Jak jste možná poznali z nadpisu, jednalo se o hru "Čaj u královny" v divadle "Na Fidlovačce". Hra se mi líbila a zanechala ve mě dosti hluboký dojem. Konverzační hra líčí poslední okamžiky života královny Alžběty. Je plná filozofických otázek kolem přechodu ze světa živých do říše mrtvých. Nahlíží na smrt a to, co přijde po ní, z mnoha různých úhlů.

 

Jsou to otázky a věci, které poslední dobou nemůžu vyhnat z hlavy, bohužel. Jak člověk vnímá to, že umírá? Přijde nějaký ten pokoj a smíření? O smrti toho bylo napsáno a natočeno neuvěřitelné množství. Ale ve skutečnosti nikdo neví, jaké to doopravdy je. Přijde Anděla a doprovodí nás? A kam vlastně? Nebo je to absolutní konec? Nic, jakoby člověk ani nikdy nebyl... Co když je to jen další narození do jiného života? Ne, nemám na mysli převtělování. Jen se mi zdá, že některé popisy klinické smrti by se daly připodobnit našemu příchodu na svět. Když jsme se narodili prošli jsme také "tunelem za světlem". Nečeká nás po smrti další level života? A potom další a další... Jednou se nejspíš dozvíme, jak to skutečně všechno je.

 

A proč vůbec někteří lidé musejí umírat pomalu a tak dlouho? Proč, když už má někdo umřít, ho nemůže normálně srazit auto nebo mu spadnout na hlavu meteorit? Proč se musí několik měsíců nebo i let trápit? Proč se musí stát pokusným zvířátkem v rukou doktorů? Nerozumím tomu. A už vůbec nechápu, jak někdo dokáže žít s tím vědomím, že umírá. S vědomím, že každý den může být tím posledním, že už nemusí přijít žádné zítra. Má vůbec smysl takhle žít? Má smysl bojovat o každý další den? Vždyť si člověk jen prodlužuje trápení. Nebylo by lepší se na léčbu vykašlat a raději si pořádně užít těch pár posledních okamžiků, co mu ještě na světě zbývají? Co z toho  nakonec člověk má, že je na světě o rok déle, když ten rok stráví po špitálech?

 

Nedávno byla tématem týdne naděje. Psala jsem článek o své kamarádce, která už pět let bojuje s rakovinou. Moje kamarádka už žádnou naději nemá. Minulý týden zemřela. Nedožila se ani čtyřicátých narozenin. Zůstaly tu po ní dvě děti ve věku 10 a 11 let,  a pak ještě dcerka na prahu dospělosti. Ač už dávno nikdo z nás nevěřil v její uzdravení, přesto nás její smrt zasáhla. V mém případě je to první setkání s vlastní smrtelností. Je těžké přijmout fakt, že  začínají umírat vaši vrstevníci.

 

Ironií osudu štafeta byla předaná dál. Téměř současně se zprávou o její smrti, jsem se dozvěděla o své další kamarádce, které o prázdninách diagnostikovali rakovinu. Další mladá holka s dítětem předškolního věku... Proč?