Jsem povahou medvěd. Na zimu zalézá do svého pelechu a vylézá až se sluníčkem. Stejně tak já v zimním období opouštím svůj domov jen v nezbytně nutných případech. Jsou dny, kdy dokonce nevyjdu ven ani vynést odpadky do popelnice. Proto se nesmírně těším na jaro. To mě pak doma nic neudrží a jak ten medvěd vylézám načerpat sílu ze slunečních paprsků.

 

Takže se vrátím k tomu jaru. Letos přišlo tak nějak rychle, znenadání. Hned první teplý den jsem si vyšla do naší zahrádky podívat se, jak ona přečkala tu zimu. Pokochám se pohledem na první jarní květy na svojí skalce, obejdu stromky a zkontroluju, jestli se jim nalévají pupence. Dojdu až k jezírku a hledám rybky, které už také vypluly k hladině načerpat teplo ze sluníčka.

 

Zachmuřeně obhlížím naše záhonky. Na podzim jsme je nestihli zrýt a přestože je teplo teprve pár hodin, už se vesele zelenají všemožným plevelem. Taková provokace hned zkraje jara! Pomyslím si a volání záhonků po vypletí ignoruju. Přesto mi to nedá, ještě se mi nechce domů, ale jen tak se poflakovat po zahrádce od ničeho k ničemu mě už přestává bavit.

 

Zajdu pod pergolu. Všechno je po zimě špinavé a zaprášené. Na zemi pod stolem se točí chuchvalce trávy a listí. Chvíli bezradně hledím na tu spoušť, jako bych si rozmýšlela odkud začít. Ve skutečnosti spíš přemýšlím, jestli už je čas, nebo s tím mám ještě pár dní počkat. Nakonec zvítězí chuť zůstat venku a tak sundávám plachtu ze zahradního nábytku. Postupně stěhuju všechno ven z pergoly. Zametu podlahu, utřu prach na nábytku i žbrlení pergoly, zkontroluju břečťan a všechny větve, co jsou uvnitř prostrčím směrem ven. Nastěhuju zpět nábytek a vyčerpaně se složím do jednoho z křesílek.

 

Odpočívám. Najednou se začnu smát. Uvědomím si, co jsem právě udělala. Zatímco moje záhonky pokrývá téměř souvislý zelený koberec plevele, já si uklízím v pergole, abych si měla kde posedět! Pak si však s uspokojením pomyslím: Vždyť to bylo přece to nejdůležitější! Kde bych si jinak sedla a odpočinula po práci na zahrádce? Však ten plevel mi neuteče...