O pár let později jsem zvažovala, jaký způsob odchodu z tohoto světa by byl ten nejlepší. Byla jsem ještě malá holka, 9 let možná i míň (tím jsem si jistá, protože tehdy ještě žila moje babička, která se mých desátých narozenin nedožila). Nechtělo se mi umřít, ale neviděla jsem jinou možnost. Byla jsem zlá, strašně zlá. Trápila jsem svou milovanou maminku. Tu maminku, která mě tak moc milovala, že si raději o mě otloukala ruku nebo lámala vařečky (a pak chudinka neměla čím zamíchat oběd). Kdyby se někdo dozvěděl, jak jsem strašně zlá, musela bych jít do polepšovny a tam by mě čekalo něco strašného. Moje maminka je tak hodná, že mě před tou polepšovnou chrání. Je to anděl, který mi koupí zmrzlinu a nové šatičky... A já nejsem schopná udělat pro ni takovou maličkost, jako nosit ze školy samé jedničky, nebo neodmlouvat, sníst všechno co uvařila a naložila mi na talíř..... Já ji tolik trápím, je tak nešťastná, že zrovna ona, ta nejhodnější maminka na světě, má tak zlou holčičku. Musím udělat maminku zase šťastnou, odejít z tohoto světa, umřít, aby si mohla pořídit jinou holčičku, mnohem hodnější než jsem já.....

 

Kolikrát jsem stála na balkóně a střídavě hleděla na město před sebou a dolů na chodník? Ne, nechtěla jsem umřít. Když skočím už nikdy neuvidím sluníčko nebo hvězdy, neuslyším ptáčky, nepřečtu si všechny ty knížky, které tolik miluju,... Když skočím nebude nic, zahrabou mě do hlíny a sežerou mě červi. Fuj, červů se štítím. Já přece nechci umřít! Já jenom nechci trápit svou maminku.

 

Opakovalo se to mnohokrát. Ale vždycky zvítězila moje sobecká touha žít. Svět je přece tak krásný! Pak to najednou skončilo. Moje poslední vzpomínka na to, jak jsem chtěla umřít, je spojená s mojí tetou. Byli jsme tenkrát u babičky na prázdninách a já se tam nějak (nevím jak) tetě svěřila s tím, že chci umřít. Asi jsem tetě neřekla důvody, protože teta udělala to, co považovala za nejlepší, totiž řekla to mý mámě. Ještě si pamatuju, jak moc se kvůli tomu máma tenkrát zlobila. Co bylo dál, fakt nevím. Jen jsem přestala přemýšlet o sebevraždě. Ale nepamatuju se, jak a čím mě k tomu přimněla.

 

Ještě před rokem a něco bych byla přísahala, že jsem na sebevraždu nikdy nepomyslela. Na všechno, co tu píšu, jsem dávno zapomněla. Ale za poslední rok se událo tolik věcí, díky nimž jsem si zase vzpomněla a nejen na toto. Vzpomněla jsem si na věci, které bych nejraději zase znovu zapomněla. Půjde to vůbec znovu všechno zapomenout?