Do té doby jsem si hrozbu terorismu nikdy neuvědomovala, přestože tu byl pořád a zprávy o teroristických akcích byly i dříve poměrně časté. Všechno to však bylo příliš vzdálené - v místech, kam se já nejspíš nikdy nedostanu, ani nikdo z mých přátel nebo dokonce blízkých.

 

Tohle však bylo jiné. Přestože je Amerika ještě vzdálenější, tak ty útoky se mě dotýkaly i po osobní stránce. V Americe jsem už tehdy měla pár známých, spolužáků i přátel. Během prvních zpráv se mi postupně všichni vybavovali a já přemýšlela, kdy naposledy jsem o nich něco slyšela a kde se asi v ten okamžik mohli nacházet. Jestlipak jsou mimo nebezpečí oni i jejich rodiny? Jak jsem čassem zjistila, až na jednoho byli všichni mimo New York. Ten jeden byl poměrně čerstvý imigrant, který s obchodním centrem naštěstí neměl nic společného.

 

Ten den mě zasáhl hlouběji, než bych si kdy dovedla představit. I dnes, po více jak osmi letech, dokážu téměř přesně říct, co jsem celý den dělala a popsat svoje pocity, když jsem poprvé viděla zprávy z Ameriky. Ty pocity se mi znovu a znovu vybavují u mnoha amerických filmů v nichž jsou záběry na dvojčata.

 

Navíc se terorismus přestěhoval i k nám do Evropy. Už to není daleko. Je to "za humny" .Útoky různých teroristů zažili v Anglii, ve Španělsku, v Rusku... Kdy přijde na řadu Praha? Doufám, že nikdy...