Když jsem byla malá, moje máma mi ubližovala, psychicky mě týrala. Vlastně to dělala i později a dělá to doteď. Nikdy si nejsem jistá, jestli je to záměrně, nebo nevědomky. Někdy mám pocit, že jí to dělá náramně dobře si do mě verbálně kopnout, rozbrečet mě, vidět mě bezradnou... Jindy se mi zdá, že si ani neuvědomuje, jak mě její chování ponižuje a bolí. Proč mě nemůže milovat jen tak, takovou jaká jsem? Vždyť nejsem zas tak špatný člověk. Přece snad nemusí vadit, že jsem to nikam moc daleko nedotáhla? Že jsem jen obyčejná řadová účetní a za manžela mám stejně průměrného chlapa jako jsem sama? Je to můj život, já si ho vybrala. Pravda, až na tu účetní, to byl mámy sen, ale nějak mě stejně nenapadá nic jiného, co bych chtěla dělat. Jsem šťastná, proč to tedy nestačí? Bohužel mámě to nestačí. Zklamala jsem ji. Nevyšvihla jsem se do tzv. "vyšších vrstev" a tím ji vlastně zradila.

 

Proč to píšu, když to vlastně ani není k tématu? Za poslední rok se toho událo hodně, pravidelní čtenáři vědí o problémech soužití s puberťákem. Během toho roku se také otevřely staré rány a z dosud dobře uzamčených skříní vypadali ven různí kostlivci. A já si najednou uvědomila, že moje máma je vlastně strašně nešťastný člověk. Vybavilo se mi mnoho různých detailů. Moje máma si nese nějakou vlastní křivdu, nebo bolest. Dokonce tak velkou, že sama svým rodičům nedokázala odpustit, přestože jsou už tolik let mrtví.

 

Mámě jsem odpustila. Je nešťastná a zřejmě bude čím dál více, protože ji pomalu ale jistě všichni opouští. Já tam nejezdím. Nebyla jsem tam už druhé Vánoce. Ačkoliv jsem jí odpustila, nedokážu snášet ty její výčitky. Každou dřívější návštěvu jsem absolvovala nadopovaná léky na uklidnění, které užívám už 17 let jen kvůli ní.

 

Když jsem objevila svět blogu, začala jsem také číst jiné blogy. Zaměřovala jsem se na blogy mladých. Chtěla jsem nahlédnout do světa dospívajících a přijít tak na kloub tomu, co se asi děje s naší Bárou. Až mě děsilo, kolik z nich má problémy v komunikaci s rodiči. Kolik z nich se kvůli rodičům potýká s nějakým sebedestruktivním "koníčkem". Za toho třičtvrtě roku jsem si uvědomila, že pokud má Bára jakýkoliv problém, tak jeho příčinou jsem s největší pravděpodobností také já jako rodič. Ač si žádnou svou chybu neuvědomuji, vždycky jsem se snažila být dobrou matkou, která se zajímá, věnuje, důvěřuje, povzbuzuje, ale na druhou stranu také usměrnuje a vychovává. V jejích očích jsem však někde jako matka selhala. Snad mi jednou také odpustí, tak jako já odpouštím své mámě.

 

Děkuji všem dospívajícím blogerům za jejich blogy. Za to, že píší o svých problémech, o svých depresích, o svých myšlenkách na smrt. Za všechny Vaše rodiče bych vám chtěla říct, že čímkoliv jsme se na vás provinili, nebylo to ze zlého úmyslu. Na mnohých z nás se podepsaly chyby našich vlastních rodičů a díky nim jsme takoví jací jsme. Milujeme vás a chceme pro vás jen to nejlepší.