologem a ten vyslovil domněnku, že by se v jejím případě mohlo jednat o paranoiu. Začala jsem se tedy o tuto nemoc více zajímat a čím dál víc jsem přesvědčená, že to paranoia skutečně je. To by vysvětlovalo mnohé z jejího chování. Jenže co dál?