"Víš... Když je člověku moc smutno, má rád západy slunce..."

 

Když jsem nedávno probírala a třídila fotky, uvědomila jsem si, že jich začínám mít docela slušnou sbírku na téma "zapadající slunce". Prohlížela jsem si ty obrázky a pomalu se mě zmocňovala taková zvláštní nálada.

 

 

Západ slunce je úchvatné divadlo. Přestože scénář je stále stejný, mění se kulisy i celkové provedení. Pokud jsem zrovna někde venku v otevřené krajině, nikdy tomu pohledu neodolám. Vždycky se na chvíli zastavím a vychutnávám si to kouzlo okamžiku.

 

 

Podle situace, někdy jen tak stojím, koukám do dálky a na nic nemyslím. Někdy mi hlavou proběhne krátká modlitba. Jindy přemýšlím a filozofuju o životě a důležitých věcech. V záři zapadajícího slunce mi najednou připadají všechny běžné problémy malicherné. Slunce je vezme s sebou za obzor.